Vydejme se na chvíli na cestu, která nás povede zeměmi vzdálenými v prostoru i čase. Současně se ale nesmíme polekat ani tehdy, když nás příběh vezme s sebou ještě dál a zavede nás úplně mimo tzv. reálný svět. Pokusme se na chvíli přestat vnímat hranici "skutečnosti", onen velmi jemný a nejasný předěl mezi mýtem a reálnou historií.

Sám váš budoucí průvodce je velmi zmatený a směr putování možná zvolí úplně špatně. Řekl bych ale, že nejlepší způsob naší cesty bude tento: přestaňme na chvíli pokládat otázku o tom, co je pravdivé, za rozhodující. Klidně si to pro tuto chvíli můžeme dovolit a pomineme filozofický rozměr celého problému.

Zkrátka, rozhlédneme se kolem sebe zrakem, který touží spatřit FAERII, zakusit to, o čem J. R. R. Tolkien a jeho kovář hovořili jako o "očarování". Vůbec to ale neznamená, že bychom při tom měli s opovržením se odvrátit od skutečných dějin ve prospěch jakési vidiny.

Vždyť oboje, historie i mýtus, je, konec konců, téže podstaty. Thór i budovatelé pravěkých vztyčených menhirů patří tak nějak k sobě a nemá smysl je násilně rozdělovat na dějiny a pohádku. Ona totiž i pouhá pohádka může být mnohdy zajímavější než "ten šedivý svět okolo nás" (to je samozřejmě hloupá fráze) a mýtus je přitom ještě mnohem vznešenější. Fakticky, ideální vlastností pro vnímání krásna je zřejmě schizofrenie, při níž se ztrácí společné průniky s čímkoliv.

Nedovedu si kromě toho vůbec představit, jak by se celá problematika dala pojmout jinak. Těžko zde hovořit o etice ("A vedlo uctívání Odina k tomu, že lidé byli lepší?") a navíc je to celkově obor značně banální. Pokud vše pojmeme jako vědecký rozbor, získáme sice mnoho zajímavých (a nebo "zajímavých") poznatků o bozích jako personifikovaných přírodních silách, ale ztratí se nám při tom POEZIE, tolkienovské očarování.

Nechcete se nechat okouzlit a jít do říše tajemna? Do Faerie, kde můžete potkat elfy i trpaslíky, strašlivé obry z Múspellu i Jotunheimu, vznešené Ásy i jejich protivníky z Vanheimu? Zase si vzpomenout na verše Vědminy písně, zaposlouchat se do tichého ševelení jasanu Yggdrasilu a před očima spatřit osminohého Sleipniho i Prsten Nibelungů. Možná se jedná o útěk před skutečností, konec konců, fantasy se něco takového vytýká celkem běžně, ale to nám může být úplně jedno... Snová říše může být mnohem přitažlivější.

Věřit v severské bohy v náboženském smyslu už dnes asi nikdo nebude, což mi je sice líto, ale nicméně také vím, že víceméně jediný člověk, který se o něco takového pokusil, skončil po Norimberském procesu na popravišti [1].

Dovolil bych si tedy říci spolu s Fridrichem Nietzschem: "Svět má smysl pouze jako estetický fenomén." (to nepovažuji za frázi, i když to tak může vypadat)

Celá tato obhajoba mýtu proti přísně racionálnímu myšlení je ovšem zcela jistě zbytečná v tom smyslu, že živý mýtus se oproti kritice tohoto typu obhajovat vůbec nemusí a pokud je mýtus mrtvý, pak mu, podobně jako náboženství, nepomohou věcné argumenty znovu k životu. Bez ohledu na to, jestli pro mytologii dnes platí "Bůh je mrtev", se chci ale pokusit o něco trochu jiného. Vlastně se mi jedná o pohled na mýtus jako na umělecké dílo. Že tato optika pohledu má své oprávnění je myslím patrné právě na případu mytologie umělé.

Popravdě řečeno, vymyslet si mýtus je podle mého mínění jeden z nejgeniálnějších činů, co byly v tomto století učiněny a my bychom za to měli být J. R. R. Tolkienovi (ale i mnoha dalším) vděčni. A dnes kriticky dodávám, že to je také to jediné, proč Tolkiena vůbec obdivuji.

Ale přece jen, dříve měla mytologie v sobě mnohem víc než jen kouzlo poezie, byla žitá (tohle zato fráze je) a jednalo se vlastně o prvotní světový názor. Ovšem my dnes můžeme být rádi i za tu poezii. [2]

A po tomto snad až zbytečně dlouhém úvodu se už vydáme přímo na dávný sever.

