Nechám zbytečných stupidních keců na úvod a jdu na to.
Ron Astonvarga je reparátor. Pod pojmem reparátor si ale nepředstavujte leklého floutka s koženou brašnou, který tvrdí, že při použití správného prášku (Alnagon?) nezadřete (pračku). Reparátor, který se rozhodl otevřít si služby v měsíčních habitatech, je především technický eskamontér a k tomu navíc uprchlík před zákonem. Chytrý čtenář, kterého v tom případě bohužel nebudu moci kopnout, už zajisté tuší, že tyto dvě reparátorské vlastnosti dávají ON (tedy Jemu) prvotní štulec k rozpohybování děje. A Ron Astonvarga ten šťouch dostává hned na první stránce. Má však smůlu, protože jeho největší smůlou je, že je smolař - a to notorický - na druhou stranu, ale oplývá spoustou skvělých hlášek, což mu samo o sobě asi z loserů nepomůže, avšak dokáží přinutit i méně zavilé nepřátele ke spolupráci.
Vše začíná úmrtím vévody Magira, který víceméně držel protektorskou ruku nad bývalými rouráky (viz. Měsíc mého života). Abyste rozumněli, lunární habitaty jsou společností spotřební největšího kalibru (proto zákaz všech oprav - proč opravovat, když si to musíte koupit), které zamezily kromě spousty dalších věcí i lety do kosmu. A v tu chvíli dostává Ron dědictví samotného Magira, zlatou cívku, která má co do činění s vesmírnými výpravami. Takže začíná bombastický nabušený kolotoč akcí (teroristi, tajní fízlové, šéfové tajných fízlů, nejtajnější fízlové, násilná smrt, atd... no znáte to) a v něm se snaží bruslit Astonvarga se svým škopkem smůly, plnou hubou komentářů a zlatou cívkou na krku.
Tohle všechno si samozřejmě můžete přečíst na přebalu. Jde o příběh, který velmi volně navazuje na jeden z nejskvělejších románů ON (Jeho) Měsíc mého života a klidně řeknu, že co do kvality navazuje velmi dobře. Neff to má v paži a u Reparátora je vidět, že přes ten ventilek, který má na pravém bicepsu, toho poslední dobou do ní dost přifoukal. Přesto, hlavně v závěru, kde se snažil akci bustrovat až k maximální hranici přetížení, začíná ujíždět poměr vysvětlení k ději na stranu děje a u některých postav přestáváme rozumět, proč dělají to, co dělají (viz. vévodkyně Sungara) a proč se děje to, co se děje (odkud se vzala Brenda v hangáru s Drakarem?). Román má ale všechno, na co jsme byli u ON (Něj) zvyklí - zvrat v každé kapitole, skvěle konstruovaný příběh (všimněte si spisovatelské ekvilibristiky se psem při honičce), odsypávající děj, kvalitní drobnokresba a minimálně jedna perfektní hláška na stránce ("Ron si všiml, že se blízko ní drželo několik elegantních chlapíků, kteří však rozhodně nevypadali jako dvořané, ledaže by patřili k takovému dvoru, kde bylo zvykem nosit živá telata na ramenou." nebo "...cvalíkovi, který držel sklenici plzeňského oběma rukama a vejral do pěny s napjatým očekáváním, kdy odtud vyskočí delfín."). Podle mého soudu nejlepší pasáž, včetně slovní přestřelky, je při setkání Rona s Lindou v krematoriu, která je dost chandlerovská. Navíc si všimněte, že všechny ženské postavy jsou kladné a mužské v nejlepším případě tolerantní (tady bych rád vyslal na průzkum svého kuchyňského psychologa).
Román je nepatrně horší než Měsíc mého života nebo Milenium 2 a přestože obsahuje spoustu ze zakázaných technologií, tak na rozdíl od M3 v něm Technologie tolik okatě nevyčuhují. Tudíž půl roku marného čekání na české vysvobození se stonásobně vyplatilo.
Ondřej Neff - Reparátor, vydalo nakl. Corona, Praha 1997, obálka Martin Zhouf, 278 stran, cena 149,- Kč.
David HorákRM