DEN NEZÁVISLOSTI
"Ufoni jsou tady! Slyším jejich železné tlapy dupat blíž a blíž! To je konec!" Tento nesmrtelný citát ze Čtyřlístku Haló, tady
Ufoni! charakterizuje první polovinu filmu Dne nezávislosti stejně dobře jako věta "Ať je Síla s tebou, Luku" druhou polovinu.
Ano, ufoni přiletěli, zničili nám Washington, New York, Moskvu a další metropole a pokračovali by klidně dál až do úplného
vyhlazení lidského rasy (a to by se vám nelíbilo, věřte nám), kdybychom my nepovstali, neusedli do stíhaček a nenakopali jim
jejich hnusnou, slizkou, mimozemskou prdel (tedy my jako lidstvo, ne my jako Pavlovský a Kopřiva - i když nějakou tu zásluhu
na tom samozřejmě taky máme). To je v kostce obsah tří dnů děje a dvou hodin a dvaceti minut filmu Dne nezávislosti.
Důležité upozornění pro všechny scifisty: Den nezávislosti není seriózní SF. I když je Emmerich jedním z těch pár režisérů, kteří
zůstávají žánru zatvrzele věrní a neohlíží se po žádné akční bokovce, jeho přístup k tématu je stejně uvolněný jako přístup
post-devítipivového štamgasta k pisoáru. Emmerich se svým kumpánem Devlinem brakují kulisy všech slavných SF filmů (rozjezd
je ve stylu temnějších Blízkých setkání třetího druhu, pak to pokračuje jako mix Akt X s katastrofickým filmem a finále je jasně ve
znamení Hvězdných válek - i s Hvězdou smrti) a podle neselhávajících plánů béčkových architektů si z nich plácají vlastní kokon.
Naprostá rezignace na originalitu, nadšené rochnění v bahništi klišé, důraz na úderné schwarzeneggerovské hlášky ("Vítej na
Zemi, parchante!", "Ahoj, chlapci. Jsem zpátky! " nebo "Hodíme na ty hajzly atomovku!") a opovrhování trapným realismem - to
jsou stavební kameny nejléžernějšího scénáře v dějinách áčka. A to už vůbec o nějakých myšlenkách nebo poslestvích či dokonce
věrohodných postavách - o to v Dnu nezávislosti nejde. O co jde, je to, že se vás Emmerich snaží rozdrtit parním válcem své
monumentální režie. Emmerich jako každý správný Germán vždycky tíhnul k bombastičnosti a megalomanství, ale tentokrát se
opravdu překonal. V tomto filmu je všechno obrovské (mateřská loď je velká jako čtvrtina Měsíce, její moduly mají v průměru
pětadvacet kilometrů) nebo je toho strašně moc (závěrečná bitva sto padesát stíhaček versus dvě stě padesát letajících talířů). A
pokud je něco malé a jenom jedno, je to jenom proto, aby vám mohl Emmerich v dalším záběru ukázat, jak je to malé a samo
proti něčemu velkému a početnému (s důrazem na tuhle kontrastní vizuálnost souvisí i to, že Emmerich tvrodšíjně ignoruje radary
a podobné systémy a většina soubojů se odehrává až po optickém kontaktu). U takovéhoto druhu filmů mají samozřejmě hlavní
roli triky. Není to sice žádné ILM, ale díky kombinaci počítače a modýlků (počet modelů použitých v tomto snímku údajně
přesahuje součet modelů z libovolných dvou filmů) je výsledek přes pár výpadků (scéna v tunelu) uspokojivější než by se dalo
čekat.
Takže vzhůru na Den nezávislosti! Co se týče vašeho zážitku z něj, jsou jenom dvě možnosti: pokud jste krasoduchové a logici a
nedokážete se přes své znalosti přenést, budete odcházet s pěnou na opovržlivě zkřivených rtech. Pokud se ovšem chcete na
filmu hlavně bavit a přistoupíte na Emmerichovu přímočarou hru, odejdete z kina nadupáni lidským patriotismem a okamžitě
vyhledáte nejbližšího emzáka, abyste mu mohli rozkopat ksicht.
INDEPENDENCE DAY, USA 1996. Režie: Roland Emmerich. Hrají: Bill Pullman, Jeff Goldblum, Will Smith.
Jiří Pavlovský, Štěpán Kopřiva