Předpokládejme tedy, že podobná situace tedy mohla existovat i v pravěké severní Evropě a že severská mytologie je tedy produktem tohoto myšlení podobně jako všechny mytologie ostatní. Tato úvaha má však alespoň z hlediska mého subjektivního pohledu jednu dost podstatnou vadu: nevysvětluje, proč na mě severské mýty působí tak intenzivně. Předpokládám, že tak působí i na vás, přinejmenším při vzniku celého Tolkienova díla sehrály nikoliv zanedbatelnou roli. Celá fantasy má přitom severskou mytologii ve zvláštní oblibě, snad ještě více, než báje a pověsti antické. [4]

Pokud bych hledal mytologii, která na mě působí stejně intenzivně jako ta severská, našel bych jedině právě řecké báje a pověsti. Když čtu příběhy ze starověkého Egypta a nebo Dálného východu, říkám si často, jak jsou chytré a zajímavé. Očarování Faerií je ale něco jiného. Faerie je zkrátka něco nevýslovně krásného, tak nezemského, že se z toho návštěvníkům z venku často až točí hlava.

Pokud srovnáváme dávný Sever s antickým světem, rád bych se na chvíli zastavil u jedné velice zajímavé věci a tou je stopa obou těchto mytologií v současné kultuře. Zatímco antické báje jsou víceméně všeobecně známé a s jejich symbolikou a postavami se setkáváme v příslovích, rčeních i termínech psychoanalýzy či estetiky, lze s jistou nadsázkou říci, že nebýt fantasy, neví dnes o Ragnaroku či Asgardu téměř nikdo kromě úzkého okruhu odborníků. [5]

A to ještě úplně pomíjím názor A. Sapkowského (který vyslovil v eseji V Šedých horách zlato není), že celá fantasy jsou víceméně příběhy odvíjející se od Kulatého stolu a rytířů krále Artuše a tato interpretace by i ve fantasy literatuře zdůrazňovala spíše tradici keltskou.

Ale vidíte? Co všechno může znamenat už pouhý název povídky. Barvy, vznešené hory, drahé kovy... někdy mi přijde, jako kdyby mytologie i fantasy používaly jakýchsi klíčových slov, jako by už samotný název byl často magickým zaříkáním. Pokud se jedná o černou magii, je nás už spousta zřejmě ztracena. Ale tohle zakletí je přece jenom především krásné, podnětné, zajímavé a vůbec.

Jestliže při četbě severských mýtů zakoušíme tak silné okouzlení, není to jistě samo sebou. Promlouvá k nám živá skutečnost, přinejmenším se nám to zdá. Narážíme na archetypy.

Symboly používané ve fantasy musí být zřejmě součástí současného kolektivního nevědomí západní civilizace. Jsou to zřejmě archetypické obrazy tvořící odvrácenou tvář těch antických. [6]. Nicméně tento směr úvah opustím, abych se nezapletl a poezie nevyprchala; je totiž velice citlivá a její kouzlo lze rozfouknout snáze než dým.

Druhou stránkou věci pak samozřejmě je, že od archetypu je velice snadná cesta ke kýči. Vždyť se do všechno zdá být tak jednoduché. Sejde se družina, hledá se nějaký kouzelný předmět (nejlépe meč), do toho se vmíchá trochu lásky rytíře a krásné princezny, dlouhá cesta do zlé východní země, nakreslí se mapa a guláš na zblití je hotov. Ale kvůli tomu snad přece jen nelze zcela zavrhovat díla vrcholná.

Člověk by mohl snadno předpokládat, že drsná krása Severu souvisí s divokostí a krutostí celé země. Je to ale pravda jen částečně. Je pravda, že poloha Skandinávie dlouho víceméně znemožňovala jakékoliv osídlení. [7]

Teprve s koncem posledního glaciálu (poslední doba ledová se označuje jako Wurm) a příchodem neotermálního klimatu (cca 9000 př. n. l.) se spolu s ústupem ledovce vytvořily podmínky pro život člověka. V té době také oddělila stoupající hladina oceánu jižní okraj Skandinávie od Dánska.

