Jak vlastně vypadal Dredd, muž který - jak praví slogan - "trestá vinné a udržuje nevinné v nervozitě" ve svém comicsovém
životě? Zeptejme se na to dvou renomovaných expertů a vůbec fajn hochů, Jiřího Pavlovského a Štěpána Kopřivy. "Fanatický
vyznavač zákona, který svou zapáleností pro věc v pohodě strčí do kapsy Torquemadu i Koniáše," tvrdí o něm tito comicsoví
recenzenti, "bigotní polda bez smyslu pro humor, tvrdý suchar bez soucitu (jediný, ke komu má jakýsi vztah, je jeho domácí robot
Walter - noční můra každého logopeda), jenž nepřimhouří oko nad sebemenším přestupkem a nedělá rozdíly mezi
několikanásobnou bestiální vraždou a chůzí na červenou (často je dokonce trestá tou samou sazbou)." Tak pravili klasici a ani my
bychom to neřekli lépe. A co se dělo, když Dredda lovci chytili?
Během té doby, co ho drželi v té vykachlíčkované místnosti se žlábky na krev, se na něm postupně vystřídalo šest scenáristů.
Smutné na tom je, že se k závěrečnému dorážení propůjčili i takoví scenárističtí formáti jako Steven E. de Souza (Smrtonosná
past, Running Man, Komando) a William Wisher (Terminátor 2). Jimi zpracovaný Dredd ani nepoznal, že se prostředí kolem něj
změnilo a že ho místo do brutálně ironického comicsu vypustili do výběhu filmové kašičky bez chuti, určené pro osazenstvo
akčních jeslí. Comicsový příběh, který si vzal smrtonosný scenáristický sextet do práce, se jmenoval The Day The Law Died!
(poprvé publikován 1982 a v roce 1991 vyšel v souhrnném vydání pod názvem The Complete Judge Caligula) a původně
pojednával o Mega-City One upící pod nadvládou šíleného Judge Cala, který ve městě rozpoutal orwellovský teror se zákazem
projevů štěstí na veřejnosti, hromadnými popravami podle abecedy a jmenování své oblíbené zlaté rybičky do funkce Judge Fishe
(Dreddův otec, libretista John Wagner se tady inspiroval krvavými kulišárnami starověkého (Strýčka) Caliguly). Scenáristé filmu
využili jenom jeden z motivů - falešného obvinění Dredda z vraždy a jeho boj za očištění jména (i města). Ale zatímco v comicsu
je pro Dredda neomylnost zákona natolik neotřesitelná, že je ochoten připustit vinu, i když si svůj čin vůbec nepamatuje, ve filmu
vykřikuje něco o nevině a o tom, že se vrátí (ne, pardon, to byl někdo jiný). Zbytek děje se odvíjí podle osnovy slohové práce z
třetí třídy základní scenáristické - křivé obvinění, útěk z vězení, připojení komického partnera, boj za spravedlnost, připojení
krásné partnerky, ještě více boje za spravedlnost, konfrontace s padouchem a závěrečná holomajzna. Šíleného tyrana Cala
nahradila postava z jiných příběhů - klonový bratr Rico, který místo pořádání holocaustů jenom výhružně blekotá. Skutečnou
lahůdkou pro milovníky klišé je již zmiňovaný komický partner, v tomto případě fikaný zlodějíček (upotřebený v Barbaru
Conanovi i Nexu), jehož všechny vtipné hlášky dostali scenáristé přibalené už při koupi v obchodu s použitými hrdiny.
Zlodějovým jediným kladem je, že na něj může Dredd vrhat vražedné pohledy.
Režií velkorozpočtového áčka (náklady se nakonec zastavily na šedesáti pěti miliónech) byl pověřen šestadvacetiletý Angličan
Danny Cannon, pro něhož to bylo teprve druhé setkání s režisérským megafonem. (Osobní vzpomínka: Když jsme se před rokem
dozvěděli, že má Cannon dělat Soudce Dredda, okamžitě jsme si sehnali jeho debut, gangsterku Mladí Američané. A z toho, co
jsme viděli, nám šedivěly vlasy hrůzou. Mladí Američané sice nejsou špatná komorní konverzačka, ale rozhodně nevypadají jako
dílo někoho, kdo je hoden toho pohlédnout Dreddovi z očí do přilby. Budoucnost nám dala za pravdu.) Cannon sice na jednu
stranu prohlašoval, že je odmalička Dreddovým fandou, na stranu druhou však z jeho úst zněly podivné věty typu "Comicsoví
čtenáři musí dospět", "Dredd by měl projevovat city" a podobné perverzity. K tomu připočtěte, že hollywoodský nováček byl
vystaven neustálému tlaku producentů a jejich snaze zformovat dílo do podoby co nejprodejnějšího artefaktu a dostanete
kompletní obraz zákulisí. Cannon dokázal sice prokličkovat minovým polem producentských požadavků bez ztráty končetiny,
nicméně jeho účelný bežecký styl se dá jen těžko označit jako elegantní. Čestnou vyjímku tvoří strhující honička na vzdušných
skútrech, byť ji trochu ruší kolísavá triková úroveň.
