Další z rozhovorů bude s Jaroslavem Mosteckým, autorem, kterého snad není třeba ani představovat, protože výčet jeho úspěchů připomíná úspěchy generálů s takovými těmi barevnými obdélníčky na hrudi. Ale na druhou stranu mi nedají jinou možnost moje katalogisticko-kombinační schopnosti, tak aspoň krátce: (Cena K. Čapka + Mlok 1996 a 1997, Cena K. Čapka, kat. krátká povídka 1993, Cena Akademie za rok 1995 a 1996, Cena Fantasy 1993 a 1996. Ikaros za roky 1994 a 1995, Encouragement Awards z Worldconu 1995 v Glasgowě...)
Já samozřejmě nejsem žádnej technik a nepovažuji čtenáře za cvoky, oni neskousnou kdejakou ptákovinu, to ví každej, kdo píše, a najdou se lidi, kteří mu to čtou. Snažil jsem se to nějakým způsobem vysvětlit, nebo pseudovysvětlit, těmi gravitačními minami, který prostě nadělaly paseku, a tím vznikl báječnej chaos v gravitačních vlnách a pásech. Nejdřív byl obrovskej zmatek, a pak se to časem ustálilo. Můžeme, i když mě to napadlo až teďka, si vzít takovej příklad z rozpadávající se planety mezi Marsem a Jupiterem, taky to chtělo nějakej čas, a dnes se dokonce dají propočítat dráhy každýho druhýho šutru na několik let dopředu...
(smích) Ten recept nemám a kdybych ho měl, tak bych ti ho rád... (smích). Ne, recept nemám, samozřejmě. Vítězství znamená, že se to líbilo, že se něco podařilo. V tom sborníku, přiznám se, jsem četl jenom od Obluka Moby Dicka a tady od Jirky Pavlovskýho - promiň, nepamatuju se, jak se to jmenovalo (Noční návštěva - pozn. DH). Ostatní jsem nečetl. Ten recept nemám, prostě to jde z člověka.
Co se týče Obluka, tak jsi to uhodl, a co se týče JP, s kterým (a ještě s několika dalšími) si šlapeme na paty navzájem, ze zvědavosti a možná ze zvrácenosti, protože bytostně nesnáším literaturu a filmy o oživlých mrtvolách.
Jde o to, co si pod pojmem "sleduješ" představuješ. Do poznámky jsi mi napsal, že Jirka Kulhánek se téhle otázce vyhnul. Ono není divu, kdo si chce rozhádat konkurenta tím, že řekne, že ten druhý píše škvár? I když si to třeba myslí. Nestojí to za to.
Takže, já se snažím být v obraze, stejně jako ostatní autoři, někdy zavrtím hlavou nad něčím dílem, jak se tenhle blivajs může někomu líbit, a na druhé straně si u někoho řeknu: "No potěš, jestli mu to vydrží, tak bude dobrej." Zrovinka tohle (že bude zatraceně dobrej) si myslím o Leonardu Medkovi, i když ho osobně vůbec neznám. Jsou ale autoři, kteří by tohle o jiným nikdy neřekli. Případně se vyhnou odpovědi.
No, vzešlo to vlastně tak, že za mnou kdysi zašel Artur Lattenberg, což je nakladatelství Saga, po tom, co si přečetl jednu moji povídku Pán plavé smrti, a zeptal se, jestli bych pro něj nechtěl napsat knížku, což pro mě tehdy byla ohromná příležitost. Já řekl, že jo, a on povídá: představoval bych si nějakou fantasy z doby vikingů. A tím to bylo daný... A jestli se ptáš, proč je ve většině mých knížek a povídek akce, musím odpovědět, že je tam i lidský cit, ať už láska, přátelství nebo nenávist, a myslím, že vždycky jako to hlavní. Jenomže akce je to, co dělá příběh příběhem a život životem. Nějaký posedávání pod stromem a koukání do listí je hezký tak na pět minut.
Leifa Olafsena.
Pokaždý, když něco píšu, tak se snažím o tom nastudovat co nejvíc.
To znamená, že třeba v tomhletom případě mi historik z hlediska historických fakt nemůže vyčíst nic. Pouze snad to, kdy v prvním díle vystupuje král Mercie, což bylo království na území dnešní Anglie, který v převleku za barda obchází vikingské tábory a vyzvídá.
Tak tenhleten král žil o osmdesát let později, než se odehrává můj příběh, ale mně se ta postava ohromně líbila, tak jsem si ji o těch osmdesát let posunul.