V střední době kamenné, mezolitu, došlo poprvé k soustředění populace na mořských březích. Nálezy známe z této doby z provincie Finmark a dalších oblastí po celé délce norského pobřeží. [8]

Pozůstatky předneolitického způsobu života se udržovaly ve Skandinávii velice dlouho vzhledem k panujícím přírodním podmínkám, které nebyly zemědělství příznivě nakloněny. Severní hranice obdělávané půdy závisela silně na okamžitých výkyvech klimatu. [9]

Přijímání nových technologií se zřejmě v nejstarším období dálo převážně migracemi obyvatelstva. Předpokládá se, že jižní Skandinávii zasáhl několikrát proud vycházející původně až z oblasti Středomoří. Tito příchozí patřili snad k obyvatelstvu iberskému, které obývalo rozsáhlé oblasti západního Středomoří a bylo později asimilováno zejména Kelty. Iberské kmeny nepatřily ještě k indoevropské jazykové skupině a jsou označováni jako mediteránci. Šíření iberských kmenů je obvykle ztotožňováno s na sever se šířícím zvykem budovat monumentální kamenné stavby, tzv. megality. [10]

Budování megalitů bylo i v celé jižní Skandinávii a Dánsku soustředěno zejména na pobřeží, oblasti dále na sever zůstaly mimo vliv této kultury. Srovnáme-li nicméně megalitické památky ze Středomoří, Bretaně a Britských ostrovů s těmi skandinávskými a dánskými, je zřetelný celkově zaostalejší ráz severní Evropy, která nemůže svými megality soupeřit se Stonehenge, Carnacem a nebo Maltou, kde se zřejmě celá kultura zrodila a zanechala po sobě úžasné skalní svatyně.

Nicméně některé základní prvky megalitické civilizace jsou patrné i v severní Evropě. Je to zejména zarážející nepoměr mezi vyspělostí technologie (keramika je primitivní a často není vůbec zdobena v kontrastu opět zejména s oblastí Střední Evropy) a bohatými památkami svědčícími o "posedlosti náboženstvím" a jeho realizací právě stavbou megalitů. Ta byla jistě velice náročná, a proto se často u iberských kolonistů předpokládá vyšší forma společenské organizace (snad teokracie). Ke skandinávským megalitům (datování do 3. tisíciletí př. n. l.) patří hroby většího množství lidí označované bludnými balvany a osaměle vztyčené kameny (banta) z jihošvédských ostrovů Bjôko a Oland.

Teď dost dlouho dobu skandinávských dějin vynecháme. Přeskočíme závěr eneolitu [11] a i další období. Stačí jen říct, že v době bronzové stavba megalitických staveb postupně ustala (tak jako v celé Evropě vyjma Sardínie) a do severní Evropy se postupně v jejím průběhu dostaly germánské kmeny, které potom vytvořily celou mytologii, o které je zde řeč.

Nejstarší skalní kresby v Upplandu ukazují počátky mořeplavectví, výjevy z námořních bitev i stylizované kresby bohů slunce a války (v době neolitu byly obvyklejší spíše ženské kulty).

Z mladší doby bronzové je opět známá řada skalních kreseb a bronzová industrie, z níž jsou zajímavé lité hudební nástroje, tzv. lury. Mrtví jsou pohřbíváni v dubových rakvích pod mohylami.

Technologie železa byla přejata až asi kolem roku 500 př. n. l. Stejně jako v ostatní Evropě, i zde se s počátkem doby železné opět zhoršily přírodní podmínky, přibylo válek a násilí (viz spojení železa s bohy války a zmaru v mytologii většiny evropských národů).

Výsledkem této situace na jihu Skandinávie, v Dánsku a severním Německu se stalo stěhování germánských kmenů ze své "původní" pravlasti, které se následně podílelo i na pádu říše římské. Vlastní germánské osídlení severní Evropy bude víceméně stranou zájmu této práce. Jedna z potíží, které by při tom nutně vyvstaly, je ta, že není přesně známo, co ze zpráv antických autorů o germánských kmenech u Dunaje a Rýna lze vztáhnout i na Jutský poloostrov a Skandinávii. [12]

Politické dějiny případných zdejších království, o nichž se neví vůbec nic, nejsou známy, nikdo nezná ani jména jejich vládců, a pokud se o zdejších kmenech něco ví, pak jen v tom případě, že při svých migracích zasáhly do dějin antického světa. Při děleni germánských kmenů na západní, východní a severní, nejsou ti severní zpravidla už dále nijak specifikováni.

