HELLRAISER I-III: EXKURZE BARKEROVSKÝM PEKLEM
HELLRAISER
Frank ji koupil. Je jeho. Vždycky byla jeho. Záhadná kostka slibuje být klíčem k nepředstavitelným prožitkům, temnou branou do světa s vyšší intenzitou bytí. Frankovy prsty se špinavými nehty jezdí po čínských marketeriích a hlavolam se s klouzavým cvakáním otvírá. A s ním se otevírá i brána království Cenobitů, jejichž vůdce Pinhead vítá každou novou ovečku, ponurá dimenze, ve které existuje jen bolest a strach z ní. Peklo.
V opuštěném domě se po zmizelém Frankovi zabydluje jeho bratr Larry s manželkou Julií. Při stěhování se Larry zraní a sladká vůně jeho krve přivede Franka zpátky na Zemi. Ale ne jako člověka. Zatím. K tomu, aby se stal znovu lidskou bytostí a ne pouhou kostrou obalenou potrhanými kusy masa, potřebuje další krev. Hodně krve. Frank požádá o pomoc Julii, se kterou ho za života poutala spalující milostná vášeň a Julie souhlasí. Neslyší varující skřek vlastního svědomí, které si amputovala bez umrtvení; s chvějícím se úsměvem na nalíčených rtech sviští ve zhasnuté Vindoboně sexuálního chtíče; nevidí, že v cílové stanici stojí na peróně černé postavy uvítacího výboru Cenobitů. Čekají na ni. Na dezertéra Franka. A na nás ostatní.
Muž, v jehož mozkových závitech se narodil Hellraiser, je Clive Barker, jeden z nejvšestrannějších představitelů současného horroru - šíře jeho aktivit sahá od literární tvorby přes malbu obrazů až k oblasti filmu, která zahrnuje náměty (Candyman), scénáře (Underworld, Rawhead Rex) i scénáře & režii (Hellraiser, Plod Noci, Pán kouzel). Clive Barker s Hellraiser vznikl zkanibalizováním autorovy vlastní novely, v níž se poprvé objevila ona Lemarchandova magická kostka. Co vlastně nutí Barkerovy hrdiny hlavolam šíleného Francouze otvírat, přestože podvědomě tuší, že to schytají? Je to ta samá touha, která žene postavy H. P. Lovecrafta chodbami prastarých katakomb a nutí je vykonávat dávno zapomenuté rituály, odvrácená tvář zvědavosti kráčející křivými uličkami, které nikdy nesmí spatřit sluneční světlo. A podprahový dvoutakt v hrudi, jehož naftou jsou páchnoucí sliny zla. Fascinace temnými silami, krví, násilím, se u Barkera těsně proplétá s hříchem, animální sexuální žádostí. Volání těla, jehož vjemy slasti a bolesti jsou klíčem k lidské duši.
Barker svou ponurou vizi natočil syrovým stylem, který je typický spíš pro horory konce sedmdesátých let - najdeme zde obnošené bafací fígle v podobě ruk kladených na rameno a věcí vypadávajících ze skříně, trikově trhaný pohyb kreatury, zchromlé nízkým rozpočtem, ale i sugestivní krvavé scény, podané s morbidní profesionalitou. Někteří recenzenti dokonce doporučují divákům igelitové sáčky, ale já vás za natolik změkčilé nepovažuji, nehledě na to, že deset let ubralo šokujícím nápadům na intenzitě. Při pohledu zpátky se Hellraiser jeví především jako kvalitní klasika koketující se splatterovým hnutím, solidní startovací rampa, ze které je možno se odpálit k Hellraiserovi II.
HELLRAISER II
Kirsty, dívka, která poslala Pinheada s jeho družinou zpátky do pekla, se rekreuje v ústavu pro duševně choré. Ošetřující lékař doktor Channard jí naslouchá pozorně. Velmi pozorně. Je jejím případem dokonce tak zaujat, že si domů nechává přinést matraci, na které zemřela Julie, Kirstyina nevlastní matka. Pak na ni posadí jednoho ze svých pacientů a půjčí mu svůj skalpel... Z kaluže temné krve se vynoří Julie, fascinující bytost, jejíž obnažené svaly se lesknou v příšeří doktorovy pracovny, žena s hladovými ústy... Do rukou Tiffany, Channardovy apatické pacientky posedlé skládačkami a hlavolamy, je vložena povědomá kostka... Na stěnu Kirstyina pokoje někdo píše krví vzkaz: Jsem v pekle. Pomoz mi... Dveře do labyrintu zatracení budou za chvíli dokořán... Pinhead čeká...
