PIŠTEC

Jaroslav Mostecký má svojí popularitu pevně v rukou - minulý rok s povídkou Sekyry na Viole vyhrál, kterou si mimochodem u nás můžete celou přečíst Akademii SF&F&H ´96 a letos už stihnul schrábnout Mloka v CKČ ´97 s povídkou Jsem jen veš, odpustkáři. Takže román Pištec je v řadě z dalších sledžhemrů, kterým nás buší do hlavy a říká: sem tady, to jen abys nezapomněl - a to se asi skutečně nedá.

Storyboard Pištce je asi takový: jedna planeta, která má jen kousíček pevniny, zbytek okupuje moře pokryté pralesem. Na pevnině je jakési Město a sběrný tábor pro malomocné, který střeží pištci - mimojiné Marek (pozor nedovtipové - ne Dobeš), hlavní to hrdina. Do tábora přivedou novou várku malomocných, mezi nimiž je přitažlivá děva a Marek se zamiluje (už proto ne Dobeš), jenže háček je v tom, že tuhle děvu Johanu stále nějaký úchyla telepaticky láká do lesa (o kterém mezi ´měšťany´ kolují hrůzustrašné historky - ústní podoba Příběhů ze záhrobí; doufám, že Marek - tentokrát jo - Dobeš konečně zanechá práci pro VAC a péči o muskulaturu a udělá Bednu scifoidis, abych mohl protlačit prima horizontální odkaz). Nějak se to všechno semele, samozřejmě tak, že se Marek (už zase ne Dobeš) s Johanou stejně vydá do lesa, kde potká dva znepřátelené kmeny a pověsti o nešťastném přistání hvězdné lodi a o neznámém chlápkovi, který ty dva kmeny jednou dá dohromady a dostane je z pekla.

Vsadím svý poslední zbytky sil, že si říkáte, jestli jste tohle už někde nečetli - a musím ukápnout božskou, že jsem si to opakoval celou knihu (až na závěr, ale o tom až na konci). Při rozhovoru s JM (bude na IKARII.net jen co ho zpracuju) se potvrdily zkazky, že jde o tzv. Novelis šuplíkus - román šuplíkový (to mezi námi latiníky). JM ho potom celý přepsal, ale určité dánské věci v něm zůstaly. Nejvíc mi vadily vzducholodě, které by podle popisu JM nemohly vzlétnout ani o milimetr, i kdyby je zdvihli chlapíci mentosáci. Balón udělaný z MZvelrybích měchuřin, popatlaný MZkaučukem, naplněný nějakým MZplynem (asi MZetanem) s košem pro cca pět lidí by nejenže nelétal, pokud by nebyl velký jako zepelín, ale už vůbec by se půl dne nevznášel ve stále stejné výšce. S tímhle lapsem jsem naložil jako s neviditelností Saladina v Cestě strachu - poznamenal si. Další věc, která mi vadila byl někdy až upocený způsob, jak autor dostával lidi tam, kam potřeboval (viz. začátek s několika cestami malomocný tábor - naja a zpět a tam a zpět...). Také se mi zdálo, že JM si zapomíná připravovat půdu pro další děj a tak to dohání těsně před tím, než je to potřeba, což by se tak kvalitnímu autorovi nemělo stávat. Bohužel, kniha nemá podobnou stavbu jako romány o dánských bouchačích, kde se na začátku nahodí sekery a meče a jede se až do závěru; v Pištci nad akčními scénami převažují vysvětlovací a komentovací scény, které JM jdou o dva řády hůře, takže chyby jsou najednou víc vidět. A teď k závěru. Protože je text napsaný klasickým americkým stylem, kde je děj od počátku jasný, těšil jsem se na velkolepé finále, kde JM udělá podle příruček zvrat a ukáže mi, že jsem děj špatně pochopil a vyrukuje s úplně novým pohledem na události, pěkně je zarámuje do finální akce a vyvěsí na zeď happyendů. Nic z toho se nestalo - žádný happyend, vůbec žádný zvrat a co u JM nejvíce překvapilo ani žádná velká finální mlátička. JM prostě tohle všechno ustříhl a dal tam špatný konec. A to je dost frustrující.

Tudíž stejně frustrujícím závěrem: jestliže lákáte ženský na sbírku románů Jaroslava Mosteckého, tak Pištce musíte mít, ti ostatní ať se raději podívají do kapsy, kolik tam mají peněz a kdyžtak si počkají na Vlčí věk III.

David Horák^RM

S PÍŠŤALKOU NA DRAKA

Jaroslav Mostecký vládne bohatým jazykem a uměním obrazného vyprávění, které se skvěle uplatní ve fantasy. Další jeho dílo brousící spíše do sci-fi to jen potvrzuje. Příběh zasazený na jakousi neznámou planetu osídlenou potomky Pozemšťanů a protkaný spoustou ošklivých a nebezpečných příšer by se mnohem lépe vyjímal kdesi v minulosti v paralelním pozemském vesmíru, kde by vládly meče a čáry.

Akční sci-fi totiž vyžaduje na vymezenou plochu mnohem více akce a mnohem méně popisných pasáží. Hlavní hrdinové se proplétají nástrahami taju- a děsuplné džungle jako kdyby si ve virtuálním kině předplatili dobrodružnou výpravu, na které by se jim nemělo nic vážnějšího stát. Je ovšem známo, že míra ohrožení jedince roste s každou nebezpečnou situací, do které se tento dostane. Proto autorovi nezbývá než prokládat akční scény, kdy jde hrdinům o život, melodramatickými obrazy kochajícími se okolní přírodou nebo osudy vedlejších postav. Dobře ví, že kdyby se jeho hrdinové měli prokousat třemi sty stránek napínavých dobrodružství bez újmy na zdraví, museli by být přímými potomky Terminátora, na což ovšem nevypadají.

I jádro příběhu odpovídá spíše fantasy. Hrdina se totiž vypraví na cestu do neznáma, na které má nalézt jakýsi kouzelný předmět. I když ve svém prvotním záměru selže, nakonec se mu v podstatě všechno podaří přesně tak, jak to má v každé správné pohádce být.

Co se jazyka týče, jde Jaroslavu Mosteckému jen ztěží co vytknout, protože jeho jazykový projev se stačil v průběhu času a s počtem publikovaných prací docela vytříbit. Kniha se dá číst celkem lehce bez toho, aby můj korektorský zrak klopýtal o pasti kladené naší mateřštině.

Ani zakoupená obálka tak zcela neodpovídá obsahu. Žádná domina v koženém kvádru se totiž v příběhu Jaroslava Mosteckého nevyskytuje. Ani jakýsi zmutovaný jelen s červenýma očima, o hadovitém dráčkovi a kovovém létadélku ani nemluvě. A tak k vykreslení atmosféry pomohou spíše vnitřní ilustrace, které byly šity tomuto románu na míru.

Jiří T. Pelech pro Trosky 1997/4