Ve 2. stol bylo pod vlivem latinky vytvořeno germánské písmo- futhark. Nápisy v něm, obvykle označované jako runy, se nalézají hlavně na hrobech, kterým se ve Skandinávii říká bantastuary. A právě na hrobě na Tunském kameni v Norsku zakončíme prozatím naší krátkou cestu po dějinách severní Evropy.

Na tomto kameni totiž nalézáme nejstarší aliterační báseň (historie a poezie mýtu se tedy konečně zase setkávají). Zní:

Ek Wiwar after Já Wiwar
Woduride po Woduridovi
witada halaiban válečném druhu
Worahto runor. vyryl jsem runy. [13]

[1]: Jedná se o Alfreda Rosenberga, autora knihy Mýtus dvacátého století. Hitler sám pocítil na počátku třicátých let potřebu se od názorů obsažených v této knize distancovat, aby se tak nezbavil určité podpory, kterou mu poskytovala katolická i lutheránská církev.

[2]: Uvedenými problémy se mimo jiné zabývá Rezek v práci Mýtus, epos, logos, Z. Neubauer v článcích otiskovaných v revue Souvislosti a v knize Nový Aeropag, M. Eliade ve svých teoretických dílech ( Mýtus věčného návratu) a Kamenskij v práci Mýtus a jeho svět. Je třeba přísně rozlišovat pojmy jako mýtus, pověst či pohádka. Sám pan profesor Tolkien se zde myslím částečně podílel na určitém zmatení pojmů (nebo je to vinou překladatelů nádherné Eseje o pohádkách). Mýtus je, na rozdíl od pohádky, vždy nějak časově i místně zařazen (i když třeba do neexistující země), zatímco pohádka se odehrává v čase "bylo nebylo" a "za devatero horami".
Kromě toho se ovšem přirozeně slova mýtus dnes používá jako synonyma slova lež. Srovnejme třeba s představou "mytologie jako nemoc jazyka" ve filozofii 20. století i s pojetím Frazera, který v Zlaté ratolesti dává víceméně rovnítka mezi slova mýtus a pověra. Určitá rehabilitace mytologie je spojena až s jungovskou psychologií a postmodernou.

[3]: A ve své zárodečné podobě je toto myšlení některými antropology hledáno i u šimpanzů. Srovnejte s Lewinovou a Leakeyovou knihou Lidé od jezera, kde se mimo jiné píše rovněž o jakémsi rituálu šimpanzů souvisejícím s příchodem deště. Leakey, spoluautor této knihy, přitom není nějaký šarlatán, ale syn antropologa, který v tanzanijské rokli Olduwai Corge vykopal pozůstatky druhu Homo habilis.

[4]: Je samozřejmě možné, že působivost severských mýtů je až druhotná a zásluhu na ní má sám profesor Tolkien. Že kdyby se ve svém geniálním díle nechal inspirovat předkolumbovsým Mexikem a nebo starou Indií, budeme dnes nadšeni z mýtů úplně jiných. Ale přesto si myslím, že to tak úplně není, že spousta z nás byla okouzlena eddickými příběhy ještě dříve, než jsme slyšeli o nějakém Tolkienovi.

[5]: Víceméně neexistuje žádná stopa severských mýtů v současném jazyce, a to ani odborném. Srovnejte si třeba Oidipovský komplex, dělení umění na apolinské a dionýsské- a naproti tomu není žádný Baldrův komplex, Thórova psychoza, nikdo se nepokusil rozdělit umění na asgardské či jotunheimské. V tomto století do evropského myšlení velmi intenzivně proniká nábožensko-filozofická tradice Dálného východu, ale severské "archetypy" jako by mimo fantasy vlastně vůbec neexistovaly.

[6]: Tuto odvrácenou tvář archetypů bych přirovnal k tomu, jak se C. G. Jung díval na alchymii. Viděl v ní proud nevědomí středověké křesťanské kultury. Podobně bychom snad mohli posuzovat i vztah severské a antické mytologie. Koho zajímá tento problém, ať si přečte Průvodce po sebraných spisech C.G. Junga. Kniha má tu nedocenitelnou přednost, že se dá číst i bez toho, aniž by člověk nahlížel do oněch Sebraných spisů a nebo znal jejich obsah. Kromě toho lze doporučit i další Jungovy knihy: Analytickou psychologii, Duši moderního člověka a spolu s K. Kerényim napsanou Vědu o mytologii.

