Až donedávna totiž platilo, že pokud autor neměl na kontě několik publikovaných děl, neměl šanci dostat se do povědomí širší čtenářské veřejnosti. Tím ovšem vznikl začarovaný kruh, protože ten, kdo dosud nic nepublikoval, neměl na žádnou publikaci nárok. Jediná postranní ulička tudíž vedla přes cizokrajný pseudonym.
Vypadá to, že už i nakladatelé pochopili, že tuzemští čtenáři se stejně podezřívavě staví k neznámému autorovi zahraničnímu jako k neznámému autorovi tuzemskému. A jelikož použití nějakého slavné příjmení coby pseudonymu je přece jenom na pováženou (literární agenti totiž nikdy nespí), zbývají jen zcela neznámá -- i když někdy možná lehce extravagantní -- jména, která něříkají nikomu nic.
Cizí pseudonymy navíc bývaly zpravidla ve scifistické komunitě prozrazeny ještě dříve, než stihla kniha vyjít. Vznikaly i takoví obojživelníci, kteří měli na obálce uveden pseudonym a uvnitř pravé jméno (dodnes jsem třeba nepochopil důvod k tomuto přístupu v případě Dlouhého dne Valhaly Franka N. Skippera vulgo Františka Novotného).
Za tuto skutečnost můžeme patrně děkovat několika nakladatelům. Hlavně nakladatelství United fans/Klub Julese Vernea, které se nikdy neuchýlilo k triku využívanému konkurenčními domy. Druhou výraznou cestu k současnému stavu dokázal prošlapat Jaroslav Mostecký, který se svými pracemi postupně probíjel bariérami nedůvěry a který si dokázal vystavět jméno, za které už se nemusí stydět. Doufejme, že tatam je doba Shackeltonů, kteří nosili hlavu krále. A nesmím zapomenout ani na Jiřího Kulhánka, jehož razantní styl nedal spát nejednomu příznivci jeho drsných hrdinů v ještě drsnějších světech.
Jak je vidět, zdravý rozum nakonec zase jednou zvítězil a čeští
autoři mohou před své čtenáře předstupovat pod jménem, které
jim milý(á) úředník(ce) vepsal(a) do Občanského průkazu.
Jiří T. Pelech