JMÉNO KÓDU RUBÍN
Jít do kina na Jméno kódu Rubín je jako skočit z Nuselského mostu. Krátká hysterie, zděšené skřeky, tvrdý dopad a pak už o sobě člověk neví. My jsme jako jedni z mála přežili. A teď, upoutáni nadosmrti na duševní kolečková křesla, vám rádi nablekotáme plný bažant svých hořkých zkušeností. Skutečně, před dotyčným postiženým biografem, kde se Jméno kódu Rubín právě placatí na plátně, by měl rozhodně stát vystudovaný policejní psycholog s megafonem a řvát z plna hrdla: "Nedělejte to! Život je přec tak krásný! Odhoďte lístek do kina a pomalu odejděte! Určitě máte doma někoho, kdo by pro vás plakal, kdybyste šli na Jméno kódu Rubín!" To, že tam ten člověk není, je bohapusté opovrhování lidským zdravím. Vždyť by do kina mohlo zabloudit i nevinné děcko! Co by z něj pak vyrostlo? Určitě mongol.
A nyní k věci. Proč je Jméno kódu Rubín tak špatný? Opakujte po nás, děti: epileptický scénář, fošnovité herecké výkony a režijní styl Pepka Vyskoče - to jsou základní trumfy tohoto filmu, které vám promění mozek v hromadu zeleného, třesoucího se aspiku. Začněme se scénářem: Chybí. Po důkladném šťarání v mazalvé dutině, kde by se měl nacházet, ulpí na ruce jen smradlavé chuchvalce turistického těkání po českých hradech a zámcích, popíkové koketování s alchymií a neúmyslně komické pokusy o žonglování s historickými fakty a následnou mystifikaci. Také dialogy jsou povedené (dle tvrzení tvůrců dokonce "funny"). Hřebem filmu je bezesporu několikrát protočený evergreen "Kdo se v mém hrobě šťárá, na toho pošlu komára", ale ani stálý bonmot "Fíha" není nic, na co by se zapomínalo. Oba protagonisté (Potměšil a Rejchrtová) na sebe většinu filmu taškářsky jukají ("Fíha!"), nebo se zkouší z dějepisu nebo prchají před dokumentárním filmem o Heydrichovi. Dobrý scénář vybičoval tyto lidi k neuvěřitelným výkonům. Každý majitel pouťového Domu hrůzy by po nich okamžitě hrábnul a udělal by z nich hlavní atrakci (samozřejmě jen do té doby, než by si na něj došláply matky zděšených dětí). Režisér Němec neustále nutí Potměšila, aby předstíral, že umí chodit a po Rejchrtové chce dokonce nějaké herectví - místo, aby mu stačil její přirozený neherecký talent baby toaletářky. Fíha. Nesmíme ovšem zapomenout na další důležitou hereckou figuru - muže s holí (tzv. holiče). Tento Jeník Chodec si mnohovýznamně špacíruje kolem Bílého domu a dalších amerických památek a tím ovládá svět. V rozhodující chvíli ovlivní osud Potměšila a Rejchrtové tím, že pověsí na plot Bílého domu cosi, co vypadá jako obrovský hrozen rozteklých flusanců. Ano, tak funguje skrytá celoplanetární vláda.
Ještě pár slov k režii tohoto výblitku: Němec zřejmě zešílel. Kamera poskakuje jako žába na elektrickém roštu, do záběrů nonstop vpadává "významná" prolínačka a linii vyprávění se Němcovi daří udržet asi tak stejně jako důchodci moč. Fíha.
Jaký je tedy náš verdikt, co se týče filmu Jméno kódu Rubín? Vinen, ovšem natolik nepříčetný, že bude nejlépe stráví-li zbytek svého uslintaného života pevně uzamčen ve vypolštářované cele. Jestli opravdu vážně uvažujete o tom, na Jméno kódu Rubín jít, skočte radši z toho Nuseláku. Je to větší sranda.
JMÉNO KÓDU RUBÍN, ČR 1996. Režie: Jan Němec. Hrají: Jan Potměšil, Lucie Rejchrtová.
Jiří PavlovskýRM, Štěpán KopřivaRM