| Nezkrácená verze Úvodu do pivopunku -- 2. část (začátek zde) |
V poměrně upadlé drakobijecké fantasy je hospoda místem, kde se kontaktuje družina dobrodruhů a rovněž tak lokalitou, kde se získávají informace libovolného charakteru. Podívejte se na začátek Sapkowského Zaklínače (Stříbrný meč), kde je Geraltův příchod do hospody přímo prostředkem, který slouží k uvedení hlavní postavy do děje a demonstraci její moci (střetnutí s místními opilci).
U Conana a hrdinů jeho typu je schopnost konzumovat alkohol v prakticky neomezeném množství dokonce v přímé souvislosti s jejich image tvrďáků. Opilost je také prakticky jediná situace, kdy mohou být tito hrdinové nějak přemoženi; bez alkoholu by tedy autorovy možnosti rozvíjet děj byly podstatně omezenější.
Další vazbu k alkoholu představuje v případě fantasy fakt, že tento žánr mnohdy vychází z mytologických předloh. Pitky a hostiny jsou přitom ústředními body mnohého mytického prostoru a obraz věčné hostiny je ideálem mnoha mytologických systémů. K významným magickým předmětům patří např. rohy neustále plné medoviny.
Z hloubi obrovité síně se na ně valil hlomoz hlasitého hovoru. Ohlušil je bujarý smích, opilecké výkřiky a cinkot nožů... O kus dále jiní trpaslíci vlekli příliš zmoženého bojovníka. Jinde další zakrslí služebníci hrnuli na dřevěné smyky hromady ohryzaných kostí a věchty mokré slámy, čpící močovinou a zvratky... Mezi mísami, korbely a podnosy začali přímo po stole běhat ušatí a bradatí gnómové... Podle toho, jak se ti zakrslým šimpanzům podobní číšníci opírali celým tělem do píp při čepování a jak se přitom rozjařeně šklebili, bylo zřejmé, že nemalá část nápojů mizí v jejich hrdlech.
Uveďme několik dalších příkladů: k notorickým alkoholikům zřejmě patřili v Tolkienově světě lesní elfové (jak se vypráví v Hobitovi, jinak by Bilbo s trpaslíky nikdy neuprchli z elfího zajetí). Nesporně pili i skřeti, jak o tom pojednávají např. "urlukovské" povídky Michala Špačka. Kořalka patří podle nich k hlavním skřetím zábavám.
I ve fantasy samozřejmě alkohol přímo svádí k tomu, aby byl použit jako prostředek zesměšnění celého žánru (opilí draci havarující v letu, zvracející jednorožci...).
Mezi alkoholickými výkony fantasy hrdinů stojí jistě za pozornost Pratchettův Mort, který se v hostinci U zašitého bubnu statečně propíjí "celou řadou barevných lahví z jednoho konce dlouhé police na druhý". "Lidé U zašitého bubnu často pili, jako by už nemělo být zítra, ale dnes to bylo poprvé, kdy [hostinský] začal mít strach, že by to mohla být pravda".
Opilost slouží v hororu jednak k vyjádření zážitku "na pomezí" (onoho již zmíněného "bylo-nebylo"), jednak se jedná o prostředek, jakým jedinci reagují na zážitek hrůzy. Přiměřený začátek strašidelného příběhu lovecraftovského typu je třeba v krčmě, kde hrdina potká neustále se zpíjejícho člověka. Opilec posléze hrdinovi sdělí, že takhle strašně pije od chvíle, kdy se setkal s jakousi monstrózní skutečností - jiným způsobem by se se zážitkem vyrovnat nedokázal.
Kdo považuje pití alkoholismu za jakousi kompenzaci nějakých životních neúspěchů zkrachovalých existencí, ten je podle mého názoru zcela mimo půllitr. Něčeho podobného se dopustil i takový mistr, jako je Pratchett. V knize sympatického názvu (Magický prazdroj), kde je i jinak pití podáno jako přitažlivý fenomén (viz např. již zmíněný hostinec U zašitého bubnu), můžeme totiž najít i následující citát:
Pivo teklo proudem. Tu a tam zpívaly skupinky zarudlých šťastných mágů prastaré pijácké písně... Jediná možná omluva pro tohle chování spočívá v tom, že mágové žijí v celibátu a musí si najít zábavu tam, kde to jde.
Obávám se, že tato věta by mohla svádět k dojmu, že alkohol je zálibou neúspěšných, méněcenných, zakomplexovaných, či snad že je dokonce kompenzací jiných (nedostupných) aktivit. Tento omyl je velice rozšířený a nelze vyloučit, že na řadu vulgárních pijáků opravdu platí.
Opravdový hrdina pivopunku však proti freudovské koncepci staví jungovské pojetí, které říká, že alkoholici jsou mnohdy ti nejduchovnější lidé. Proti přihlouplým mezilidským vztahům staví introspekci věčně opilého génia.
Pokud se alkohol označí za únik z reality, jedná se tedy o naprosté nepochopení. Alkohol naopak reprezentuje jakousi hlubší, archaičtější a trvalejší rovinu bytí, rozostřený a přelévající se temný oceán bez známých barev, tónů, tvarů a jmen; v tomto oceánu je viditelný svět i se svými obyvateli pouze nicotným ostrovem budícím zdání jakési reality. Hrdinova duše se zabývá právě tímto oceánem a její potřeby nemohou rozhodně uspokojit takové hodnoty, jako jsou vážná hudba, náboženství, vlastenectví nebo rodina.
Rád bych ještě upozornil, že tak jako k pivopunku nepočítám literaturu hrabalovského typu, tak bych z naší kategorie vyloučil i ruské romány o vodce. Rozdíl je především v psychologii hrdiny: postava z pivopunkového románu nemá žádné celosvětově spasitelské tendence, zabývá se především vlastním nitrem a útržky reality, které mu přijdou z jakéhokoliv důvodu inspirativní. Pokud je s něčím solidární, tak možná se svými spolustolovníky, ale rozhodně ne s abstinující (nebo pouze střídmě pijící) většinou.
K věrozvěstům pivopunku patří řada českých scifistů. Zmínil bych např. J. Dostála a jeho alkoholem nasáklou produkci vycházející především v západočeském samizdatovém "nakladatelství" Big Bang. Dosah této tvorby je však přirozeně limitován jejím malonákladovým charakterem, pro který je dnes spíše bibliofilskou raritou.
Mezi propagátory pivopunku narcistně uvedu i SF klub Spectra (a např. jeho divadelní představení). Ke kladným rysům tvůrců pivopunkové literatury patří i to, že vztah jejích tvůrců k alkoholu není pouhou navenek stavěnou proklamací (jak je tomu často v případě autorů popisujících mimořádně brutální scény), ale pevnou součástí jejich života, předpokladem a současně i smyslem literární tvorby.
Redaktor: Pavel Houser