Samozřejmě, existence Helgiho Trolla a Leifa Olafsona jsou fikcí. Ale jinak, když odečtu ty mytologické věci a postavy jako keltská bohyně Epona a podobně, tak to odpovídá historickým reáliím té doby. Aspoň si nejsem vědom, že by tam někde z tohoto hlediska byla chyba. Stejně jako jinde - třeba v Pištci, kde se mluví o Irokézech. Tak to zase je, alespoň zčásti, skutečnost. Ta indiánská jména snad až na dvě skutečně existují.
Bez urážky, ale kdo si přečetl první dva díly Vlčího věku (třetí a závěrečný ještě nevyšel), tak nemůže říct, že by Helgi Troll a Leif Olafson byly totožné postavy. Jistě, jsou si v něčem podobné, konečně, Helgi Leifa vychovával, ale např. Leif miluje Eponu, ale to mu ani trochu nepřekáží pohrát si s každým děvčetem, který potká, a vždycky ho to děsně bere. Naproti tomu Helgi má před očima jenom tu jednu, a kvůli ní se s Leifem rozchází ve zlém. Helgiho pověrčivá hrůza z nadpřirozených věcí nemá nic společného s Leifovým nadhledem. Helgi je ochoten položit život za Leifův nárok na dánský stolec, kdežto Leifovi je to časem celkem fuk... Helgi má v duši křivdy za půl života, ale Leif ještě žádnou. Jsou jiní, určitě. A v ohlasu čtenářů je to znát. Každá z těch postav je svým způsobem životná. Nedávno se mi dokonce stalo, že jsem byl svědkem toho, když se dvě holky, z nichž ani jedna nevěděla, kdo jsem, porafaly o tom, jestli Arleta z druhého dílu je děvka, nebo ne. Poslouchal jsem je a hřálo to na dušičce. Toho, koho to zajímá taky, můžu ujistit, že jo (i když ne v pravém slova smyslu), uvidíte v třetím díle.
Já chodím normálně do práce, samozřejmě a bohužel. A vlastně letos mi to psaní teda, abych se přiznal, moc nešlo, tolik toho jsem zase nenapsal. A jak to stíhám - bylo by to ideální, přijít domů a psát. To ale nejde, to ti určitě poví každý, kdo to někdy zkusil, konečně, znáš to určitě i ty sám. Navíc má taky člověk život jenom jeden a nechce ho strávit u počítače, nebo psacího stroje. Když mě to baví, tak jsem schopen vychrlit spoustu, spoustu stránek. Někde jsem četl, že Silverberg chrlil deset stránek denně, no tak když mám náladu, tak v pohodě i mnohem víc. Jenomže zrovinka je to se mnou obráceně. Ne, že by mne to nebavilo, ale nemám tu fajn psychickou pohodu, kterou potřebuju. Takže třeba už dlouho píšu toho Conana a vraha králů a leze to ze mne jak z chlupaté deky. Ne proto, že by mě to nebavilo, prostě to nejde nějak zevnitř, nemám na to klid.
Určitě. Samozřejmě, že radši tvořím vlastní světy. Myslím, že pokud je člověk autorem, musí to cítit stejně. Pokud je pak už obyčejným řemeslníkem, tak mu vyhovuje, že je to prostředí už stvořený a on může psát podle šablony. Svou perličku, no určitě tam nějaká je.. Třeba zrovna... Přiznám se, že mě hrozně dráždí prakticky stoprocentní Conanova nepřemožitelnost, takže jsem ho tam nechal pocuchat psem. Fanatičtí obdivovatelé jeho svalů možná nebudou moc rádi, ale nedá se nic dělat, to se může stát každýmu.
To si piš!
No, Pištec vlastně není moje třetí knížka, je třetí pouze podle data vyjití. Jinak byla mou první knížkou a přiznám se, že nevím, jak dlouho jsem to psal. Ale bylo to celkem rychle. To byly tak dva měsíce - aspoň na mě to bylo rychle. Pokud jde o toho Conana a vraha králů, tak to už se protahuje asi na pět měsíců, ale je to tím, že jsem čtyři měsíce nebyl schopen k tomu cokoli napsat, z těch důvodů, co jsem už řekl.
Byla to moje první knížka, kterou jsem napsal a po čase jsem ji vlastně celou přepsal. Zůstala hlavní kostra děje a a si tři kapitoly a je to zvětšený asi o třetinu. Takže nevím, jestli tvůj zdroj vycítil, že je to šuplíkovka, nebo to někde slyšel. Bylo to nějakou dobu v šuplíku, ano to je pravda, ale pak to bylo přepracovaný.
