STRACH A HRŮZA, KREV A KREV
Celuloidové ostří strachu začalo skřípat o divákova žebra už ve dvacátých letech tohoto století a od té doby se filmoví
tvůrci snaží zarazit jeho střenku co nejhlouběji.
INICIAČNÍ RITUÁL
Strach je afrodiziakum života. Spolu s napětím dodává naší existenci potřebnou šťávu, proměňuje adrenalin v žilách v pěnící šumák a teprve v situacích naplno vyhřeznuvšího strachu má člověk pocit, že skutečně dýchá. Problémem je, že ve chvílích, kdy se za vámi ztemnělým parkem žene snědý občan s nabroušenou břitvou, nemáte náladu si ten strach pořádně vychutnat. Nemnete si v duchu ruce a neříkáte si "To se ale pěkně bojím, to mám konečně pocit, že skutečně dýchám. To se ale pěkně podělám až mně začne rozřezávat na kusy. Juchů!" Situace je ale jiná, když je na vašem místě spoře oděná a v tříčarkovém é ječící dívčina s bujaře poskakujícím poprsím, zatímco vy sedíte v pohodlném křesle a jste-li slabší povahy, můžete schovat hlavu do krabice s popcornem. Za vás trpí někdo jiný a vy si to můžete klidně užít. To je takzvaný bezpečný strach. A v tom je poslání hororu - vzít vás na hodinu a půl na projížďku domem hrůzy pro dospělé a zalovit trochu v temných zákoutích vaší duše. Anebo vás alespoň pořádně ohodit krví a mozkem.
HLUBOKÉ KOŘENY
První zarachocení parního stroje, ohlašující už v začátcích kinematografie rozjetí krví zaleptaného pásu v továrně hrůzy, se rozlehlo díky německým expresionistům a filmům jako "Pražský student", "Kabinet doktora Caligariho", "Unavená smrt", "Kabinet voskových figur" a "Nosferatu: Symfonie hrůzy". Ovšem zvuk této tovární sirény byl zprostředkován jen němými obrazy a klavíristou. Spíš než z dnešního hlediska naivně působící hrůzou, zaujmou tyto filmy fascinující prací se světlem a stínem nebo zajímavou vizuální podobou vytvářející ireálné světy.
Společně s německými emigranty byl hororem inseminován Hollywood, když jim otevřelo své lůno studio Universal. Hvězdou nově zavlečeného žánru se záhy stal Lon Chaney mimo jiné v adaptacích klasiky děsu "Zvoník u Matky Boží" a "Fantom opery". Po jeho předčasné smrti na rakovinu ho co do postavení hereckého garanta žánru nahradili Bela Lugosi a jeho věčný rival Boris Karloff. Každý z nich je spojen s jednou z klasických postav hororu. Maďarský emigrant Lugosi případně debutoval "Draculou" a Karloff si vydobyl nesmrtelnost rolí monstra ve "Frankensteinovi". Čímž ji zároveň zajistil i maskérskému povolání, v tomto případě Jacku Pierceovi, který své mistrovství později potvrdil maskou "Mumie" (opět Karloff) a také "Vlkodlaka" s třetím slavným jménem tohoto vzrušujícího období Lonem Chaneym Jr. Ti všichni kralovali na temném hollywoodském nebi v takových titulech jako "White Zombie" (první dílo tohoto druhu), "Znamení upíra", "Lupiči mrtvol" a dalších.
Jejich nadvládě učinil přítrž až konec čtyřicátých let, kdy se po druhé světové válce vyrojila na plátno hejna atomovými pokusy zmutovaných netvorů. Obří mravenci, gigantičtí pavouci, příšery z hlubin a stáda jiných nukleárně charismatických tvorů. Dělo se tak hlavně pod režijním vedením Jacka Arnolda ("Tarantula", "Them!", "It Came from Outer Space" a především "Creature from Black Lagoon"), v té době se také rozjížděl dnešní filmový magnát B-průmyslu Roger Corman ("Attack of the Crab Monsters", "Wasp Woman" a "Creature of the Haunted Sea") a své oběti skládal na oltář vkusu publika dnešní kultovní tvůrce Ed Wood, Jr. ("Plan 9 from Outer Space", "Bride of the Monster"). Atmosféru této doby nám dnes evokuje nejen jeho oslavný životopis "Ed Wood" od Tima Burtona, ale i "Matinee" Joe Danteho (ten mimochodem rozjel lykantropickou sérii "Howling").