Hellraiser II nám poskytuje jedinečnou možnost poznat peklo zevnitř. Opět se na scéně objevují "bohoslovci Řádu řezné rány" Cenobité se svým šéfem Pinheadem, opět ve tmě chrastí řetězy a háky, na nichž jsou nabodnuty lidské orgány. Muži, jehož hlava je rozparcelována jehlami, je zde poskytnut větší prostor než v předchozím díle - a absolutním právem. Pinhead nepředstavuje žádné zlo, je pouze garantem absolutního fyzického utrpení, tvorem, který poznal bolest a naplnil jí svou duši, stala se pro něj smyslem a formou existence, je jejím poslem a vykonavatelem. Pinhead je jako postava ve světě hororu dost vyjímečná - i kdyby se hodnotilo jenom image, s kým byste chtěli srovnávat jeho postavu v černé suknici, která s prázdnýma rukama řídí svištící řetězy kývnutím ošpendlené hlavy? Se somráckým kotelníkem Frederickem Kruegerem? S druholigovým hokejistou Jasonem Voreesem? Nebo s halloweenovým obsesistou Michaelem Myersem? Jděte do háje.
Na rozdíl od jedničky, která měla jednoduchý řízný děj a výrazný tah na bránu, je Hellraiser II založen především na explozivních nápadech (podávaných s maximálním nasazením - vždyť také režisérem není nikdo jiný než Tony Randell, autor Klíšťat a Dětí noci, jeden z nejlepších hororových specialistů, jenž bohužel počátkem devadesátých let rezignoval na své ambice a nechal se rozleptat žaludečnímí šťávami televizního průmyslu), které často přesahují hranice žánru, vytyčené bezpohlavním "dobrým vkusem". To je splatterpunk, tvrdá odnož moderního horroru, která balancuje v extrémně krvavých polohách jako slepý provazochodec s podříznutým hrdlem na drátech vysokého napětí. Splatter hledá krásu v neobvyklých věcech a vytváří surrealistickými podobami násilí samostatnou estetickou kategorii; pěje evergreen krve a brutality, který rozechvívá temnou strunu v každém z nás. Jasně, můžete tvrdit, že to není žádná struna, ale žaludek, co ve vás vibruje a že je to odporné, zvrácené, nelidské. Fajn, nikdo vás nenutí to sledovat - klidně se jděte koukat na televizní zpravodajství, na rozšlapané negerské kebule. My ostatní se vrhneme na Hellraisera III a rozpoutáme pravé Peklo na Zemi.
HELLRAISER III: PEKLO NA ZEMI
Pinheadova ústa jsou odhrnuta do zaťatého úsměvu, ruce se lesknou čerstvou krví. Pomalu k vám otáčí hlavu, nitkové stíny jehel črtají na bílou tvář pokřivené svastiky. Jeho zrak si vás najde, nemrkající pohled chorobně rozšířených zorniček, oči narkomana brutality. Natahuje vstřícně ruku. Stačí tu ulepenou a kluzkou dlaň stisknout a nechat se vést.
Náš průvodce světem lenivě se vlnících obnažených svalů a snově zpomalených gejzírů krve se vrátil. Je pozoruhodné, jak Doug Bradley dokázal svou postavu vypracovat z bezejmenného "Lead Cenobita" v prvním Hellraiserovi v magnetickou hvězdu s leptavým kouzlem osobnosti. Britský divadelní herec Bradley, spadající stejně jako Robert Englund do škatule krotce charakterních klaďasů, hraje rezervovaného démona s temnou důstojností, která odpovídá jeho postavení i tragickému osudu. Nebo tomu alespoň do natočení Hellraisera III tak bylo. Z tichého vyslance krutosti se v tomto díle stává výmluvný showman, který své oběti omráčí akustickým gobelínem, ve kterém se proplétá tuhé vlákno logiky s uslintanou měkkostí mnohoznačných slibů do kýčovitého vzoru touhy, moci a šílenství. Na jednu stranu je to pochopitelný vývoj, protože Pinhead představuje po vyloučení prvku Elliota Spencera koncentrát zla a jelikož je uvězněn v soše, jinou zbraní než svou řečí na dálku nevládne, na straně druhé je to pro lidi, kterým byl blízký coby nejednoznačný profesionál utrpení, trpké zklamání. Ještě horším dojmem působí cenobitští greenhorni, ze kterých si Pinhead sestavil nové komando. Při pohledu na upachtěné poskakování těchto trapných šašků setře nejeden ctitel Hellraisera z koutku oka nostalgickou slzu se vzpomínkou na starou gardu.
