Kupodivu, je to stravitelnější. Skoro se dá říct šťavnatější. A nemá to tak hrozný přebal. I když je to tentokrát z naprosto nepochopitelných důvodů paperback. Nebudu protestovat, obálka je jen obrazem toho, co uvnitř skutečně číhá. I když předpokládám, že ten tygr ve skutečnosti šilhal míň.
Zřejmě poučen svou neschopností z prvního dílu ukočírovat tolik postav se Rankin tentokrát věnuje více méně dvěma navzájem se doplňujícím story, suše absurdním citacím z hrozně blbé, ale naštěstí vymyšlené knihy v úvodu každé kapitoly a naprosto mimomísovému potlachu ostroji uvnitř zeměkoule. Překvapivě to do sebe zapadá. Bible zůstává, teologické nesrovnalosti rostou a veselý buddhismus nahradil veselý satanismus slidskou tváří. Kdo se odvažuje tvrdit, že pro všechny dosud nezodpovězené otázky se najde logické vysvětlení, ten si do huby nevidí, protože, jak je známo, ve světě, kde fungují počítače s černou magií a parodií anglického humoru dohromady, je veškerá logika dobrá tak na utření zadku. A kromě logiky tam taky nefungují klasické časoměry. Piers Anthony by jistě hrůzou zešedivěl. (Nebo by se počůral smíchy.) Čas je v tomto případě dovedně využívaný nástroj zla, takže náš starý známý chudinka Rex Mundi je nucen beze smyslu poskakovat na časové ose, jak sám Ďábel píská. Ta osa navíc vypadá jako potrhaná a zauzlovaná páchnoucí tkanička z dědečkových podvlíkaček.
Základní schéma zůstává stejné. Zemi zase hrozí katastrofa, zvláštní na tom je jen to, že tahle katastrofa už jednou proběhla. O něco později. Říkalo se/bude se tomu říkat NKVD, Nukleárně--katastrofické vyvrcholení dějin, prostě roztomilost sama. A na Rexovi je, aby s tím něco udělal. Jenže -- je to trochu složitější, dotyčný se nám mezitím oženil (aniž by to tušil, hned několikrát), má mluvícího, decentně úchylného pejska a žije si (jako) v Ráji. Chvilku. Povinnost vůči lidstvu volá, takže se další kličkou na zasmrádlé časové tkaničce dostává do minulosti, a to přesně do okamžiku, kdy by si měl jistý prezident začít hrát s tím podezřelým, pochopitelně červeným čudlíkem, jaký má na svém stole každý správný šéf jaderné velmoci. Kromě odehnání prezidenta od toho knoflíku musí ještě provést pár exorcismů, naplácat jednomu geniálnímu harantovi a la Sám doma a pro změnu inteligentní, opravit jistý strojek (ano, ten) a hláškovat, až se mu od tlamy práší.
Po eliminování zbytečných postaviček se tak může potkat, a taky že potká, jedině s Elvisem and jeho věrnou kapustičkou, kteří se rovněž pokoušejí spáchat prezidentocidu. Kromě osvíceného Elvisova výrazu a vražedných kotlet je tu mnoho pozornosti věnováno vyrážce, která se mu usadila na předloktí. Mimo tohohle rockenrollového pošuka tu naráží i na alter ego samotného autora. Jestli se Rankin maličko nepodcenil, tak je to asi bytůstka k nakopání do choulostivých míst. A tudíž nesmírně sympatická.
Shodou okolností proti nim jako ztělesněné zlo stojí sám Ďábel, to jest pan prezident, jeho dvanáct vypečených pomocníků (většinou jako 3 in 1), z nichž jeden s oblibou popojíždí na jisté kočkovité šelmě, bába Šedomourová těžce postižená syndromem falešné březosti, a jistá nerozbitná šikmoočka, jak vystřižená z Jamese Bonda. A počítače. Což to proti mě taky, a nepovažuji to tak paranoidně za spiknutí mající za cíl zlikvidovat celou tuhle hezkou planetu.
Víte, kolik je možných konců světa? No, jeden ne, a k mé hrůze ani ty tři ne. Takže hádám, že u trilogie to nezůstane. Neříkám, že by to zas až tak vadilo, jen asi jako násilí v televizi. Ostatně -- až na pár opravdu hovězích vtipů a občasný dialog mezi autorem... a autorem (ne, monolog vypadá jinak) je to relativně čitelné. Pro ty citlivější a naivnější s hvězdičkou. Jen doufejme, že Rankin se Prachettovi hodlá vyrovnat spíš v kvalitě, než v kvantitě. A že Rexe v brzké době skutečně, bezpečně a navždy zlikviduje. Pokud možno osobně a tím bezvadným ruským kulometem Děvtěrjev ráže 7.62, co ho Blaine v Predátorovi určitě neměl.
Robert Rankin: Přišli a sežrali nás aneb Armageddon II. Jako akční trhák, přel. Tomáš Hrách, odp. red. V. Janiš, TALPRESS Praha 1998, 363 stran, 159,- Kč.
-psb-