DRÁKULOVINY
Mel Brooks není žádný gigant světového humoru, byť se jeho skvělá komedie Spaceballs (ve videopůjčovnách jako Války hvězd
naruby) stala u nás předmětem kultu už na pravěkých conech. Brooksův parodický styl byl však na přelomu dekády zatlačen do
rohu týmem Zucker - Abrahams - Zucker, který ve veseloherním ringu vítězil díky většímu množství gagů a rychlejšímu dávkování.
Brooks klesal na kolena (viz nuceně taškářský Bláznivý příběh Robina Hooda), ale my, milovníci Spaceballs jsme ho stále
nechtěli odpočítat. A pak do našich kin dorazily Drákuloviny a bylo rozhodnuto. Jasné K. O. se dostavilo hned v prvním kole a
divákům, frustrovaným víc než při posledním bleskozápase Mika Tysona, nezbylo než znuděně čekat na lapiduchy závěrečných
titulků, kteří bezvládného veterána odtáhnou do domova pro přestárlé komiky, odkud už doufejme nikdy neuteče.
Už z anoncí na Drákuloviny se dalo odhadnout, že Brooks si podržel svůj typ primitivního, leč celkem zábavného humoru
spočívajícího třeba v tom, že Dracula uklouzne po netopýřím trusu a spadne ze schodů a nebo se při vstávání z rakve praští do
hlavy. Nikdo ovšem nemohl předpokládat, že uvedené scénky (+ další dvě, které vám neprozradíme) budou to nejlegračnější, co
Drákuloviny nabídnou. Osmdesát procent snímku tvoří Sahara humoru, po níž se plouží divák prahnoucí po sebestupidnějším
fórku. Nekoná se ani veselé prdění či vrážení různých roztodivných věcí do zadku, kterými jsou přecpané italské komedie ani
nepřetržité řetězce krkolomných pádů, které jsou doménou Chrise Columbuse. Není tam prostě nic. Po formální stránce Brooks
kopíruje posledního Draculu, aniž by z toho vytěžil nějaký razantnější fórek - upřímně řečeno, Coppolův originál v sobě zhruba
desetkrát víc humoru. Kde nic není, ani smrt nebere, a tak ať se herci pitvoří sebevíc a snaží se dodat úplně normálním větám co
nejsrandovnější design, všechno to vyznívá do bezpointového vakua. Leslie Nielsen coby Dracula se dokonce nesnaží ani
přehrávat, plouží se filmem jako mátožný tetřev hlušec a připomíná jen stín destruktivního poručíka Drebina, jenž z něj udělal
komediální hvězdu. Ani příchod Mela Brookse, který si obvykle egoisticky schovává ty nejlepší hlášky pro sebe, nenastartuje
divákovu bránici do euforického klokotání. A tak jediné, čím by mohl snímek potěšit (kdyby byl o něco méně úmorně nudný), je
účast Petera MacNicola, v němž ctitelé Krotitelů duchů jistě rozpoznají Vigova poskoka Janosze.
DRACULA: DEAD AND LOVING IT, USA 1995. Režie: Mel Brooks, Leslie Nielsen, Mel Brooks, Peter MacNicol.
Jiří Pavlovský, Štěpán Kopřiva