| Cesta po dávném Severu - 2. část |
Na stručném přehledu nejstarších dějin severní Evropy je myslím vidět mnoho zajímavostí.
Dodal bych ale ještě několik dalších věcí. Předně, drsnost země se víceméně týká jenom vnitrozemí. V norském Trondheimu, který leží až téměř na Polárním kruhu, je v zimě vyšší průměrná teplota než v Praze, alespoň to tvrdí všechny turistické průvodce. Zápas lidí s přírodou, charakterisovaný severní hranicí obdělávané půdy ve Skandinávii a obděláváním bažin v Dánsku, je jenom jednou stranou mince.
Zemi obrů, Jotunheim, měli Skandinávci ve svém těsném sousedství, sami nicméně obvykle žili v mnohem mírnějším prostředí na pobřeží. Už zde můžeme spatřit určitý příbuzný rys se starověkou Heladou a to je role, kterou hraje v životě lidí moře. Co se týče megalitické civilizace, která ve Skandinávii i Dánsku předcházela germánskému osídlení, je její vztah k moři ještě patrnější.
Druhá podobnost vyplyne na povrch, uvědomíme-li si, že ani Řekové nejsou rozhodně původními obyvateli Egeidy. Indoevropské kmeny sem přišly teprve kolem roku 2000 př. n. l. [14] Byla už zmínka o tom, že v období budovatelů megalitů docházelo po pobřeží k rozsáhlým migracím mediteránního obyvatelstva. Podobný původ měli zřejmě i obyvatelé egejské oblasti v době příchodu prvních řeckých kmenů. [15] Původní obyvatelé při tom stáli kulturně mnohem výše, než nově příchozí.
Jsem nyní na rozpacích, jestli se vůbec vznik mytologie nedá přičíst, alespoň z podstatné části, kontaktu s nějakou vyšší civilizací a následnou reflexí této skutečnosti. Vzpomeňme si třeba na árijské kmeny vstupující do Indie, na Hebrejce kočující mezi Egyptem, Babylónií a Kánaánem, uvědomme si, že i Sumerové přišli před vznikem své mytologie do prostředí rozvinuté kultury El-Obejdu. A také bych upozornil na skutečnost, že v Číně, kde civilizaci vytvořilo původní obyvatelstvo, žádná mytologie kromě umělé neexistovala.
Myslím si, že tato možnost, jakkoliv neprokázaná, rozhodně stojí za pozornost. Kdybychom chtěli mluvit v tuto chvíli o díle J. R. R. Tolkiena, napadne nás asi určitá analogie v příchodu lidí v prvním věku do Beleriandu či v příchodu elfů do Valinoru.
Vrátím se teď ke spojení mýtů s mořem. Co vlastně toto spojení představuje? A je vůbec podstatné? Zdá se mi, že ano, přinejmenším pro nás suchozemce má jistou přitažlivost. Kromě toho je ovšem mýtus především příběhem. Jestli je celý lidský život připodobňován často k cestě, není přirozené, že nejjasnějším vyjádřením příběhu je právě putování prostorem i časem? A proč ne právě po moři?
Kromě toho, moře je určitě jistým zdrojem očarování (nebo okouzlení, abychom použili výrazu více korespondujícího s Eddou, konkrétně s Okouzlením krále Gylfa) a kde jinde, když ne v šumění vod, se dosud uchovává ozvěna hudby Ainur? Jenom si vzpomeňme, všechno to v Silmarillionu je. Ostatně, i většina působivých mýtů starého Egypta či Mezopotámie a Mexika v sobě alespoň v určité míře tuto fascinaci mořem obsahuje rovněž (dle mého názoru).
A nezapomínejme na Poslední loď. Je to Tolkienova báseň o dívce, která se dívá za odplouvající elfí lodí. Faerie se ukrývá mimo viditelný svět a ten šedne. Podívejme se kolem sebe. Možná, že třeba někde za mořem elfové ještě žijí. Ale svět se zakulatil a přímá cesta je nám již uzavřena.
Co se týče moře, jako zajímavá perlička mě napadá opačný pohled na moře jako na cosi ukrývající. To může vést až k postojům, které vyjádřil H.P. Lovecraft konstrukcí mýtu Cthulhu, Wyndham ve Vetřelcích z hlubin a sem se dají klidně zařadit i všechny příběhy o zlých obřích chobotnicích.
