FANTASTIKA V NAŠICH KINECH V ROCE 1996

Tak jsme zase tady. Pamatujete si na nás? My jsme přece ti statistici, co vždycky po Novém roku vylezou ze svých grafy vytapetovaných kutlochů, navlečou si klotové rukávy, klotové masky, klotové kanady, tužky HB naostří tak, že mají hroty jako mučící jehly vyšetřovatelů Šin Bet, svým nemilosrdným klotovým dechem ovanou razítko a vyrazí do akce. Vyrazí, aby semleli, roztřídili a vyhodnotili to, co nám SF film předvedl v loňském roce. Tak jdeme na to: uvařte si silného turka (není-li Turek chyťte si nějakého Vietnamce, až poletí kolem vašeho okna), vražte si pod víčka špendlíky (jestli nevíte jak, podívejte se na Argentův Děs v opeře) a neplačte - sami jste si to zavinili.

Za loňský rok (pro ty, kteří zrovna procitli z fernetové hibernace v hospodě: byl to rok 1996) se na plátnech našich kinech vystřídalo dvaadvacet filmových premiér žánru SF a plných dvaadvacet z nich jsme kuchali v Nemesis. Ale pozor - nebyly to ty samé filmy. Jak jsme dokázali tak úžasnou věc, která staví veškeré známé matematické zákony na hlavu a řadí nás po bok Alberta Einsteina a Davida Copperfielda? Jednoduše, jeden z recenzovaných filmů (a teď už budeme jmenovat: byl to Solo) se zalekl velkého plátna a rozumně zvolil přímou linku do videopůjčoven (žádné slzy na našich tvářích). Jako protiváha k tomu nám dosud uniká Jméno kódu: Rubín režiséra Jana Němce. Ale jen se netěšte - my ho záhy dopadneme a v poutech přivlečeme do naší zvukotěsné rubriky. Žádný SF snímek před námi totiž neunikne, jak můžete vidět na případu Smrtící mise, která dlouho vzdorovala. Pořádali jsme na ni zběsilé honičky po pražských kinech - pak nám zdrhla mimo Prahu a výsměšně na nás mávala ňadry Brigitte Nielsenové. Myslela, si že vyhrála. Ale pak udělala osudnou chybu a my jsme jí šlápli na krk. Tady vidíte, že jsme taky jenom lidi.

Těch dvacet dva SF filmů loňské sezóny je o pouhé tři snímky méně než loni (předpovědi na rok 1997 vypadají v tomto ohledu ještě pesimističtěji: na první pololetí je hlášeno pouze pět fantastických filmů). Co šlo ovšem totálně dolů, byla kvalita. Naštěstí zůstal v platnosti přírodní zákon "ročně aspoň jeden vynikající film". Miss Pecka 95 Ed Wood předala bez protestů své žezlo možná ještě peckoidnějším 12 opicím. Ještě než tasíme své šupléry, kterými budeme poměřovat tloušťku žánrů, pravověrnosti a původnosti jednotlivých Macků, smeteme rychle ze stolu ono trapné dělení na americký a evropský film. Amerika tentokrát porazila Evropu s vysokým bodovým rozdílem 21:1, přičemž tím jediným evropským produktem je právě Jméno kódu: Rubín.