[7]: Nejsou zatím známy žádné důkazy o lidské přítomnosti ve Skandinávii v období žádného z interglaciálů a v dobách ledových byla celá oblast zaledněna. První lidé se ve Skandinávii tedy objevují až s příchodem neotermálního klimatu, po skončení galciálu Wurm. Kdyby se někdo náhodou zajímal o periodizaci klimatu ve čtvrtohorách, ať si přečte Dějiny pravěku a starověku (1. díl) a nebo Clarkovu Prehistorii světa.

[8]: Michael Crichton v Pojídačích mrtvých vkládá arabskému cestovateli Ahmadu ibn Fadlánovi do úst dokonce přítomnost nějaké nelidské rasy žijící ve vnitrozemí a sám rozvíjí pak úvahy o tom, zdali se nemohlo jednat o poslední přežívající neandrtálce. Bohužel mi není jasné, nakolik je rukopis vydávaný za zprávu arabského cestovatele (který reálně existoval a mezi Vikingy opravdu pobýval) Crichtonova fikce. Nicméně o přítomnosti neandrtálců ve Skandinávii chybí jakékoliv seriózní informace.

[9]: Ve starší době bronzové dosáhla dokonce na linii dosaženou znovu až ve středověku. S klimatickou změnou mezi starší a střední dobou bronzovou nastal znatelný úpadek, obdobný zániku únětické kultury ve Střední Evropě. Zajímavostí je, že relativní přelidnění země kolem přelomu letopočtu vyvolalo takový hlad po půdě, že došlo i k pokusům zemědělsky využívat mnohé oblasti považované dodnes z hlediska obilnářství za naprosto nevhodné.

[10]: Co se týče speciálně megalitické civilizace, v souhrnných učebnicích o pravěké Evropě jim je zpravidla věnováno jen málo prostoru. Existuje ale Dostálova kniha Tajemné megality, Helšusovo dílo Kamenné otazníky, které se zabývá speciálně megality v Českých zemích a poměrně podrobná Sklenářova kniha Ztracená minulost, kde je i zavedena systematizace českých názvů jednotlivých megalitických staveb.
Bohužel je celý problém zprofanován lidmi, kteří se vydávají za znalce tajemných sil, které megality ukrývaly, hovoří o léčivých účincích, zásobárnách psychické energie a podobných fantasmagoriích. V souvislosti s existující keltománií se megalitické památníky připisují Keltům a pořádají se "rituální" vztyčování menhirů za přítomnosti hromadných sdělovacích prostředků. Nicméně megality přece nemůžou za to, že padly za oběť spekulacím příznivcům archeoastronautiky a lidem, kteří se vydávají za mystiky a duchovní učitele.

[11]: K pozdně eneolitickým invazním komplexům patřila v západní Evropě zejména kultura zvoncových pohárů. Pohyb nositelů kultury šňůrové keramiky se zase spojuje s migracemi indoevropských kmenů z východní Evropy. Zajímavé na tomto období je, že prakticky celá Evropa patřila na jeho konci k pouhým třem velkým kulturním celkům. Viz. např. Dějiny pravěku a starověku 1., Dějiny pravěké Evropy, Od pěstního klínu k Přemyslově radlici (Sklenář), Prehistorie světa (Clarke) a další.

[12]: Je jasné, že mnohé civilizační vymoženosti, převzaté Germány v době římské (1.-4. století našeho letopočtu) z vyspělejšího prostředí keltského a nebo přímo z antického světa, severní Evropu ponechaly víceméně nedotčenou (konkrétně se snad jedná o hrnčířský kruh a rotační mlýnek na obilí). Kdo se zajímá o germánské dějiny, ať si přečte od Schletteho Germány mezi Thorsbergem a Ravenou.

[13]: Aliterace je speciálně charakteristická pro severní a anglosaskou oblast, v naší staré poezii nebyl zatím její výskyt prokázán. Typy severské aliterace se v zásadě lišily podle typu verše. V Eddě lze rozlišit tři typy verše, lišící se vzájemně svou strukturou: fornyrdislag, ljódahátr a máláhátr. Jiná je aliterace anglosaská, kterou je psán Beowulf a kterou později používal rovněž J. R. R. Tolkien (v Útěku Noldoli z Valinoru, eseji o Istari a dalších básních).
Aliterace plnila i jakési mystické poslání. Královské rody měly údajně ve zvyku používat taková "křestní" jména, která by aliterovala, aliterují i jména bohů a jim odpovídajících sídel (Baldr- Breideblik, Freyja- Fólkvang...). Toto vše podle doslovu Emila Waltera k Mladší Eddě.

Redaktor: Pavel Houser