| Nezkrácená verze Úvodu do pivopunku -- 1. část (dokončení zde) |
Tak jako si kyberpunk pohrává s výpočetní technikou a splatterpunk se zaobírá smrtí ve všech jejích podobách, pivopunk, jak už název říká, je především prodchnut duchem alkoholu. Aniž bych se v tuto chvíli chtěl pouštět do teoretických definic, rád bych hned na úvod zdůraznil, že pod tímto pojmem nemyslím v žádném případě literaturu hrabalovského typu; alkohol je v pivopunku nedílně vázán na fantastickou složku příběhu. Pouhé pití hrdinů nestačí na to, aby kniha získala nárok na to zvát se pivopunkovou.
Alkoholické opojení a události v něm se odehrávající s sebou nesou sladkou příchuť "bylo-nebylo". Jsou proto ideálním médiem pro zachycení zážitků nacházejících se mimo běžně vnímanou realitu. Opilost je z literárního hlediska rozhodně vhodnější prostředek pro vyjádření fantaskna než třeba velmi nadužívaný sen. Neuvěřitelný zážitek po němž následuje obyčejné procitnutí, má mnohem menší hodnověrnost než tentýž jev ukončený vystřízlivěním (eventuálně s bezvědomím jako mezistupněm).
V díle Michala Ajvaze jsou hospody (či vinárny a kavárny nebo také knihovny) vysloveně cestami do jiných světů. (Např. v Návratu starého varana je branou do odlišné skutečnosti, v níž pobývá netvor, denní vinárna U pavouka.) Alkoholismus Ladislava Klímy a hrdinů jeho fantaskních příběhů (viz např. novela Cholupický den, či Klímův vlastní životopis) je všeobecně znám. I pověstný pan Brouček zažil svá dobrodružství v stavu podroušeném a při cestě z vydařeného konzumu. Stejně tak mi přijde jaksi symbolické, že Londonův Démon alkohol vyšel v českém překladu v jednom svazku spolu s Tulákem po hvězdách.
Už bylo zmíněno, že alkoholické opojení, respektive přímo hospodu (i se svým všudypřítomným zahalujícím kouřovým oparem), je možné pojímat jako bránu, kde probíhá přechod mezi navzájem jinak neprodyšně oddělenými realitami. Jako dokumentaci přechodu normální svět - svět fantasy budu poněkud narcistně citovat sám sebe.
Když odešel od baru, všiml si toho podivného úkazu poprvé. Hra světla a stínu ho nejdřív zaskočila, ale pak se zorientoval. Nemohlo být pochyb. Trpaslíci bledli v oparu, jak postupně svítalo. Číšník už zase roznášel whisku se sodou a beraní hlava se přímo před Leškovýma očima změnila v smažený sýr s tatarskou omáčkou a kouskem povadlé petržele.
Opilost může být přitom spojená i se sondou do kolektivního nevědomí (viz mytologický obsah v podobě sfingy):
To, co cestovatelé po průniku vyprávěli, se totiž vždy podobalo alkoholem způsobeným psychickým poruchám popisovaným v odborné literatuře. Uvažoval, zda se ostatní právě nacházejí v oblasti, kde žijí bílé myšky, nebo už pronikli dál, až do světa k prasknutí přeplněného kobylkami a sarančaty, nebo už dokonce hrají hru na hádanky s opileckou podobou sfingy -- betonovým psem.
Klasická SF účinky alkoholu trapně opomíjela. Bylo to mnohdy spojeno s celkově pozitivistickým laděním příběhu a snahou svět spíše vysvětlovat a finálně ukázat vesmír jako místo přehledné a pochopitelné. Alkohol naproti tomu představuje prvek rozostřenosti, nevědomí, jakéhosi zakaleného rezervoáru motivů, jejichž příčinná souvislost je z hlediska normálního vnímání přinejmenším pokřivená. Tendence ukazovat světlé nealkoholické zítřky byla ještě zesílena tam, kde se ke slovu dostala marxistická ideologie.
Zlatý věk SF dělí tedy od pivopunku propast téměř nepřekonatelná. Představa neustále podroušených astronautů a vynálezců byla pro tehdejší autory prostě nemyslitelná - a když, tak pouze v rovině parodie. Sem patří kupříkladu všechny povídky o vyspělých a zlých návštěvnících z kosmu, kteří po příletu na zem propadnou nezřízenému alkoholismu a jsou díky tomu snadno přemoženi. Hrdinům některých SF povídek se dokonce podařilo alkoholem mimozemšťany otrávit.
