DVANÁCT OPIC
Trestanec Cole kráčí mezi opuštěnými mrakodrapy. V ruce starý kufr, na sobě skafandr obalený v igelitu. Pátrá. Hledá stopy,
které by ukázaly, kdo je zodpovědný za rozšíření smrtících mikrobů, jež vyhladili v roce 1996 většinu obyvatel země. Teď už je
čtyřicet let po katastrofě, lidé žijí hluboko pod zemskou slupkou v společenství zvaném Věčná noc a jen občas vysílají riskovat
vězně ven na povrch. Cole je ten co přežívá. A tak jednou najde uprostřed zasněžených plání nápis "My jsme to udělali!". K tomu
obrázek dvanácti opic.
Cole dostává šanci k odpuštění celého trestu. Jenže je nutné se dostat dál než na povrch. Musí se vrátit zpátky do minulosti, trefit
se do správného času, najít nezmutovaný originál smrtícího viru a co je nedůležitější...nezbláznit se.
Už jsme pohřbili SF film, už jsme mu zasypali hrob prošlými vstupenkami, odříkali modlitbu za jeho celuoidovou duši a právě
jsme se chystali do hospody, pořádně se ožrat na oslavu jeho památky, když se náhle vynořila z hrobu chlupatá ruka, chytla nás
pod krkem a začala nám mlátit hlavou o andílky na mramorovém náhrobku. Nebyli bychom ostřílení filmoví recenzenti, kdyby
jsem si v té vteřině před tím než nám krev zalila oči nevšimli, že ruka patří jedné z Dvanácti opic.
Ano, po více než pěti letech přichází zase film, který se stane nezbytnou součástí každé pořádné videotéky. Film, který překvapí
silným, pochmurným a nejednoznačným příběhem i absencí povinného happyendu. Film, který, přestože neoslňuje dokonalými
počítačovými efekty, je víc SF než většina titulů hlásících se k tomuto označení. Film, který nutí divákovy mozkové závity zase
jednou šrotovat naplno, který nepodává hlavy vykalkulovaných postav na stříbrné míse klišé.
Tento film: "Nabízí šílenství, prorocké vize i deja vu. Divák vidí story z pohledu někoho, kdo je možná blázen a může se k němu
v jeho chorobě připojit." To praví o Dvanácti opicích jejich scenáristický krotitel David Webb Peoples. Při vyslovení tohoto
jména by se měly v hlavě spustit alarmující sirény nejen scifistům. Vždyť je to právě on kdo napsal scénář (s Hamptonem
Fancherem) k hyperkultovnímu Blade Runnerovi a (už sám) k oscarovému antiwesternu Nesmiřitelní (kromě toho stojí za dvěma
nízkorozpočtovými scifárnami - Leviathanem a Poctou pro Juggery, kterou si dokonce sám režíroval). Při práci nad Dvanácti
opicemi se volně inspiroval francouzským avantgardním snímkem Chrise Markera z roku 1962 La Jetee. K převzatému nápadu o
exulantovi z postkatastrofické budoucnosti v našem světě připojil (za pomoci své manželky Janet) dráty na zem spadlé a pustil do
něj pořádnou dávku dickovské haluciogennosti, která mu zřejmě morfovala v hlavě už od dob Blade Runnera (s Philipem K.
Dickem má společné kořeny, oba trávili dětství v Berkeley a oba svého času pracovali v ústavech pro duševně choré, což se
zřejmě na obou podepsalo). Všichni Peoplesovi hrdinové - včetně brutálních ragbystů budoucnosti v Juggerech - jsou lidé, pro
které nějaký ten litr prolité krve (byť někdy umělé) neznamená víc, než hrnek rozlitého čaje. Stejně jako Rick Deckard z Blade
Runnera a William Muny z Nesmiřitelných je Cole, hlavní hrdina Dvanácti opic, rezignovaným mužem s pochybnou minulostí
toužící po klidu, pro které je nový úkol poslední štací před odchodem do výslužby. I pro něj se stává ta "poslední fuška" osudným
zvratem v jeho životě.
Mezi hrdiny v podání Harrisona Forda, Rutgera Hauera a Clinta Eastwoodu zapadne vystříhaný Cole Bruce Willise jako by byl
jejich jednovaječné dvojče. Zdrogovaný a pološílený přeskakuje mezi časy a ani sám už neví do kterého z nich vlastně patří.
Antihrdina, který ve snaze najít vlastní štěstí nic netušíc kráčí pod parní válec dějin působí v Willisově provedení neuvěřitelně
přesvědčivě. Putovního sparringpartnera mu dělá Brad Pitt s maniakálními pohyby úchylného rapera (jako by nějaký raper mohl
být normální). Šílenství - to slovo se stále opakuje a vrací se s jistotou zánovního bumerangu. Střet reality a fantazie i nemožnost
najít hranice mezi halucinacemi a skutečností. To je dřeň nejen Dvanácti opic, ale i Krále rybáře, Brazilu, Barona Prášila,
zkrátka předcházejících filmů Terryho Gilliama. Aniž by vycouval z vlastního vidění světa vrhl se rovným placákem do
rozbouřeného toku času aby zkalil průzračnou hladinu časovek svou filozofii a hutným vizuálním stylem. V rychlopalbě obrazů
můžeme vychytat odvolávky na jeho starší díla: vězení složené z visících klecí (Time Bandits), filigránská retrotechnika,
výslechová židle (Brazil), scény z blázince (Král rybář) a Gilliamovi milované interiéry vyřazených jaderných elektráren, které
používá v scénách z podzemního světa stejně jako v Brazilu. Možná to je jedna z jeho fint, kterými uklidňuje nic netušícího
diváka - "podívej se, nemáš se čeho bát, tohle jsi přece už viděl" - zatímco ho láká do psychického minového pole. A pak už není
návratu. S uplývajícími minutami filmu se zprvu sebejisté kroky zkušených filmfanů stávají stále obezřetnějšími, ale marně,
neubrání se dalším explozím, které z nich trhají cáry pohodlnosti a zaběhnutých schématů. Nic není stoprocentní - dobro, zlo,
vítězství, porážka - všechno se otáčí jak mince hozena do vzduchu Two-Facem. Gilliam s Peoplesem vrátili do kin údiv,
překvapení a tajemno a vtahují návštěvníky kin do svých světu se smrtící pozvolností pohyblivých písků. A lidém se to líbí.
Dvanáct opic bylo spolu s podobně depresivním filmem Sedm hitem americké podzimní sezóny.
Twelve Monkeys, USA 1995, Režie: Terry Gilliam. Hrají: Bruce Willis, Brad Pitt, Madeleine Stowe
Jiří Pavlovský