Přitom příběh Petera Atkinse, který byl scenáristou i druhého dílu, není špatný a svou vnitřní logikou navazuje na události předchozího snímku. Úvodní koupě sochy je parafrází na Barkerův originál a příjemně překvapí i navnadí, stejně jako scéna s řetězy na stanici první pomoci. Splatterové sekvence gradují od první dívky svlečené z kůže až po velkolepý, s ironickou brutalitou inscenovaný masakr v Kotelně. Na tomto místě bych doporučoval kazetu vyjmout z videa a rozdupat na kaši, abyste si nekazili výborný dojem, který z Hellraisera III zatím máte. Je mi jasné, že to neuděláte, já sám bych se na rady nějakého recnezenta taky vykašlal. A dobře nám tak. Honička Cenobitů za hlavní hrdinkou Joy po newyorských ulicích se totiž zvrhává v orgie vymknutých pyrotechniků, v americké finále v tom nejhorším slova smyslu, jakoby vyhřezlé z akčárny od Peacocků, které vráží kudlu do zad žánru a svými efektními petardami a houkajícími policejními auty dokonale devastuje pracně vydřenou hellraiserovskou atmosféru. Zajímalo by mě, co si renomovaný horrorový profík Anthony Hickox (Pes baskervillský, Slunce, úsvit, upíři, Voskové muzeum I-II, Warlock) myslel, že dělá? Terminátora III? Pasáž v kostele - kde Pinhead paroduje jistého známého tesaře - nasvědčuje, že se pokoušel sebrat, ale koncem na staveništi to zase dorazil. Jediným pozitivním momentem závěru je skutečnost, že kapitán Spencer a Pinhead opět jedno tělo jsou a že máme šanci se někdy v budoucnosti (ale asi ne v Hellraiserovi IV - viz dále) zase setkat se starým dobrým Pinheadem místo toho standardního krvelačného monstra, které se nám Hickox pokusil nacpat. Ale toto randez-vous je zatím v nedohlednu. Možná někdy v Hellraiserovi V, až se Lemarchandova kostka zase otevře, vylétnou řetězy a až všechno kolem přikryje sametová opona bolesti a krve. Pak se opět shledáme s tím Pinheadem, kterého jsme vždycky obdivovali: důstojným, pozorným a brutálním.
A CO HELLRAISER IV?
Na tomto místě se musím kajícně přiznat, že jsem čtyřku ještě neviděl. Akorát nevím, jestli je to špatně nebo dobře. Možná už bych pak k hellraiserovské řadě neměl tak kladný vztah. Názory, které jsem zaslechl od lidí, kteří tomuto filmu stanuli tváří v tvář, se s až děsivou jednoznačností shodují v tom, že se jedná o zřejmě nejhorší pokračování hororové série, jaké bylo kdy natočeno. Určitým varovným signálem je, že pod titulkem režie se objevuje jméno Alan Smithee - což je oficiální filmařský krycí kód, jenž se používá v případě, že se režisér od filmu distancuje a nechce, aby s ním bylo jeho jméno spojováno. V tomto případě se pod Smitheem schovává Kevin Yagher, vedle Stana Winstona a Toma Saviniho jedna z maskérských špiček, umělec, jehož designérský talent mají navždy vtisknutý do ksichtů taková monstra jako Freddy Krueger, Chucky (Dětská hra I-III) nebo Strážce krypty z televizních Příběhů ze záhrobí. Uvidíme, jestli je Hellraiser IV: Bloodline skutečně takový kompost, jak se proslýchá. Každopádně, hned jakmile ho spatřím na vlastní brýle, neopomenu na vás vyzvracet svůj názor, aby byl tento hellraiserovský profil v Klanu kompletní. Takže zatím.
CLIVE BARKER´S HELLRAISER, GB 1987. Scénář a režie: Clive Barker. Hrají: Andrew Robinson, Clare Higginsová, Ashley Laurenceová, Sean Chapman, Doug Bradley.
HELLBOUND: HELLRAISER II, GB 1988. Režie: Tony Randel. Hrají: Clare Higginsová, Ashley Laurenceová, Kenneth Cranham, Imogen Boormanová, Doug Bradley.
HELLRAISER III: HELL ON EARTH, USA 1992. Režie: Anthony Hickox. Hrají: Terry Farrellová, Doug Bradley, Paula Marshallová, Kevin Bernhard.
Štěpán KopřivaRM