Do roviny povídek spíše humorného charakteru patří např. Simakovo Smetiště (Ikarie 4/1995), kdy se hrdina musí opít, aby se dostal do stavu, kdy mu složité zařízení nebude schopné krást z mozku vzpomínky a myšlenky. Na palubě kosmické lodi je přitom alkohol k dispozici přirozeně pouze nelegálně.
V Kuttnerově povídce Nadrobot (Ikarie 1997/2), vystupuje zase šílený vynálezce Galloway, který se vždycky hrozně opije, pak něco vynalezne a ve stavu střízlivém udiveně zjišťuje, co že to vlastně sestrojil. Alkohol je tedy v tomto pojetí nástrojem tvůrčí činnosti, respektive prostředkem umožňujícím přesáhnout "normální" vidění světa. Představa etanolu jako něčeho, co patří k umělecké invenci (básník Silenius v Hyperionu), je zakořeněná velice silně, alkohol jako součást (zdánlivě racionální) práce vynálezce či vědce je ovšem pojetím mnohem originálnějším.
I ve vážně míněné SF je však několik střípků spojující tento žánr s pivopunkem: např. Pohlova Gateway alkohol do vesmíru úspěšně přenáší. Oceán v Lemově Solaris sice není plný piva, ale jako reprezentace podprahového iracionálního světa má velmi blízko k rozvleklému nápojovému lístku.
Shrňme si: Dokud se SF zajímala o budování "zářných zítřků", neměl v ní alkoholismus místo, neb byl považován za fenomén úpadkový, který přirozeně s příchodem oněch zítřků jistě vymizí.
Dick a další intelektuálové americké Nové vlny se sice nadšeně vrhli do světa drogových halucinací, ale podle mého názoru daleko zajímavější (systematické a plánovité) alkoholické opojení jim bylo spíše cizí. Ani jinak bizarní Vonnegutův svět není příliš naplněn alkoholem, třebaže by k tomu vysloveně sváděl.
Teprve postmoderní doba s Douglasem Adamsem poněkud napravila tuto jinak opomíjenou záležitost. Pojmy jako Stará Janxovka či Pangalaktický megacloumák jsou dnes již legendární a pronikly i do vědomí a jazyka lidí jinak se o sci-fi příliš nezajímajících. Dokonce se konají i soutěže, jejichž cílem je napodobit nezapomenutelnou chuť Pangalaktického megacloumáku (gin však musí být řádně zmrzlý, jinak benzín vyprchá).
Za pozornost stojí i další fakta z Adamsova světa: Ford i Arthur se poprvé přenesou na vogonskou kosmickou loď po konzumaci piva v místní restauraci. O alkoholismu Zafoda Bíblbroxe nemůže být pochyb. A ostatně i smrt zastihne hrdiny příběhu na konci Převážně neškodná v baru Stavro Mueller Beta. Sám název jednoho z dílů pentalogie, Restaurant na konci vesmíru, je myslím dostatečně výmluvný.
Šok jím zatřásl tak, že málem rozlil drink. Rychle ho zlikvidoval, aby se mu nic zlého nemohlo stát. Potom za ním rychle poslal ještě jeden, aby zkontroloval, že ten první je v pořádku... Vlil si další drink do druhého hrdla s plánem, že nadběhne v průsmyku předchozímu nápoji... Pak všechny tři vyrazí hledat první, pořádně si s ním promluví a možná mu i trochu zazpívají... Rejstřík [Stopařova průvodce po Galaxii] ukazoval, že o opilosti se dočtete i pod heslem zabývajícím se velikostí vesmíru a různými způsoby, jak se s ní vyrovnat.
V tomto citátu zaznívá opět pojetí alkoholu jako prostředku metafyzického poznání, respektive poznání věcí skrytých.
Z děl SF poslední doby bych ještě vyzdvihl Lundwallův román Čas a Amélie, kde jsou opilí prakticky všichni a prakticky pořád. Nicméně, i zde je současně alkohol popisován ve spojení se světem upadajícím, hodnocení jeho vlivu tedy bohužel není jednoznačně kladné.
Redaktor: Pavel Houser