Moře je tak na jedné straně zdrojem okouzlení, ale na druhé straně i strachu. Možná, že oba tyto pocity patří tak nějak k sobě a první bez druhého nemůže existovat (strach bez okouzlení naproti tomu existovat samozřejmě může).
Podle mého mínění je v mýtech zpravidla ve velice silné míře přítomen dualismus (ovšem nabízí se otázka, v čem není, že, takže jsem nejspíš vyslovil pouze další frázi). Je to vidět na dvou rysech mytického příběhu, který zachoval i profesor Tolkien, a sice na sestupném a vzestupném běhu světa.
Uvedu nejprve příklad z řecké mytologie. Jakkoliv je pro ní typická silná vazba na minulost a přesvědčení o sestupném charakteru světa (úpadek od Zlatého věku, přes Stříbrný, Bronzový, až po nejhorší věk Železný), obsahuje současně i představu zcela opačnou a to je prapůvodní vzestup celého světa z Chaosu a postupné utváření nebe, země i dalších "pevných bodů".
Sestupný běh světa vyplývá z celkem přirozené představy, že jenom vyšší může vytvářet nižší, tedy něco, co lze přirovnat k ztrátám, k nimž dochází v průběhu jakékoliv záměnné operace. Žádná přeměna neprobíhá se stoprocentní účinností, protože tu máme termodynamické zákony o entropii... Ne, dost, to by se nám poezie rychle rozplynula před očima v šedi vzorečků.
Srovnejme si ale Tolkienovo neustálé šednutí světa s představou Řeků a paralely jsou víceméně zřejmé. [16]
Mohlo by se zdát, že logickým důsledkem představ o současně probíhajícím sestupu i vzestupu světa povedou nakonec k pojetí cyklického času (např. různá převtělování), ale není tomu obvykle tak, alespoň antické ani křesťanské myšlení tyto prvky nijak nezdůrazňuje. [17] Ani v mýtech germánských toto nenalézáme. Ragnarok není zánikem světa, který se bude moci kdykoliv opakovat (tento motiv používá František Novotný v jinak podle mého názoru vynikajícím románu Dlouhý den Valhaly), ale získává v islandských ságách téměř charakter křesťanského Posledního soudu. Snad pouze jedna fyzikální poznámka: prakticky neexistují žádné vratné jevy, respektive jevy vratné za totožných podmínek.
Tímto jsou našemu dnešnímu myšlení germánské mýty poměrně blízké, i když je samozřejmě otázka, nakolik je nám známá verze severské mytologie už ovlivněná křesťanstvím. Každopádně je poměrně jasně vymezeno dobro i zlo coby abstraktní pojmy (což nepovažuji za přednost ani za primitivnost, ale prostě za doklad určitého způsobu myšlení -- na druhé straně pro poezii to není záležitost jakkoliv relevantní), i když v tomto případě se jedná spíše o rozpor řádu a chaosu. Tyto principy ovšem nejsou ztotožněny přímo s jednotlivými jednajícími postavami. Tak Odin udržuje svět v neustálém boji proti mocnostem zmaru, ale sám svými činy také šíří válku, zlo a rozvrat, jeho boj za udržení světa je zároveň i bojem proti světu.
Pro mýtus je typická představa kouzla, které je v podobě jakési zázračné substance v různé intenzitě přítomné v přírodě. Křesťanství naopak považuje hvězdy za mrtvé předměty a domnívá se, že celá příroda je tady vlastně kvůli člověku. Je to typické protipřírodní náboženství (přičemž tuto tendenci ještě zesilují pozdější myšlenková hnutí jako osvícenství).
Je samozřejmě pravda, že je zásadní rozdíl mezi obdivem k přírodě a jejímu uctívání, zvlášť, když toto mohlo nabýt často podob spíše démonických (i když lidské oběti přinášeli staří Germáni jen výjimečně). Možná dokonce, že v období pohanství lidé přírodu nijak nemilovali, ale spíše byl celý vztah podmíněn vypočítavostí. To nedokážu posoudit. [18]
Přesto ale rozhodně nelze přehlédnout jistou spřízněnost mezi pohanským uctíváním hvězd a stromů a mezi Earendilem a Laurelinem na straně druhé. Ve fantasy má každý pořádný hrdina na čele hvězdu, i když to nemusí být na první pohled patrné a hvězda se může rozhořet jasným světlem až v rozhodujícím okamžiku zápletky. J. R. R. Tolkien měl pak speciálně silný vztah ke stromům.
