Jeremy Shackelton zemřel. Nevydýchal to, protože zemřel třikrát, a dost možná i čtyřikrát. Jaroslav Mostecký chytil slinu a jednou provždy si to s ním vyřídil v knize Čára hrůzy. A jelikož jde o sbírku hororových povídek, schytalo to Jardovo pseudonymové alterego (z prvního dílu Vlčího věku -- Jdi a přines hlavu krále) nepříliš populárním způsobem: prvního Shackeltona nechal utopit, druhého zasypat bortícím se kostelem a třetího (tentokráte jen Jeremyho) se pohoupat na půdě na silném provaze.
Samozřejmě, že tahle totální likvidace JS není tím hlavním motivem sbírky (a i když ve dvou povídkách vystupuje jako hybatel děje). Tím se snaží s různou úspěšností být téma hororových příběhů. K tomu musím říci, že to s tím hororem není zase až tak žhavé, protože povídky spíše připomínají strašidelné příběhy, při nichž jsem si vzpomněl na blahé paměti předsameťákovské sbírky jako byla Tichá hrůza. Sborník obsahuje celkem dvanáct povídek a jednu povídku mezi ně rozsekanou a dalo by se říci je propojující. Osobně mi dá velké těžkosti sledovat všechny povídky, které JM pálí, kam může, ale u tří z nich jsem si stoprocentně jistý, že už vyšly jinde. První z nich je povídka Nestvůry z CKČ 1995 (nad níž se lidi hádali, jestli měla nebo neměla být ze soutěže vyřazena, jelikož to není ani SF ani horor -- ale spíš velmi trpká anekdota), mírně přepracovanou povídku Tichá noc, svatá noc... jsme si mohli přečíst ve sborníku k soutěži Ježíšku, já chci plamenomet (už mohu napsat 1997, protože soutěž přežila krizové období a střihla si druhý ročník) a třetí Květen stejně jako loni, který vyšel v Ikarii 2/1995, dokonce vyhrála v Akademii 1995 kategorii povídka. Ostatní pro mne byly novinkami.
Než ze sebe vypudím takové ty věci, jako že se mi sborník velmi líbil nebo že skoro všechny povídky jsou kvalitní, tak na ně naplácám trochu špíny. Takže hlavní připomínkou, kterou bych měl je, že necelá polovina povídek (přesně řečeno pět) má stejné téma "zabili jsme to, ale ono se to vrátilo, aby se to pomstilo" (vyskytuje se v povídkách Květen, stejně jako loni (tady se vrací utonulý Shackelton), Světla lucerniček, u kraťasů Kaštanová noc a Strach přichází s deštěm, a vlastně i v V bažinách Džiunda), což k závěru sbírky -- neřeknu začíná unavovat --, ale mírně naštve. Pak je tu, ve srovnání s dlouhými povídkami, cítit chudokrevnost krátkých povídek (snad až právě na Nestvůry), která ukazuje Mosteckého slabinu -- nevýrazné pointy. A musím připomenout také stálou vlastnost Jardových textů, že některé věty mají výrazně zpřeházený slovosled.
No a teď k vypuzování. Ano, sborník se mi velmi líbil a skoro všechny povídky jsou kvalitní. Největší devizou Jardy Mosteckého (kterými kompenzuje výše uvedené zápory) je vlastní vyprávění děje. Bez problémů dokáže navodit správnou atmosféru a od první stránky vcucnout čtenáře do děje. Vlastní kapitolou je potom vytváření velmi věrohodných (a různorodých) postav. Jarda nevyrábí postavu zkratkou (jako třeba Ondřej Neff, který minimalistickým popisem spíše odkazuje na v jiných dílech vymyšlené postavy, jež mají specifické jednání a charakteristiky -- což také není nijak na škodu, protože těchto postav už je dvěstěpětset a přehršel k tomu), ale s postavou se seznámíme spíše přes její jednání, což používá třeba King (a pokud se u něj JM učil, tak velmi zdatně). A co se mi na Mosteckého vztahu k postavám líbí je to, že naprosto postrádá takovou tu nepodstatnost, jakou jsou popisy, jak postava vypadá (jestli je k uvzdychání krásná, jestli je blond nebo zrzka -- prostě ty otlemeniny, které jiní autoři považují za charakteristiku postavy). Tak se mi pod Petronillu z V bažinách Džiunda mohla podsunout Lara Croftová nebo mít v Světlech lucerniček pocit, jakoby JM napsal nultý díl k Třiceti případům majora Zemana bez majora Zemana. A už vůbec nevadí, že JM nerespektuje feministické výdobytky, protože postavy (ať už žen nebo mužů) mají naprosto jasno ve svém fungování na světě a ani v nastálých situacích své společenské postavení nemusí posouvat (prostě v některé povídce manželka může mít vlastní nápady, ale konečné rozhodnutí udělá manžel -- v jiné to je zase je naopak a to naprosto přirozeně, žádné třeskání z kanónů harašmentu o rovnoprávnosti za každou cenu).
Na jednotlivých povídkách také překvapí nejen zajímavé nápady (jako v Kaštanové noci scénka se samočinným psacím strojem nebo ještě zajímavější z povídky Co oko nevidělo, jak by se i s teď dostupnými prostředky dal zabít Bůh), určitá míra vtipných hlášek ("Je dvacátý století, Karle," ušklíbl se Kocián. / "Pche! Ženský si toho všimnou tak za padesát let, a to my už budem vyhlížet to další," ucedil Pavlita… -- Světla lucerniček; nebo upírka, která "...nikdy nevypila muže přes krk." -- Strach, že se v prach obrátíš) a poučenost v žánru ("Blížila se půlnoc jako v každém správném strašidelném příběhu." -- str. 281), ale především výběr prostředí. V tom kralují dlouhé povídky, které všeobecně jsou tahouny sbírky (zatímco Květen, stejně jako loni se odehrává na klasickém americkém venkově, Dárek pro caesara je z dob Říma před naším letopočtem, V bažinách Džiunda zase z afrického pralesa (a pak ze záhrobí -- už ne afrického) a Světla lucerniček jsou z českého pohraničí těsně po II. světové válce). Krátké povídky vycházejí z interního srovnání o řád hůře.
Musím potvrdit, že Jarda Mostecký má sice co pilovat, ale také touto sbírkou potvrdil své místo mezi elitou povídkových machrů. Jen by si měl dát pozor na toho Shackeltona a chodit pravidelně na hřbitov kontrolovat hrob, protože jak to vypadá z poslední kauzy, kdy psavec Bachman dostal Kinga, není s pseudonymy žádná sranda.
Jaroslav Mostecký: Čára hrůzy, vydalo nakl. Netopejr, Olomouc 1998, obálka Paul Campion, 1. vydání, 336 stran, 175,- Kč.
David HorákRM