Vetřelec 4 byl již v Ikarii.net recenzován. Dovolte ještě jeden pohled na tento film, tentokrát okem feministického vidění světa. Rozšířená verze tohoto textu vyjde v příštím čísle časopisu Živel.
Umělecké dílo má tu vlastnost, že se jeví různě různým příjemcům, případně pod zorným úhlem různých teorií a výkladů. Anglosasové tomu říkají různé "čtení" díla, ať už jde o knihu nebo film. A tak je možné podívat se "jinak" i na film Jean-Pierra Jeuneta Vetřelec 4: Vzkříšení. V tomto snímku totiž vidím zaklíčované reflexe feministické diskuse, která hýbe anglofonním světem. Film je možné číst feministicky.
Není to ovšem jediný způsob čtení tohoto díla. Docela dobře a se stejnou vahou argumentů by někdo jiný mohl rozkrýt jeho náboženskou symboliku. Nijak si nedělám nárok na jediný možný výklad. Myslím ale, že řada níže uvedených souvislostí domácí kritice i dávákům mohla uniknout. Recenze filmu v Ikarii i v Ikarii.net tuto rovinu opomíjí úplně, recenze Mirky Spáčilové v MF DNES má sice slovo "feminismus" přímo v názvu, ale podle recenze samé je zřejmé, že jej kritička používá ve smyslu "ženskost".
Už sám fakt, že v akčním filmu je tvrdý chlap na místě hlavního hrdiny nahrazen ženou je výmluvné gesto. Říká se, že s postupem doby budou muži měknout a ženy tvrdnout, jak se budou rozpouštět zažitá schémata, která oběma pohlavím vnutily společenské konvence minulosti. Schválně, zkuste si vzpomenout na další akční filmy, kde hraje prim žena a nefunguje jen jako sekundant mužskému prototypu hrdiny.
V prvním Vetřelci nakonec triumfuje žena, která jako jediná z celé posádky přežije. Film její ženství zdůrazňuje (slavný polostriptýz v únikovém člunu), aby o to víc vyniklo vítězství ženského elementu nad vražednou silou monstra. Ve Vetřelcích žena (Ripleyová) dokazuje mužům, že je stejně dobrá jako oni (předvádění její schopnosti ovládat manipulátor), ba dokonce lepší než oni (je to zase ona, kdo se dokáže ubránit vetřelčí královně), ale muži zde hrají neméně významnou roli a vojenský prvek rozdíly mezi pohlavími poněkud stírá. Feministicko-freudisticky je možné číst způsob, jakým královna zlikviduje androida Bishopa v závěru Vetřelců - falickým propíchnutím. Přítel Cyril Simsa mě navíc upozornil, že svalnatá latinoameričanka v uniformě (Vasquezová) patří k notoricky známým lesbickým ikonickým typům. Bezvýchodnost situace Vetřelce 3 pak naprosto stírá rozdíly mezi pohlavími, symbolizované oholením hlavy hlavní hrdinky i mužských protagonistů.
Způsob, jakým je zobrazována člověkupodobná technologie (android) v této filmové sérii bezděčně mapuje vztah žen k technologii. Zpočátku, koncem 70. let, je technika chápána jako jednoznačně ohrožující a s muži spojená záležitost (šílený robot, jehož lidská podoba je esencí mužství). Ve Vetřelcích je vztah k technologii vstřícnější, ale stále ještě je technika maskulinně odtažitá, což ilustruje charakterní android Bishop. Asi není náhoda, že scénář k tomuto druhému dílu byl napsán již po vydání slavné eseje Donny Harrawayové, v němž autorka nachází spojitost mezi ženou a kyborgem, ale skutečné zúročení tohoto často citovaného textu muselo přijít teprve ve Vetřelci 4. Zde dochází ke ztotožnění ženy a androida/kyborga. Technika nás prostoupila.
Dalším feministickým evergreenem je proměna ženy a její role v moderní době. Feministický přístup nám ukazuje, že jsme se v pohledu na ženu příliš dlouho pohybovali ve vyjetých kolejích. Už jen historie umění a zobrazování ženy v populární kultuře jasně ukazuje, jaké místo bývalo ženě přisuzováno. Nyní nejde jen o odkrytí maskulinních stránek ženy, ale o zobrazení mnoha dalších rysů. Žena přestala být tím, čím se dosud zdála být. Vetřelec 4 to ilustruje vrchovatou měrou, neboť obě hlavní ženské hrdinky jsou na hony vzdálené nejen představě ženy, ale i představě člověka. Jedna je klonem, druhá androidem. Jsme tolik jiné - a přece jsme stále ženy; chce se číst mezi řádky. To jde ruku v ruce s postmoderním rozplýváním hranic mezi dříve izolovanými kategoriemi. Žena a muž, člověk a ne-člověk, vše se trošku rozpouští do sebe.
V prvním a druhém dílu Vetřelce se centrální počítač lodi nazývá Matka a kabina, z níž je s ním možné nejbezprostředněji hovořit, připomíná dělohu, což znovu poukazuje k inspiraci Freudem. Není náhodou, že ve Vetřelci 4 říkají naopak počítači Otec. To proto, aby poté, co androidka vyřadí palubní počítač z provozu, mohla z reproduktorů na hlavního parchanta zařvat feministickou esenci celého filmu: "Otec je mrtvej, ty hajzle!"
Pominout nelze akcent na mateřský pud, zejména ve druhém (vetřelčí královna) a čtvrtém (Ripleyová) dílu. Mateřský pud je něčím, co muž nikdy nebude mít a co může v jistých situacích rozhodujícím způsobem převážit situaci ve prospěch ženy-matky. Porod a mateřství patří k věcem, o nichž muži neradi slyší. Tvůrci filmu jako by schválně na tento nerv drnkali, když mateřství ukazují v jeho nejextrémnějších variantách. Jednou jako obludu hájící svá vajíčka před jazyky plamenometů, jindy jako šokující pohlazení příšerky klubající se ženě z břicha či jako smutné monstrum laskající se se svou na pohled lidskou matkou.
Všimněte si, kdo z kladných mužských hrdinů umírá nejdříve - ti nejsympatičtější a nejcharismatištější (velitel pirátského člunu a jeho kolega černoch). Ženy už nepotřebují být okouzlovány hrou svalů a vůdčími typy. Dovedou si poradit samy, a tak scenárista nechává přežít postavy, které jsou karikaturou mužství. Inteligentního mrzáka a hrubou "gorilu", která bude po patřičném zkrocení vhodným trubcem. Muži budou pořád tak nepoučitelní, hrabiví a militantní, takže pro ně budoucnost neexistuje. Země, ke které Ripleyová v závěru filmu míří, brzy bude, nebo možná už je v rukou ženy. Vždyť i sama planeta je ženského rodu. Vše proběhlo nejen bez boje, ale dokonce takřka nepozorovaně. To je evoluce. Končí éra Otců, nastává období Velké Matky.
ALIEN: RESURRECTION, USA 1997. Režie: Jean-Pierre Jeunet. Hrají: Sigourney Weaverová, Winona Ryderová, Ron Perlman, Michael Wincott, Dominique Pinon, Brad Dourif.
Ivan Adamovič