Připomněl bych, že oblíbenou praxí křesťanských misionářů a pozdějších světců bylo právě kácení posvátných hájů. Není divu, že se svým obdivem k mýtu se mnozí jeho zastánci z řad křesťanů dostávají do určitých rozporů se současnou protestantskou i katolickou teologií. Konec konců, tato vsuvka nás ale nemusí příliš zajímat, jde nám o poezii a ne o nějaké teologické bláboly. [19]
Jsou tak typičtí, že mnohdy splývá označení Faerie s jménem Elfie (třebaže podle Eddy je Alfheim jenom jedním z devíti světů), stejně tak, jako se občas ztotožňuje "elves" a "fairies".
Objevují se současně v mýtech keltských (speciálně irských, kde bychom je mohli najít kromě svého obvyklého jména snad i pod jménem Danaové a Sidhové) a germánských. Ti Tolkienovi mají blíže k těm keltským, alespoň když si vzpomenu na legendu o Finole. [20]
Elfové severských ság spíše korespondují s těmi, jaké popsal Anderson ve Zlomeném meči (dle mého mínění obsahuje tato kniha okouzlení Faerie ve stejné míře, jako Tolkien, i když je to krása a poezie drsnější, více padnoucí k mé představě Severu).
Nerad bych zapomněl také na Howardovu povídku Dcera Pána mrazu, která byla napsána dávno před vydáním Pána prstenů. Ve výčtu "severské fantasy" by rozhodně neměla chybět, třebaže Howard se omezil na snad jedinou povídku mezi Asgardem a Vanheimem. Jinak byl spíše fascinován Pikty.
A samozřejmě je třeba zmínit i Brinovy oživlé Ásy, kteří obracejí běh druhé světové války v povídce Thór kontra Kapitán Amerika. Roli největšího "klaďáka" zde, podobně jako v Dlouhém dni Valhaly, hraje "původně" zlý Loki, který Ásy zradil. A stejně tak je to v Reyově Dni obrů, kde jen závěr trpí tím, že Ragnarok rozhodne použití atomových zbraní.
A co je ještě ve Faerii kromě elfů?
Meče a prsteny, šumění vod, slunce, měsíc i hvězdy, lesk i třpyt sněhových vloček, hory i pobřeží, princezny a draci, kouzla, která se nepočítají pomocí tabulek magenergie, stromy i květy a i mlha a noc je tam jiná. Vše je barevné, vše se třpytí, ale nebodá svým jasem do očí. Kdo má štěstí, přinese si nazpět malou hvězdičku, a kdo má ještě větší štěstí, za ním se brány nezavřou a snová říše jej nevyprovodí ze svých bran.
Je to kouzelná země, ale my se z ní teď ještě musíme vrátit. Třeba ale jednou... [21]
A tak nám zbývá už jen skutečný sestup a pád, snad přeci jen nutný pro každé pořádné vyprávění. Jak plynul čas, sestupoval příběh z výšin Asgardu až k obyčejným lidem, což je dobře patrný úpadek.
Cesta vedla nezadržitelně od Vědminy písně až k Písni o Nibelunzích, která posléze inspirovala i Wagnera k Prstenu Nibelungů (přímá spojitost s Tolkienovými Prsteny ovšem existuje sotva). Od Odina, který první spáchal vraždu ve světě, až k historickým postavám (hunský král Atila), od draků, obrů a elfů až k intrikujícím lidem, kteří v tomto tragickém příběhu dokáží vykonat neuvěřitelně podlé skutky a pak s hlavou vzhůru za ně nést strašlivou odplatu v síni krále Etzela, ve světě topícím se nikoliv v krvi Ragnaroku, ale výhradně v krvi lidí.
Pro žárlivost a nenávist dvou žen se hroutí říše Burgundů a všech se zmocňuje jedno velké krvavé šílenství.
Spolu s tím se mění i vnější forma poezie, aliterace přechází na rýmovaný víceméně sylabotonický verš. A dál naše cesta vést nemá kam:
[14]: Ke stěhování indoevropských kmenů z jejich pravlasti mezi řekami Volhou, Dněprem a Uralem docházelo od pozdního eneolitu, v už zmíněném období invazních komplexů.