A teď už žánrovému rozdělení. Největší útok byl v SF veden na divákovu bránici. Plných sedm titulů (Jumanji, Dr. Jekyll a slečna Hydeová, Upír v Brooklynu, Drákuloviny, Jako vejce vejci, Zamilovaný profesor, Od soumraku do úsvitu) čaplo diváka za koutky úst a snažilo se mu je roztáhnout do pobaveného šklebu. Typickou zbraní loňského arzenálu se staly dvouhlavňovky, kdy se komedie spojila s jiným žánrem - ať už to byla akce jako u Jumanji nebo horor jako u Upíru v Brooklynu či Od soumraku do úsvitu (Drákuloviny nepočítáme, to byla čistá parodie). V případě Upíra a Soumraku dokonce byla smíchotvorná část v menšině a jenom se vezla na hřbetě makajícího hororu. Jen o film méně má akce (Soudce Dredd, Smrtící mise, Zvláštní dny, Útěk z L. A., Barb Wire a Vrána: Město andělů), která se tentokrát honosí pouze dvěma velkorozpočtovými áčky (Dreddem a Zvláštními dny) - jinak byl loňský rok ve znamení menších akčních projektů (ty největší akční fláky jako Operace: Zlomený šíp či Skála se tentokrát obešly bez příměsi SF). Jako další pán na holení (kódové označení pro podřezávání břitvou) by tu byl horor. Ten se nás letos pokusil rozklepat třemi pokusy (opět Upír v Brooklynu, opět Od Soumraku do úsvitu, Čarodějky) a ani tentokrát nevyjelo z amerického sila nic, co by vyhodilo do povětří krustu nezájmu ze strany diváků. Ani tarantinovsko-rodriguezovský pokus navázat na komediosplatterovou školu Sama Raimiho a Petera Jacksona nijak neodstartoval travoltovský comeback tohoto živořícího žánru. Což se nepovedlo ani žádné z u nás neuvedených hororových záležitostí: Hellraiser IV si vysloužil hrdé označení "sopl roku", Stendhal Syndrome od proslulého Daria Argenta (který sliboval, že zanechá vyměklostí a zase rozpoutá pořádné maso) představuje jen stín jeho dřívějších geniálních krváků typu Inferno nebo Děs v opeře a ani duchařští Frighteners od Petera Jacksona nevyvolali žádné fronty u kinopokladen (a Jackson se zapřísáhl, že se vrátí k filmům jako byl Bad Taste: Vesmírní kanibalové a Braindead: Živí mrtví). Za thrillery byli tento rok nasazeni dva tichošlápkové (Ostrov dr. Moreaua, V labyrintu smrti), které na jejich běhu filmovým terénem spojily jenom řetězy žánrové příslušnosti. Oproti minulému roku se nám výrazně zvedla hladina cajdáků na bijákotocích na plné dva (Bělásek, Fenomén), ale ani jeden z nich není něco, čím by si člověk měl zaprasit svoje čivy (i když Fenomén je kupodivu jeden z finančně nejúspěšnějších SF filmů roku 1995 - inu, ženy). Další kategorie obsahují po jednom zástupci: fantasy (Dračí srdce), katastroficko-válečná (Den nezávislosti) a konečně téměř ryzí SF bez přísad (12 opic). To by bylo rozdělení na žánry. A kdo si myslí, že už jsme teď vyčerpaní, zesláblí a že to zabalíme, tak ten se šeredně plete. Ha! Rok jsme čekali na příležitost pořádně si zarochnit ve škatulkách a nikdo nemá šanci nám tento článek vyrvat z našich zakřivených kostnatých pařátů.

Dalším kritériem, podle kterého budeme provádět důkladnou selekci (na ty, co neprojdou, se ani neptejte - barel s Cyklonem B máme připravený pod stolem), je scifistická příslušnost - za jaké barvy SF námětu kdo kope. Oproti minulému roku sice ubylo mlácení zlých mimozemšťanů po slizkých papulích (je jenom jedno: Den nezávislosti), ale je to na daleko bombastičtější úrovni. Postkatastrofická SF nám dělá laskominy se svými vizemi pěkně zbuldozerované budoucnosti třemi návnadami (Soudce Dredd, Útěk z L. A., Barb Wire) a konal se také jeden skorocyberpunk (Zvláštní dny). Časovky se konaly dvě (Smrtící mise, 12 opic), ale jen jedna z nich byla taková, že jsme oblízli všechny čtyři pahýly (vskutku, tento článek vejde do dějin jako první naťukaný nosem - upozornění pro další silvestrovské kutily: odjištěný granát občas neposedně exploduje). Osvědčená podkategorie Star Treku nás loni nechala ve štychu (nenechte se plést tím, že recenze na osmý díl filmové série Star Trek: První kontakt se motá někde tady kolem - je to únorová premiéra). Ostatní věci nemají své místo ve scifistickém kánonu a proto je budeme na tomto místě tiše ignorovat.