Další ranou pod Dreddův pás byl útok nechvalně proslulé organizace MPAA, přidělující filmům tzv. rating - označení od kolika
let jsou snímky přístupné. Soudce vyfásl R, což znamenalo limit sedmnácti let, čili úbytek platících mlaďochů (copyright Ivan
Sliz) a finanční krach. Producent Andy Vajna (Rambo I-III, Angel Heart, Total Recall, Smrtonosná past 3), polovina proslulého,
dnes již neexistujícího dua Kassar-Vajna, vrazil svým lidem do ruky nůžky a nastaly jatka. Šedesát nejkrvavějších záběrů (cca
dvacet minut filmu) šlo ven a už se nevrátilo. Nejenže tím rapidně klesla kvalita (pro nechápavé: brutalita = kvalita) snímku, ale
diváka mohou některé mezery v ději zarazit. Nejřvavějšími příklady jsou scéna, kdy je sadistický příkaz "Utrhni mu ruce a nohy!
" následován decentním čůrkem krve nebo útok nehotových klonů, který byl ustřižen hned po jejich probuzení - což je o to
bolestnější, že to měla být jedna z opor finálního kataklyzmatu. Ironií osudu je, že se film přesto (nebo právě proto) stal jedním z
největších kasovních propadáků loňského roku. Nezachránila to ani bombastická výprava Petera Younga (např. Batman), který
gigantické Mega-City One pojednal ve velkolepém bladerunnerovském stylu.
A co herci - ptá se jistě Olda Říha - mají si kde hrát? Respektive, umí vůbec hrát? Patrně ano, ale dovedně to maskují. Jurgen
Prochnow a Max von Sydow v přehrávání rolí nijak nezaostávají za afektovaným Armandem Assantem v roli největšího padoucha
- všem lezou po obličejích emoce jako vypasení červi (podle Marka Dobeše dokonce pochodují v desetistupech). Nejlepším
hercem snímku je (pro někoho možná překvapivě) Sylvester Stallone, který se pro roli neoblomného strážce zákona přímo
narodil. Vždycky když zkřiví ret a zavrčí "Já jsem zákon" či "Rozsudek smrti bude vykonán ihned", srdce každého dreddisty
zaplesá. Stalloneův nekompromisní tvrďák k nám přichází z těch starých dobrých časů, kdy hrdinové byli osamocení, nemluvní a
drsní, kdy ještě nebylo zvykem, aby každý ranař měl doma chápající manželku a chumel rozjívených capartů, ke kterým zbaběle
utíká kdykoliv dostane od padoucha přes hubu. Stallonemu se podařilo přesně vyhmátnou jádro comicsového pudla a s rukama
ještě zakrvácenýma od psích vnitřností vymodeloval stylizovanou bustu Soudce Dredda natolik dobře, že mu zatvrzelí Dreddovi
fanové snad odpustí i sundání v comicsu nikdy neodkládané přilby. Sly znovu dokázal, že je výrazná osobnost a je škoda, že mu
zbytek filmu nesahá ani po namakané kotníky. A jestli chcete vidět Slye v něčem novém a kvalitním, jděte na hitmanské šachy v
Nájemných zabijácích.
Tímto končíme pitvu Soudce Dredda - přikrýváme jeho vykuchané tělo prostěradlem a dovolíme hihňajícímu se zřízenci, aby ho
odvezl zpátky do jeho domovské ledničky. Stahujeme si potřísněné rukavice, odkládáme gumové zástěry a zveme ty z vás, kteří
se během pitvy nepozvraceli ani si neustlali na zemi, do bufáče za rohem, se kterým máme my filmoví patologové čilou družbu.
Nad hamburgrem (ze kterého ještě čouhá visačka s nápisem John Doe) si shrneme výsledek bádání a vyslovíme několik smělých
teorií. Důvodem, proč se comicsové ekranizace tak málokdy zavděčí obdivovatelům původních kreslených světů spočívá
samozřejmě v řeznické práci filmových scenáristů (o které se zmiňujeme výše), jejímž úkolem je zbavit hrdinu všech pobuřujících
rysů (pro které si ho čtenáři oblíbili) a vycpat ho pilinami filmových klišé. Scenáristé to pochopitelně nedělají pro nějaké své
zvrhlé potěšení ani pro to, aby si potom telefonovali a vytahovali se, jak kterého hrdinu zprznili. Jádro pudla (jiného, ne toho, co
roztrhal Stallone) je v diametrálním rozdílu mezi zákonitostmi filmu a comicsu. V kresleném seriálu vám nepřijde divné, že se
někdo v barevném kostýmu prohání městem a hází kusy budov po jiných, podobně oblečených jedincích - jednak je to základní
princip žánru a jednak je tu, stejně jako u knihy, nezbytné velké zapojení představivosti čtenáře, díky němuž se on sám stává
spolutvůrcem příběhu. Film je už od lumierovských plenek blíže skutečnosti (svou roli v tom hraje i vizuální forma: comicsová
kresba už svou podstatou vnáší do hry znerealističťující - kdo tohle slovo dokáže vyslovit pětkrát rychle za sebou, je borec -
prvek) a díky tomu působí jakýkoliv chlápek v kostýmu komicky a nepravděpodobně. Ergo se musí okolní svět přestylizovat k
jeho obrazu a on sám trochu vydlabat a nacpat levnou psychologií (traumata apod.) vysvětlující proč chodí v té legrační masce,
když široko daleko není žádný maškarní ples. Nehledě na tu starou známou prvadu, že na dvaatřiceti barevných stranách si
můžete dovolit leccos, co by vám ve filmu za x milionů u diváků jen těžko prošlo. No, to by bylo všechno. Dožvýkejte svůj
hamburger, dochlemtejte colu, zaplaťte za nás útratu a vypadněte.
JUDGE DREDD, USA 1995. Režie: Danny Cannon. Hrají: Sylvester Stallone, Armand Assante, Jurgen Prochnow, Max
von Sydow.
Jiří Pavlovský, Štěpán Kopřiva