Jsou autoři, u jejichž jména vám v hlavě vyskočí katalogová kartička s iniciálami spisovatele, jeho díly a předpokladem, s čím na vás asi tak přijde. U jména Josefa Pecinovského mne zcela automaticky napadne skvělá povídka Házím ti laso, kamaráde, čtivý román Plástev jedu a už slabší povídka Nos to závaží. Protože jsou to všechno antiutopie, očekával jsem, že i román Sinusoida 26 mne zahltí depkou antiutopického světa, ve kterém se hrdina bude plácat od jedné absurdity k druhé. Poznání první: Sinusoida 26 není antiutopie, ale klasický SF román. Vezměte si červenou pastelku a zapište si to do kartičky.
Příběh samotný zní výborně. Mezihvězdná loď Delta po jedenáctiletém letu kosmem konečně dorazí ke svému cíli - planetě Perla, na níž se nachází mimozemský život. Skoro čtyřicetičlennou posádku zastihujeme v úvodu románu ve chvíli, kdy už se na planetě pohybují osm měsíců a právě začíná přicházet doba, kdy by se měli chystat k odletu. Ale členové posádky jsou demoralizovaní, evidentně porušují stanovená pravidla biologické karantény, kapitán výpravy místo aby velel, lepí známky do alb a na základně se vyskytují spisky jakéhosi anonymního Analytika, který odmítá z planety odletět, chce na ní založit kolonii a planetu terraformovat. Navíc se udějí dvě významné události, které mají co do činění se záhadnými sinusoidami - kruhovými organismy pravidelně rotujícími kolem jakýchsi jezírek, o nichž se nedají prakticky zjistit žádné údaje a ani důvod proč se na planetě vyskytují. Ta horší událost je, že jeden z členů výpravy k sinusoidám za prapodivných okolností zemře. Problémů je tedy tolik, že se jenom předhánějí v tom, který je problémovější a který spíše znemožní zpáteční let směr Země. Asi jediným, kdo si uvědomuje vážnost situace je zástupce kapitána Desmond Dew. Rozhodne se, že převezme velení a nastolí silnou pravici zákona a ještě silnější levici pořádku. Ale jak to v takovýchto případech bývá (a že to vidíme v reálu i v ČR), lidé vykopnutí ze svého relativního klídku místo toho, aby se semkli kolem nového kapitána s vizí a začali makat, tak svým chováním ještě více zvýší entropii, takže problémy neúměrně zmohutní.
Jak říkám příběh je pěkně košatý. Přesto román působí nudným dojmem. Spláchnout by se to dalo tvrzením, že Pecinovský prostě příběh nedokázal ukočírovat, ale není to tak úplně pravda, protože samotné navržení kostry děje je v pořádku, včetně vyvrcholení v závěru, kdy mezihvězdná loď odstartuje bez posádky a ta se musí snažit ji všemožnými způsoby dostat zpět na planetu. Potíž vidím hlavně v postavách a způsobu, jakým je autor diriguje. Vlastně nejčitelnějšími postavami v románu je padouch Analytik a šéf vědátorů Tom Dingman. U nich víte, co dělají a proč to dělají. Oba jsou sice víceméně obšlehnuti ze standardních šablon, ale proti šedi ostatních postav (včetně nevýrazného hlavního hrdiny Desmonda Dewa), z nich máte alespoň jakýstakýs pocit. Přesto se jim jako u dalších hrdinů stává, že si při jejich přímé řeči říkáte: sakra zkrať to, přestaň nudně plkat a jdi to už proboha udělat. Ty dlouhé patetické proslovy i ve chvílích, kdy jde o skutečně zásadní věci a děj by sebou měl mrskat v nevídaných obrátkách, se podle mého nedají vydýchat. Nejtragičtější postavou románu je bezpochyby kapitán Desmond Dew. Že tenhle prototyp rozhodného a přirozeně velícího klaďase, jak ho Pecinovský naskicoval, má v určitých pasážích pochybnosti nad svým rozhodnutím, bych dokázal pochopit, ale že některá zásadní rozhodnutí nechává raději vyhnít, než aby je udělal, to mne vážně zarazilo. Navíc Dew neustále a v neuvěřitelně dlouhých pasážích přemítá dokola nad několika málo věcmi, jakými jsou: mám Analytika zabít nebo počkat až na soud na Zemi, odletíme nebo neodletíme, jsou sinusoidy inteligentní nebo ne, máme letět na Zem, i když jsme kontaminovaní mimozemskými organismy, je bývalý kapitán šílenec nebo není, mám tohle nebo tamhleto, měl bych udělat to nebo ono a furt to samé dál a dál (tipnul bych si, že to zabírá kolem jedné pětiny knihy). Také jsem u postav měl pocit, že místo, aby při jejich myšlenkových pochodech bylo cítit, to jsem já a pokud se vám to tak nezdá, může za to autor, tak jejich proklamace vyznívají spíš ve stylu, autor chce, abych si teď myslel tohle. A to už tady nebudu rozebírat pocit, jako by některé myšlenky a jednání postav musel do postav autor nabušit pod silným tlakem.
Než jsem knížku otevřel, byl jsem přesvědčen, že Sinusoidu 26 budu muset srovnávat se starším Pecinovským dílem, jako například Pláství jedu. Ale takhle se ke srovnání sama nabízí kniha Pavla Obluka Leviatan/Vlny. A přestože Leviatan má své mouchy, tak třeba po srovnání mezi navnaďovacím rozjezdem Oblukova textu s převážně nudným, prakticky ničím neupoutávajícím začátkem románu (vnitřní monolog Desmonda Dewa) veterána Pecinovského, musím konstatovat, že to Josef Pecinovský s tímhle "nováčkem" projel. Jeho katalogová kartička se u mne teď skví nápisem: ZKLAMAL MĚ.
Josef Pecinovský - Sinusoida 26, vydala Grada, Praha 1999, obálka Matouš Přikryl, vydání první, náklad neuveden, 456 stran, cena 199,- Kč.
David Horák RM