Já bych chtěl, aby knížka vyzněla v tom smyslu (i když teda jsem dalek toho, dávat někomu jakýkoli ponaučení nebo něco takovýho), že nikdy nemá cenu něco zabalit, i když už se zdá, že není žádná naděje. Takže tady to ze závěru toho příběhu vysvítá. Vypadalo to, že je to v čoudu, a tak to zabalili. A já si myslím, že je to blbý.
Ani náhodou. Koukni se na závěr románu Lars, Šťavnatá lebka. To jestli není velký finále, tak já jsem čínskej bůh srandy.
Pokud jde o povídku, tak mám název povídky, a tak za půl roku, řekněme, začnu psát. Takže například ta, co vyhrála letos Mloka Jsem jenom veš, odpustkáři, tak za to děkuju vám dvěma (JP&ŠK), protože ten název povídky vyšel z názvu vašeho článku ve Videorevue Jsem jenom trashing, prodavači, nebo tak nějak. Pak to tam nějak kvasilo, a po půl roce z toho byl příběh. Pokud jde o román tak si sepíšu jako osnovu názvy kapitol, řekněme na dva řádky, co v té kapitole musí být, a to je všechno, to ostatní už lítá, jak jsi řekl.
Kamkoli do lesa, či přírody vůbec, v Olomouci, kde momentálně bydlím do kavárny Caesar, a v Zábřeze, což je mý rodný město, k rybníku.
Při psaní neposlouchám nic. Potřebuju mít klid, ale pokud se ptáš na muziku, kterou mám rád, tak to je většinou trampská (skupina Hop trop), některá folková (Asonance, Spirituál Kvintet), country (Druhá tráva). Na druhý straně se mi třeba líbí gregoriánský chorály. Z literatury mám nejraději Bradburyho a Vaňkovou, v televizi nesleduju skoro nic, v kině se mi naposledy líbil film, tuším že francouzský, Husar na střeše (až na poslední dvě minuty), barva červená a jídlo? Když v tom nejsou rajčata, tak prakticky všechno.
Kdy vyjde nevím. Napsaná ještě není. Existují nějaký torza, plus poslední kapitola. Tímhle příběhem žiju a pořád mě napadají další a další věci. Až to napíšu, tak už to nebudu moct změnit. Nechci spěchat, ale jak začnu od začátku, pak už to půjde rychle.
No, když pominu ty dvě věci, o kterých jsme už mluvili, tak dávám dohromady dvě povídkové sbírky. První pro nakladatelství Netopejr, což by měla být snůška horrorových a děsivých příběhů s pracovním názvem Kaštanová noc (vyšla pod názvem Čára hrůzy - pozn.). Druhou pro United Fans, což by mělo být sci-fi a možná nějaký fantasy.
Zpočátku šlo o návrh Karla Petříka, majitele nakladatelství Netopejr, kterej po mně chtěl sbírku takovýchto povídek. Já osobně se na hororové filmy nedívám, když tak ještě na ty, co se natáčely dřív. To, co je poslední dobou k vidění, je chvilkama až trapně přehnaný, na můj vkus příliš naturalistický. Ne, že by mi z toho bylo špatně, to ani náhodou, už jsem viděl v životě takovejch podobnejch věcí pár naživo, ale prostě si myslím, že je to kolikrát moc. Ani to nečtu, nebaví mě to, ale píšu to celkem rád.
Moje největší chyba je určitě to, že mne při psaní lehce někdo rozhodí, a pak se do toho hrozně dlouho dostávám znovu.
Největší strach? Že se ocitnu na slepé koleji a budu se muset vrátit třeba o dvacet stran. To bych vraždil, ale někdy je to nutný...
Myslím, že to slovo je v této souvislosti funkční. Když si vzpomenu na povídku, se kterou kdysi vyhrála Carola Biedermannová soutěž Antigé, a jež se odehrávala mezi vojáky, nemám strach. Každá druhá přímá řeč začínala "Do p..." (a prdel to nebyla), a nikdo by nemohl Carole říct, že to přehání, protože na vojně se fakticky jinak nemluví. Píšeme příběhy o lidech, ne o šťastných růžových králíčcích, že jo?
To je osobní, ale na druhé příčce je zjištění, že se moje sestra Ivana naučila výborně vařit. (Vnímavý čtenář si narážky v tomto smyslu všiml i v knize Lars, Šťavnatá lebka).