[15]: V řecké mytologii je toto obyvatelstvo označováno jako Kárové, Lelegové a Pelasgové, i když i zde jsou určité problémy se zařazením a identifikací Lúvijců, o kterých se předpokládá, že už před příchodem řeckých kmenů z nitra Balkánského poloostrova zničily původní kulturu na Kykladských ostrovech. Koho toto zajímá, mohu ho odkázat na Bartoňkovy knihy Odysseové na mořích historie, Zlaté Mykény a Zlatá Egeis a nebo na Olivovy Civilizace starověkého Středomoří. Pokud jste v dětství četli Iliadu a nebo Černé koráby, jestliže jste byli okouzleni knihami typu Příběhy Řeka Melikla a nebo Tři útěky z Korintu, pak se k řecké mytologii i historii zase vraťte.
[16]: Brentjesova představa, že Zlatý věk je nějaké reálně existující období v dějinách, které lze ztotožnit s beztřídní společností (kterýžto názor uvedený autor razil v knize Zlatý věk lidstva) je až příliš poplatný marxismu. Stejně tak už dnes teologie obvykle křesťanský ráj neztotožňuje s nějakou konkrétní historickou dobou. Nicméně představu pádu světa můžeme snadno nalézt i v Indii. Védy předpokládají, že dnes trvá Kalijuga, Černý věk. Přesvědčení, že dříve byl svět a úděl člověka v něm lepší, ale "pak se stalo cosi, co se stát nemělo", je rozšířené téměř univerzálně. Možná vše souvisí s individuální touhou po stavu před narozením.
[17]: Představa periodických zániků celého světa byla rozšířena ve starověké Indii a v předkolumbovském Mexiku. Toltékové, Chichimekové i Aztékové nazývali tyto cykly "Slunce" a věřili, že každý svět vždy skončí vychýlením rovnováhy ve prospěch nějakého z živlů. Monografii o Aztécích stejnejmenného názvu napsal kromě jiných G. Vailant.
Cykličností času se zabýval zejména M. Eliade v Mýtu o věčném návratu, dále pak Nietzsche ve Vůli k moci. Co se týče estetizujícího přístupu, nejsou ale tyto práce na něj zaměřeny.
[18]: Vrcholem tohoto pojetí jsou indické upanišady, které přímo učí, že bohové jsou podřízeni prováděnému rituálu a že tudíž kněží jsou víceméně těmi nejmocnějšími bytostmi v celém vesmíru.
[19]: Mnohé teze, ať už implicitně nebo expolicitně vyplývající z beletristických i teoretických děl C. S. Lewise a J. R. R. Tolkiena odsoudil Tresmontat v Základních pojmech křesťanské metafyziky, Bartl v Základech protestantské teologie, u nás patří k předním "mýtobijcům" profesor Hejdánek.
Ačkoliv uvedení autoři příliš nesouhlasí ani mezi sebou, vytýkají Tolkienovi a Lewisovi hlavně orientaci na předmětné myšlení. Křesťanství je v tomto pojetí k mýtu v nepřátelském poměru a naopak je potřeba budovat ho v souladu s nesubstančními filozofiemi tohoto století, v protikladu k jakékoliv metafyzice ("modlám"). To už je ovšem jenom filosofická, eventuálně teologická potyčka a poezie je přece jenom zajímavější a hlavně krásnější.
K. G. Chesterton se v práci věnované svatému Františkovi nicméně pokusil vysvětlit tyto rozpory. Křesťanství se dle jeho názoru od přírody odvracelo právě proto, že její uctívání v pohanství bylo už padlé. Obloha se proměnila v jednotlivé erotické příběhy, posvátné studánky a háje na místa, kde byli lidé mučeni a popravováni.
Vzhledem k tomu, že křesťanství je však jako celek blbost, asi se nemá cenu se tím zbytečně zaobírat.
[20]: Báje je vyprávěna v Hulpachově knize Ossianův návrat, která je víceméně převyprávěnou irskou mytologií. Právě z této legendy je silně cítit ono toklienovské šednutí světa, čirý smutek, nostalgie a úděl těch, jejichž čas minul. Finola nicméně nebyla elfka, patřila k Danaům, bohům poražených prvními lidmi. A nakonec skončila jako labuť. Ale, ač tyto řádky mohou lehce působit dost zmateně, legenda rozhodně stojí za přečtení.
[21]: "Mytický čas je agregátem poměrně dosti volně kombinovaných událostí, ... jež se ale mohou vracet a tak stávat znovu přítomnými. To je možné jen proto, že to jsou praudálosti, tedy archetypické události." L. Hejdánek: Filosofie a víra.
Redaktor: Pavel Houser