Jenže lidé se s atomovou bombou žít naučili, zmutované organismy přestaly budit diváky v noci ze spaní a ani Rumble-O-Rama a 3-D projekce je nedokázali vtáhnout zpět do skomírajícího žánru děsivé fikce. Horor stáhl svá chapadla do zázemí nezávislých produkcí. Typickým příkladem je slavná anglická firma Hammer Film, která se vrátila ke klasickým námětům, jež zrestaurovala pro nově dorostlou generaci a podpořena neokoukanými hvězdami Christophera Leeho a Petera Cushinga, chrlila jednu variaci klasického kvartera - "Dracula", "Frankenstein", "Mumie", "Vlkodlak" - za druhou po celou dekádu své existence ("Frankenstein Must Be Destroyed", "Frankenstein and the Monster from Hell", "Plague of the Zombies", "The Mummy", "Dracula Prince of Darkness", "The Curse of Frankenstein", "The Phantom of the Opera"). V roce 1968 studio ukončilo činost, ale dnes, kdy píšeme tyto řádky, vstává po způsobu svých hrdinů opět z hrobu a vrhá na trh tak lákavě znějící tituly...
MISTR PŘICHÁZÍ
Paralelně se zlatými léty Hammer Filmu se do hry vložil muž, jehož jméno se mělo navždy stát synonymem moderního hororu a jenž se stal brzy klasikem - Alfred Hitchcock. Byl jednou z prvních režijních hvězd, díky které se přesunul akcent z herců na tvůrce. Své zkušenosti z kriminálních thrilerů a špionážek zúročil ve svém prvním čistém hororu "Psycho", jímž vymezil podobu psychopatického filmu, ze které se těží až do dnešních let (čímž nemyslíme jen béčkové vykradače hrobů). Zcivilnil a zreálnil od života odtrženou atmosféru starých hororů a vyrukoval s příběhy, které se klidně mohou odehrávat v domě přes ulici. Zlo nemá tvář upíra halícího se melodramaticky do černé peleríny, nebo mumie šourající se okázale ze své egyptské hrobky, ale skrývá se za zrcadlovými skly policisty či za rozpačitou tváří majitele motelu. I ptáci ze stejnojmeného filmu se liší od okolí jen svým agresivním chováním, nikoliv předimenzovaným vzhledem.
DUŠE NEBO TĚLO
Novou etapu hororu otevřel v Americe nadšenec George A. Romero, jenž se ve svém avantgardním černobílém filmu "Noc živých mrtvých" vrátil ke kořenům německého expresionismu, dodal mu krvavost a oživil ve velkém stylu postavu zombie, která v hororech statovala už od třicátých let. Důraz se posunul z monster na atmosféru mezi ohrožovanými v obklíčeném domě. Celková deprese plynoucí ze sociální a politické situace (smrt naivního optimismu hippies, konec války ve Vietnamu) ovlivňující uměleckou tvorbu se nejvíc odrazila v hororu a učinila ho lukrativním pro prestižní a umělecké tvůrce. Rozštěpil se a každá skupina se snažila otřást divákem a narušit zavedená tabu jiným způsobem. Zatímco jedna peruť útočila rafinovaným psychickým útokem - Kubrickův "The Shining", Donnerův "Přichází Satan", Friedkinův "Vymítač ďábla" (druhý finančně nejúspěšnější horor všech dob), Kaufmanův remake "Invasion of the Body Snatchers", Polanského "Repulsion", "Rosemary má děťátko", Rosenbergův "The Amityville Horror", Sharmanovo "The Rocky Horror Picture Show" (první ozvuk popkultury). V té době také debutoval Steven Spielberg road-thrillerem "Duel" a svůj úspěch potvrdil jedním z prvních hororových kasaštyků "Čelistmi" (což mohli potvrdit rozzuření majitelé pláží). Druhá fronta - přímočarý útok na divákův žaludek - byla otevřena v Itálii. Tvůrci jako Dario Argento, Sergio Martino, Mario a Lamberto Bavovi a především makabrický umělec smrti Lucio Fulci použili národní metodu - ukrást Američanům žánr, přitvrdit ho a vrátit razantně zpátky na hřiště. V hororu to byla odnož zvaná gore (vznikla v Americe, ale naplno byla rozvinuta až v Itálii) libující si v naturalistickém až pornografickém zobrazování krvavé brutality. Potvrdí to každý, kdo viděl filmy nořící se do separovaného světa krutosti jako "Inferno", "Man-Eater", "Kanibalové" a hlavně fulciovky "Páter Thomas", "Dům u hřbitova", a "Rozparovač z New Yorku". Americká, krotší obdoba nese název "The Texas Chainsaw Massacre", režíroval jí Tobe Hooper a byla prvním krokem k zbožštění motorové pily jakožto kultovní nástroje žánru.
Konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let je ve znamení rozjezdu dvou zásadních sérií. Jedná se o "Halloween" Johna Carpentera, který profiloval portrét nezničitelného masového vraha a "Friday the 13th" Seana S. Cunninghama, jenž tento přístup obohatil subjektivní kamerou, stavící diváka do role zabijáka a vynalézavými způsoby smrti. Neosobní běl zakryté tváře Mika Myerse a hokejová maska Jasona Voorheese se spolu se spáleným obličejem a rukavicí s břity Freddyho Krugera (o kterém se zmíníme později) stanou symboly osmdesátých let.
NÁSTUP SOFTHORORU
Na nějaký čas poslední vzedmutí tvrdé linie zaznamenal svět hororu, když na vlnu italských gore navázal začátkem osmdesátých let mladý filmový fanatik Sam Raimi, který spolu se svými kamarády natočil přes léto amatérský snímek "The Evil Dead", jenž se okamžitě po svém uvedení na festivalu v Sitges stal kultem. V roli Ashe poprvé prorazil svojí bradou do filmového teritoria herec a spoluproducent snímku Bruce Campbell. Na úspěch Raimi navázal krvavě komickým druhým dílem, kde se z Ashe stal mýtický zombiebuster s motorovou pilou místo pravé ruky. Ovšem tehdy už byla ponurá krvavost zatlačována do pozadí. Na velkých plátnech kin čistý horor až na vyjímky ("Věc", "Vetřelec") umlká - částečně obohacuje akční film ("Predátor", "Vetřelci", "Terminátor") - ale především je mohutným echem nástupu Spielbergovy školy přetavován do barevného pophororu. Úspěšné jsou přímé Spielbergovy exkurze do žánru ("Poltergeist", "Gremlins I,II") i jím ovlivněné komediální horory (kasovní jednička "Krotitelé duchů", "Critters", "Beetlejuice", "An American Werewolf in London"). Začínají rašit povídkové filmy, většinou podle tv sérií jako "Amazing Stories", "Twilight Zone - The Movie", "Creepshow 1, 2" a tento trend přetrval až dodnes viz. nedávný "Tales from the Crypt: Demon Knight" a "Necronomicon". I pravověrní hororáři z lowbudgetové říše se nechali opojit barevnou extází Nového Hollywoodu a vznikal popcornový horor určený teenagerům. Základem bylo rafinované vyvražďování anonymních středoškoláků, osobností, kterou má divák obdivovat, se stalo monstrum v roli showmana. Plakátovým příkladem je Freddy Kruger (R. Englund) ze série "Noční můra v Elm Street", který se z vážně pomstychtivé kreatury vypracoval na gagmana, vraždícího své oběti černohumornými fórky. K známým režisérům této křiklavě kolorované epochy patří hlavně Anthony Hickox ("Voskové muzeum I,II", "Slunce, úsvit, upíři"), Steve Miner ("Warlock", "House"), Brian Yuzna ("Nevěsta Re-animátora", Necronomicon"), Rachel Talalayová ("Vražedný computer", "Freddyho smrt"), Larry Cohen ("Ambulance", scénář a produkce "Maniac Copa I-III", "Návrat do Salem´s Lot") a další. Tento žánr zasahují i kuriozní trashové tituly z dílny velkého Jima Wynorského ("Obchoďák smrti", "Návrat muže z bažin", "Ghoulies 4") či samotného zplozence drekových pekel Freda Olena Raye ("Vampír z Beverly Hills", "Temný vesmír"). Typickým atributem byly, jsou a budou filmy podle hororů Stephena Kinga, které po startovně vysoce nastavené laťce (DePalmova "Carrie", "Carpenterova Christine", Kubrickův "The Shining", Cronenbergova "Mrtvá zóna") byly vrženy do náruče béčkových soustružníků, kterým King nakonec podlehl díky určité monotématičnosti svých děl.
