V poslední době se nám nějak roztrhl pytel. S českou filmovou fantastikou. Z kinosálů ještě úplně nevyvanul puch myšlenkových prdů Jména kódu Rubín a už zase znějí sirény chemického útoku a vyčerpaní scifisté si opět navlékají na své zelenkavé tváře plynové masky s dlouhými choboty. Ano, další tuzemský SF snímek vybublal na povrch. Jako varování před pokusy o sčuchnutí se s filmem Do nebíčka by vám mělo stačit jediné jméno: Kryštof Hanzlík. Ne, nic nepomohlo vystříkávání promítacích kabin antihanzlíkovským repelentem, nic nepomohlo to, že jste se mazaně schovávali pod pruhovanou duchnou - Hanzlík se stejně vrátil. Po SF propadáku Poslední přesun, jímž nás oblažil v roce 1995, by se zdálo, že o tomhle člověku už v životě neuslyšíme a že se jeho jméno připojí ke jménům typu Marlon Kratochvíl, Josef Suchomel či Pavel Vachtl, kterážto už dávno pohltilo propadliště zapomění (a ani předtím je nikdo neznal). Jenže člověk (tedy člověk přihlouple důvěřující finanční logice filmového byznysu) míní a česká grantová komise mění. Hanzlík dostal v letech 1995 a 1996 od Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie dohromady 7 miliónů (a jako vždy rozhazovačná Česká televize přihodila ze svého měšce 2,2 miliónu) a mohl se vrhnout Do nebíčka.
Stejně jako u Posledního přesunu, i u svého druhého snímku Hanzlík zaharpunoval SF motiv. Je to o to trapnější, že Hanzlík evidentně nemá o žánru ani páru a veškeré informace o SF, které se nacházejí v jeho dutině, pocházejí zřejmě z vyprávěnek babky kořenářky, která ho coby baculaté robě houpala na svých revmatických kolenou a je zřejmé, že skřípot stařeckých kloubů přehlušil i to mikroskopické množství informací, které se v bábrliných poudačkách nacházelo. Tímto malebným obrázkem z českého venkova šedesátých let jsme chtěli decentně opsat skutečnost, že Hanzlík ví o SF úplné kulový a cit pro žánr má zhruba tak vyvinutý jako mravenec vrtuli. Postkatastrofický Poslední přesun se zvrhl v bartoškovskou recitaci a speleologickou dokumentaristiku, Do nebíčka zase neuměle koketuje s populárními ufologickými záhadami (kryptická poselství ve starých kronikách, kruhy v obilných lánech, kosočtverce vyryté na pánských záchodcích), aniž by s nimi ovšem bylo nějak pořádně makáno. SF prvky u Hanzlíka představují tenkou vrstvu emailu, která má pouze přilákat další nezkušené diváky do kin, aby shlédli to, na co by se v životě nevypravili. Dětský film. Do nebíčka je totiž snímek, který je dětem určen, děti v něm hrají - a člověk má pocit, že ho i děti natočili. Pochopitelně, to, že jde o film pro nejmenší (na tomto místě výjimečně nemáme na mysli Jiřího Krytináře z Hospody) nám vyráží z ruky veškerá hodnotová měřítka. Nemůžeme filmu vyčítat to, že je nudný, bez humoru, neprofesionálně napsaný a natočený, alogický, trapný a tak dále, protože těm, pro které je to určeno, to stačí. Je přece všeobecně známo, že veškeré děti jsou velmi hloupé, až blbé. Tak už je to na tom světě zařízené, to už je ten velebný koloběh přírody: malý frťan se promění ve velkou opici, z malého vápna vyroste velké vápno a z malého hloupého dítěte se stane meziměstský autobus. Ale věřte tomu, že až ty malé nevinné obludky vyrostou a pochopí, čím je zlý strýček Kryštof na jaře 1997 krmil, Hanzlík se na Florenc neodváží.
Co dětská šešulka pojme s lhostejným krknutím, to normálního scifistu nažhaví k bodu varu. Hanzlík totiž nakládá s fantasknem natolik trestuhodně ignorantským způsobem, že už to chvílemi nevypadá jako nešťastná náhoda, ale jako úmyslný zákeřný útok placený agenty mainstreamu. Nejenže SF diskredituje na pouhé výrůstky zmateně rašící z filmu, ještě navíc není schopen navodit elementární pocit tajemna nebo napětí, které k tomuto druhu záhad patří stejně neodmyslitelně jako Bodie k Doylovi. Nejhorší je to ve finále, kde se Hanzlík vytasí s podomácku vykovanou kopií Hvězdné brány, jejíž trikový skeč má zřejmě diváka natolik oslnit, aby nadobro zapomenul, že Do nebíčka (stejně jako Poslední přesun) nemá žádné důstojné zakončení dramatického oblouku a bezradný autor ho v závěru nechal jen tak vyšumět do závěrečných titulků.
A když se Do nebíčka podíváme pozorněji, spatříme další chrobáky lahůdek. Na to, že je hlavní hrdinkou dvanáctiletá dívka s mudrlantskými proslovy, jsme si u Hanzlíka už zvykli. To, že ji něžně ohmatávají starší pánové v hubertusech (dnes ošahává Hapka), nás u Hanzlíka také nepřekvapí - ostatně, pokud se bude realizovat jen na plátně, je vše v pořádku. To všechno jsme prostě od Hanzlíka čekali a nehnuli jsme ani brvou, když to na nás vybalil. Co jsme ale nečekali... No, vlastně jsme čekali úplně všechno. Je tam Hanzlíkův oblíbený běh lesem s ruční kamerou, nepostradatelné podzemní prostory i spousta nadbytečného monologového balastu, které k jednomu z největších českých SF nudičů posledních let neodělitelně patří. Kdy už konečně Kryštof Hajzlík, pardon Hanzlík, pochopí, že ty barevné štangličky SF plastelíny se v jeho neobratných prackách vždy změní v mastnou šedou kouli? Pusť tu SF, Hanzlíku! Pusť ji! Pusť ji!
DO NEBÍČKA, ČR 1997. Scénář a režie: Kryštof Hanzlík. Hrají: Anna Kárníková, Petr Hapka, David Matásek, Michal Dlouhý.
Jiří Pavlovský, Štěpán Kopřiva