JUMANJI
Jednou z mála vlastností, kterou se člověk liší od zvířat (kromě schopnosti pilotovat F/A 18A Horner a daru smát se sitcomovým
gagům) je jeho vášeň pro hry. Neboť žádný jiný tvor by se nedokázal vrhnout do Macochy hazardu s takovým nadšením jako
člověk - ať už se jedná o zdánlivě nevinné Člověče, nezlob se (které ovšem obsahuje latentní prvky perverzní brutality -
vzpomeňte na některé obvzvlášť drastické defenestrace figurek), vzývání molitanové kuličky v hbitých prackách ruského
skořápkáře, bohorovné přihazování milionových žetonů při pokerové partii se dvěma dvojkami, stresování před monitorem
počítače, na němž x-comoví emzáci vyrubávají speciální komando nebo o projekci hůlkovitých souchotinářů do kulturistických
vazbičů v rámci projektu DrDo.
Ale každý člověk, i ta nejposlednější rosolovitá žoužel v chapadlech gamblingu, by se měl
pořádně zamyslet, pokud narazí na temně dunící deskovou hru s tajemným názvem Jumanji. Nejdřív by měl důkladně zpytovat své
vnitro: opravdu chci být na x let vymazán ze světa? Opravdu chci být ubodán moskyty, sežrán lvem, rozdupán stádem
rozběsněných nosorožců, pohlcen masožravou kytkou nebo zastřelen fanatickým koloniálním sáhibem? A teprve pokud bude
odpovědí na všechny otázky bujaře vyvřísknuté "Ano!", může tento sebevrah rozložit na stole Jumanji a hodit kostkami.
Roku 1969 padla Alanu Parrishovi pětka a byl pohlcen vesmírem Jumanji. Celých dlouhých dvacet šest let hra nezúčastněně
čekala, až se objeví někdo, kdo bude pokračovat v tak slibně rozjeté partii. Došlo k tomu až v roce 1995, kdy tamtamy Jumanji
přivolaly dva čerstvě traumatizované sirotky Judy a Petera a než si děti stačili uvědomit, že se zapletli do hry, z níž se nedá odejít
před koncem, past sklapla. Zelené peklo mohlo konečně doširoka otevřít svůj chřtán.
Jumanji jako hra je prostě smrtící. A co Jumanji jako film? Hodně napoví, když vám řekneme jméno jeho režiséra: Joe Johnston.
Tento renomovaný trikař, který se podílel na takových přelomových událostech jako byly Hvězdné války, (...), se trhnul ze svého
cechu režijním debutem Co je malý, to je hezký (podivná česká mutace titulu Honey, I shrunk the Kids). Příběh o dobrodružné
cestě mikrodětí přes dvorek (s Rickem Moranisem v roli šíleného vynálezce) sklidil jednoznačný divácký aplaus, vyvolal méně
kvalitní pokračování Honey, I Blew Up the Kid a udělal Johnstonovi natolik neotřesitelný kredit, že ho nedokázalo zrušit ani
zřícení Rocketeera a svržení Pagemastera - Vládce knih. Díky jeho pověsti specialisty na zvláštní efekty mu byla firmou Sony
přiřknuta režie highbudgetového komediálního napínáku Jumanji podle předlohy Chrise Van Allsburga. Komu jinému než
bývalému trikaři také svěřit plánovaný předvánoční hit pro děti, ve kterém je sice úvodních deset minut bez FX exhibicí a
závěrečný pětiminutový happáč také nevypadá dotknut rukama trikových expertů, ale vše ostatní je naprosto viditelné softwarové
běsnění počítačů Industrial Light and Magic a Amalgamted Dynamics. Jumanji s triky stojí a padá - pálí na nás jednu salvu za
druhou, od imitací všech možných zvířat až po lokální přírodní katastrofy. Všechno ostatní - přímočarý děj složený z jednotlivých
hodů a z úprků před jejich následky (gradující ve skvělé kumulační krizi se zkamenělou podlahou, rostlinou plivající jed, velkými
pavouky a zemětřesením), napětí, humor i jako vždy výborný Robin Williams (který po sérii finančních kolapsů typu Hraček nebo
Jsme jenom lidé zase díky Mrs. Doubtfire - Táta v sukni nabral dech a i když mu roli Riddlera v Batman navždy vyfoukl před
nosem Jim Carrey, dokázal navázat právě veleúspěšným Jumanji) - jsou pouhé pihy krásy na alabastrově bílé tváři počítačové
krásky. Johnston totiž při natáčení náročného projektu vsadil všechno na kartu se symbolem mikročipu, Silicon (teď nemáme na
mysli ňadra Julie Strainové) na nás rozverně mává z každého záběru a dělá z filmu nabídkový katalog computerových kouzel.
Nekoná se ovšem precizní piplačka ve stylu Jurského parku, zvířata působí dojmem nadýchaných neživotných loutek - možná
proto, že je na rozdíl od dinosaurů, známe v originálním vydání ze školních exkurzí do ZOO. Zato synchronizace těchto
pseudoživočichů s hereckým ansáblem si zaslouží uznání v podobě pokleslé čelisti. O tom, že to rozhodně nebyla žádná
procházka mrkvovou zahradou, nám může něco říct i Robin Williams, který natáčení složené z komunikace s imaginárními
protihráči masírující hercovu představivost dává do jednoho fochu se svými zkušenostmi s LSD. "Kamkoliv se podíváte, vidíte
přízraky. Bob Hoskins se mi svěřil, že při natáčení Who Framed Roger Rabbit viděl všude lasičky - třeba i v uchu bankovní
úřednice."
Přestože k principu hry samé můžeme mít hodně výhrad - na herním plánu nejsou žádná kladná políčka, nebezpečí neohrožuje
jenom hráče, ale všechny kolem a v podstatě neexistuje výherní bonus (to vše by se dalo odpustit, pokud bereme hru jako past,
ale v tom případě měla být pojednána víc démonicky, něco jako dětský Hellraiser), přestože Jumanji není Mont Everest
speciálních efektů a přestože nedosahuje zábavnosti Johnstonova debutu, má spád a rozhodně je lepší věnovat hodinu a půl
tomuto trikáči než stát v pasáži metra a zkoumat, pod kterou ze skořápek se ta zatracená kulička ukrývá.
JUMANJI, USA 1995. Režie: Joe Johnston. Hrají: Robin Williams, Jonathan Hyde, Kirsten Dunstová, Bradley Pierce.
Jiří Pavlovský, Štěpán Kopřiva