A jedeme dál a ještě jsme se ani nezadýchali. Stejně jako vloni loudí o naši pozornost neodbytná kategorie původnosti. Tady si počet stojí takto: třináct původních námětů (které tady nebudeme vypisovat, protože bychom museli znovu rozšířit Cameru obscuru) a devět těch, které se drží sukně už jednou osvědčeného nápadu - takže oproti roku 1995 přibylo originálních pšouků (možná proto tak poklesla celková úroveň). Nepůvodní story jsou těžena z těchto šachet: comics (Soudce Dredd, Barb Wire, Vrána: Město andělů), filmy (remakey - Zamilovaný profesor, 12 opic a sequely - Útěk z L. A., Vrána: Město andělů) a knihy (Jumanji, Dr. Jekyll a slečna Hydeová, Ostrov dr. Moreaua). Zajímavý je návrat ke klasice - Ostrov dr. Moreaua byl využit potřetí a dynamické duo Jekyll-Hyde už bůhví pokolikáté (i když v případě Sean Youngové a jejích teleskopických ňader šlo skutečně o velmi vzdálenou příbuznost). Kromě toho posloužil jekyll-hydeovský oscilační princip k uprděné taškařici Zamilovaný profesor. A to se k nám ani nedostal další snímek J-H pozitivní - Frearsova Mary Reilly s Julií Robertsovou a Johnem Malkovichem.

Co se jmen týče, veteráni nezklamali. John Carpenter, který po skvělém loňském Šílenství své fanoušky trochu vyděsil vybředle televizní Vesnicí prokletých podle Wyndhamových Midwichských kukaček (šlo to rovnou na video), se vrátil s temně ironickým Útěkem z L. A. a jasně nám dal pocítit, že ztráta soudnosti ještě zdaleka neťuká na jeho lebku. Z těch dalších tvůrců, kteří mají slabost pro fantastiku, jsme v našich řadách rádi uvítali jako vždy bizarního Terryho Gilliama, ghostbusterovského veterána Harolda Ramise (který se během let přesunul na režijní stoličku) a samozřejmě nezdolně megalomanského Rolanda Emmericha (před rokem jsme o něm psali jako o německé dvojce v Hollywoodu, dnes už je díky gigaúspěchu Dne nezávislosti jasnou germánskou hvězdou). Z filmařů známých jmen, kteří do SF žánru zapadli jen na jedno, to byli vyčichlý Mel Brooks, oslnivá (jak vzhledem, tak režií) Kathryn Bigelowová, věrný stoupenec černé kriminálky John Dahl a střihačský ďábel Robert Rodriguez (za scenáristické podpory Quentina Tarantina). Na talentované nováčky loni nebyla dobrá sezóna - a pokud se vůbec vyskytli, tak to těžce pohnojili, jako třeba Danny Cannon (Soudce Dredd) nebo Tim Pope (Vrána: Město andělů).

No a teď koncovka: SF roku 1996 je oproti své kolegyni z předešlého roku daleko méně zábavná, tak nějak těžkopádnější a kromě pár výrazných fláků (sem si můžete doplnit co chcete, ale určitě to nebudou víc jak tři filmy) je její celkové úroveň zatopená v bezvýrazné šedi průměru. Přestože (nebo možná právě proto) radikálně vzrostl počet komedií (ze tří na sedm), loňská úroda fantastiky se ze zpětného pohledu jeví jako daleko sušší než v předešlých letech. I když přibyl počet původních nápadů, jen pár filmů vyrukovalo s bombou originálního nápadu: technika SQUIDu ve Zvláštních dnech, psychologická pitva časoskokana ve 12 opicích a samozřejmě Den nezávislosti, jehož tvůrci přišli na ten originální nápad vykrást úplně všechna klišé, co kde viděli, a narvat je do jednoho filmu.

A závěrem naše tradiční (už byla jednou, tak proč z toho neudělat tradici) a čistě osobní hitparáda fantastiky v českých kinech pro loňský rok:

Úchylnost roku: Nebyla udělena. Minulí Power Rangers: Film nasadili laťku opravdu vysoko.

Jiří Pavlovský & Štěpán Kopřiva (^RM)