SÓLISTÉ
Osamělými řezníky - umělci v dlouhých kabátech, kteří soustavně přikládají nástroje k hrůznému dílu, jsou tvůrci, pro které je horor více než pouhý žánr, ale kteří mu zůstávají věrní ať už panuje jakákoliv móda. John Carpenter je se svým "Halloweenem", "Mlhou", "Věcí", "Christine", "Vládcem temnot" a "Šílenstvím" jedním z nejzasloužilejších nestorů. Konzervativním, ale stále invenčním přístupem obohaceným prvky jeho druhé velké lásky sci-fi stále pevně třímá strachem zkřehlá srdce i jiné vnitřnosti diváků. Z jiných důvodů než je staromilství zůstává hororu věrný David Cronenberg, pro kterého je jedinečným prostředkem pro vyjádření jeho bizarních vizí a chorobně destruktivních fantazií skepsí nakaženého pohledu na svět. Důkazem jsou "Moucha", "Mrtvá zóna", "Scanners" a "Shivers". Přímým pokračovatelem Hitchcocka bývá po právu označován Brian DePalma, především za hlubinný ponor pod kůži příběhu vedený ostře nabroušeným skalpelem kreativní až manýristické režie, jak dokazuje v "Carrie", "Oblečen k zabíjení" nebo v "Kainově výchově". Návyková začíná být sirupovitá atmosféra zhořklá pochmurně ironickým nadhledem ve filmech Tonyho Randela "Hellraiser II", "Děti noci" a "Klíšťata". Spolu s ním za novou generaci temně promlouvá hlubokým hlasem tepenné krve britský divadelní autor, spisovatel, malíř, scenárista a režisér Clive Barker, který "Hellraiserem" a "Plodem noci" pozvedl prvky gore k brutálním výšinám splatterové estetiky. Destrukci lidského organismu poeticky servírovanou v detailech uctívají nejen Barker a Raimi, ale i vycházející novozélandská hvězda Peter Jackson se svými ultrakrvavými crazy orgiemi smrti "Bad Taste - Vesmírní kanibalové" a hlavně vrcholným dílem komediosplatterem "Braindead - Živí mrtví". U flákot odhozených z jejich výseků se pak se zatvrzelostí vypasených potkanů a nezlomností kovaných outsiderů živí věční béčkaři v čele s místním kolosem Rogerem Cormanem a po způsobu Cosa Nostry organizovaným klanem bratří Bandů, kterému šlape na paty firma Troma se svým atomovým hrdinou Toxiem.
ŽÁNROVÉ GHETO
Horor byl téměř odjakživa uzavřená společnost na pokraji filmového průmyslu, která občas svým žihadlem zasáhla top ten kasaštyků, aby pak zase dlouho dobíjela jed. I když občas přijdou na návštěvu i mistři odjinud. A pak vznikají překvapivě novátorská díla jako "Mlčení jehňátek" Jonathana Demmeho, "Angel Heart" Alana Parkera, "Jakubův žebřík" Adriana Lynnea, "Near Dark" Kathryn Bigelowové nebo "Eraserhead" Davida Lynche. V současnosti horor dobíjí, čehož využili různí intelektuální umělci, kteří se jako supi slétli na nehybně ležící trup, aby si z kusů jeho chitinového krunýře stavěli svá honosná hnízda, přetížená honosnými přístavky. Nikdy by se toho neodvážili, kdyby byl žánr ve své plné síle a oni by byli konfrontováni s elitou jeho věrných. Jen za těchto okolností můžou vznikat pseudohorory jako Russellův "Gothic" a "Doupě bílého červa", Coppolův "Dracula", Nicholsův "Vlk", Brannaghův "Frankenstein" a Jordanovo "Interwiev s upírem". Žánr neskýtá dlouhodobou budoucnost ambiciózním tvůrcům, kteří difuzují do perspektivnějších áčkových oblastí. Množství z nich se k rodnému prsu po létech vrací, aby jeho ochablému tvaru vrátili obsah, na kterém vyrostli. Přesto zůstává stále velké množství lidí, kteří se od něj nedokáží odtrhnout a stále jsou jeho nadšenými příznivci. A pak je tu ještě spousta ostatních, které teprve čeká první setkání s mužem ohánějícím se motorovou pilou, s mimozemským monstrem mokvajícím slizem, s vyceněnými tesáky upíra, s mlžným stínem běsnícího poltergeista či hnilobných pachem zombie. A ti všichni se postarají o to, aby horor žil věčně, k velké radosti nás strachem znečištěných a hnusem pozvracených diváků.
Marek Dobeš, Jiří Pavlovský, Štěpán Kopřiva