VRÁNA: MĚSTO ANDĚLŮ
Titulní město andělů ráj moc nepřipomíná, spíš naopak. Jeho obytelé jsou takového rázu, že by i čertík Bertík strčil ocas mezi nohy (vlastní) a kvapem zmizel. Zkrátka to není to pravé místo, kde může pobíhat malý spratek a šmírovat své okolí. To se mu pak lehce stane, že spolu se svým nedbalým otcem skončí na dně řeky, čímž jeho zvědavý život naštěstí končí. Jeho rodič se však zásahem okřídlence vrací zpátky, aby se pomstil (a zkusil ještě vybrat příspěvky na děti). No a tím to zase začíná.
Není snad ani třeba vypichovat, že Vrána: Město andělů navazuje na film Vrána režiséra Alexe Proyase s Brandonem Leem v hlavní a poslední roli. Člověk by řekl, že smrt hvězdy udělá tečku za úspěšným filmem a dvojka se nikdy nezrodí. Ovšem člověk znalý comicsové předlohy ví, že ani původní story nebyly připoutány k jedné postavě a bez obalu se svěří nevinným kolemjdoucím, že vrániných vyslanců bylo více. Bohužel jak první, tak druzí budou mít asi z Vrány: Města andělů pramalou radost.
Režiséru Timu Popovi nemůžeme upřít smysl pro působivé obrazy - k jeho smůle mu však talent už nestačil k tomu, aby je dokázal poskládat dohromady. Ostatně, nemá je ani na co navěsit, neboť scénářový základ připomíná chatrnou dřevěnou budku pár vteřin po té, co jí projel neubržděný náklaďák. Támhle kus, támhle další - v takovém zmatečném maglajsu už člověk těžko ocení přitvrzení morbidní atmosféry a vytúrování ponurosti a temnosti. Režisérův proklamovaný klipový styl také není žádná tvrdá vypalovačka, vytepávající elektronický rytmus do oslněných diváckých bulev - spíš připomíná ploužák na jednotce intenzivní péče. Na misku režisérových hříchů příhoďte jeho neschopnost pro zachycení akce (v kritických chvílích sebou hrdina mlátí o stěny jako zblblá pinballová kulička) plus nenavazující střihy a jeho kabinka začne pomalu klesat do pekel.
Tim Pope také zvláštním způsobem vyřešil problém prvního dílu, ve kterém se tloukla kašírovanost kulis se snahou o realističnost detailu - zkašíroval i detail. Celek pak vypadá promyšleně teatrálně (ve stylu Coppolova Draculy, či Brannaghova Frankensteina), což ovšem není výtka. Někomu se to může líbit a někdo si z toho užene žlučníkový záchvat.
O hrůzných kvalitách scenáře jsem se zmínil - pokud můžeme sled kanagomem pospojovaných situací vůbec nazvat scenářem. Nejheretičtější je však práce s hlavní postavou. Na démonického a záhadného hrdinu jedničky se vrhla dezinfekční scenáristická skupina a očistila ho od veškerého příkrovu tajemna. A tak, jakmile se lysolem páchnoucí hero zjeví na scéně, hned se zachvívá ve flashbackovém transu a svěřuje se první namanuvší dívce (a chudákům divákům) ze svých pochybností a strachu. Chvílí se choulí jak uzlíček citů, aby se vzápětí změnil v vraždícího hláškaře s pierotským image (a i to měl Brandon Lee lepší). Už vůbec nehovořím o herci, který se v této roli potácí. I můj hlen vychrchlaný z krku má víc talentu než on. To se vztahuje na ostatní zkrachovalé existence míhající se snímkem - včetně hlavního černého padoucha s charismatem rozšlápnuté koblihy. Jedinou vyjímkou je Iggy Pop, jehož totálně odpudivý zjev a zvláštně klátivé pohyby vyvažují jeho hereckou nezralost.
Je jasné, že Vrána: Město andělů má těžší pozici tím, jak navazuje na úspěšný prequel. Pokud na něj zapomenete (a taky přehlédnete mizernou práci s triky - závěrečný nálet vran je sice dělán počítačově, ale zřejmě na ZX Spectru) a přimhouříte šedým zákalem zatažené oči, zjeví se vám Vrána: Město andělů jako obstojně průměrný film, kde vás z poklimbávání můžou vybudit volně sypané barvité obrazy. Člověk zrátka nedostane vždycky pecku.
The Crow: City of Angels, USA 1996. Režie: Tim Pope. Hrají: Vincent Perez, Iggy Pop.
Jiří PavlovskýRM