Nevydržel, jak by řekl Andrej Sapkowski, Dračí vejce má druhý díl. Takhle lakonicky lze popsat situaci, kdy se v podstatě nic, kromě některých detailů děje a mírného autorova úletu z prostoru, který je obehnán prezentovanými vědeckými teoriemi, nezměnilo. Možná.
Ač jsem velmi skeptický ke komerčnímu prodlužování sci-fi a fantasy příběhů, v tomto případě jsem to na chvilku odložil stranou a knihu si se stejnou chutí a stejným mrazením v zádech, které vyvolává jen alergie na učebnici fyziky, přečetl. Zatímco mé chloupky na hřbetě pomalu uléhaly, musel jsem konstatovat, že tentokrát je to víc příběh a méně teorie. Anebo teorie prosakuje do světa autorovy fantazie a tedy do patřičného žánru.
Na Dračím vejci se dál zdárně rozvíjí civilizace čílů a již s despektem hledí k nebi, kde pomrkává Oko zářícího, kosmická loď s lidskou posádkou, která hrála tak významnnou roli v evoluci čílího národa. Pozemšťané balí kufry. Vše, co měli za úkol prozkoumat, sice neprozkoumali, ale to jen proto, že jim příslušné poznatky naservírovali i s oblohou ti pidižvíci dole.
Ty malé placaté potvůrky již lidskou civilizaci ve všem dávno předběhly, včetně všech neduhů společnosti, jak je známe a milujeme. Demokracii nevyjímaje. Čílí civilizace dospěla ke svému vrcholu a pomalu (z jejich pohledu) kostnatí. Vzhledem k tomu, že se tak děje příliš rychle, než aby to lidští kosmonauti dokázali sledovat, nemohou jim ani poskytnout další balíček rad o tom, co sami ze své planety docela obstojně znají. Až na to, že na své vlastní neduhy společnost zatím lék nenašla.
Jenže než aby veselý rod neutronových ploštěnek pomalu zašel na degeneraci, rozhodne se to jejich matička, neutronová hvězdička řešit po svém a připraví jim decentmí kataklyzma. Povrch Dračího vejce se v několika okamžicích stává i pro ty odolné drobky neobyvatelným, jejich civilizace se ocitá v troskách a jediné, co z ní zbylo, je pár popálených jedinců ve zbořeništích měst a několik čílích kosmických plavidel na orbitu. A taky těch osm lidských vědců, kteří jsou příliš zaměstnaní vlastními problémy s dopravou domů, protože - použiju-li analogii - odešel jim karburátor.
Existuje spousta knih a (někdy bohužel) i filmů, které popisují postkatastrofické dění na Zemi. Zatím nevím o ničem takovém, co by popisovalo totéž na povrchu (!) neutronové hvězdy. Tady je Hvězdotřesení stoprocentně originální, aniž by však byť jen na okamžik vybočilo z šablony scénáře. Nic víc než několik čílů, Dračí vejce a lidští pozorovatelé. A cyklus se uzavírá. Klobouk dolů před autorem, zůstal uvnitř hranic, které si sám vytyčil na začátku a dokonale využil prostor mezi nimi. Pochopitelně s určitými rezervami. Co mě se týče, jednou. Zdá se mi, že Forward se při jednom zvlášť dlouhém odskočení na onu místnost příliš začetl do jedné z knih Charlese Sheffielda. U nás vyšla pod názvem Zítra a zase zítra. Po pravdě řečeno, za moc nestojí, tak maximálně k zabavení při čekání na okamžik, kdy se vaší peristaltice uráčí. Foresterovi se v ní zalíbilo cestování časem. Mě už tolik ne, hlavně pokud se tak děje způsobem tak moc za vlasy přitaženým. Mmmoc.
Každý zřejmě opravdu nějakou tu odchylku potřebuje. Ale tahle je "v mezích normy". Přes to Hvězdotřesení zachovalo zvolený standard a kvalitu. Příběhu, nápadů, zpracování. Takže bych si v tomto bodě dovolil nesouhlasit s panem Sapkowským (Stať V šedých horách zlato není, vyšla v naší tištěné sestřičce před pár lety) - druhý díl je stejně okouzlující jako ten první.
Robert L. Forward - Hvězdotřesení (Starquake), vyd. Polaris - Bohuslav Svoboda, Frenštát p. R. 2000, překlad Marek Hrnčíř, obálka Marek Fišer, 2D Studio Brno, 276 stran, náklad neuveden, cena 169,- Kč.
-psb-