Božínku, ta růžová příšernost na obálce! Rozhodně -- takovou knihu by si normální člověk nekoupil, i kdyby nakrásně věděl, že to Terry Prachett vůbec četl. Je momentálně ve světě reklamy módou zaštiťovat cokoliv jménem někoho slavného, takže vydavatelé budou ještě po smrti T. P. (nechť je živ navěky) tvrdit, že tu kterou neuvěřitelnou slátaninu měl v oblibě, jen aby se to prodávalo. V tomto případě ale zcela přehlédli schopnost obalu prodávat svůj obsah. A ta knížka v žádném případě není tak dobrá, aby se obsah prodával sám, když obálka tu práci za něj rozhodně neudělá. Spíš naopak. Rozpíjející se Elvis Presley na pozadí nějaké amigové game. Škoda jen, že po něm nezbyly taky jen ty boty.
Další libovolné citoslovce. To není Terry Prachett, je to ubohý plagiát Douglase Adamse. I když -- má to všechny ingredience, které by to mít mělo. Ale zřejmě podle starého a pro tento případ navýsost pravdivého přísloví: celá kráva do polívky je moc, to prostě vůbec není ono. Divoký mix potřeštěného humoru a Bible, máte pocit, že už to tu párkrát bylo? Já taky. Ale pozor, tohle je D. A. křížený s Biblí, Kámasutrou a šafránovými nesmysly nadvakrát. A ještě se nakonec vylíhla zrůdička, která s chutí paroduje, kde může, dokonce se hrdě hlásí k takovým vzorům, jako je náš dobře známý Dallas.
Jestli máte odvahu to otevřít, tak ti otrlejší z fanů nebudou litovat. Mars Attack hadr. Nechybí oškliví mimozemšťané i když obyvatelé naší rodné planety by dopadli v soutěži krásy podstatně hůř. Jsou mnohem, mnohem ošklivější, zelenější a místo holení ze sebe po ránu jen oloupou uhnívající kůži. Jestli to nebude tím ozářením. Píše se totiž (většinou) rok 2060 a Země se ještě nevzpamatovala z oslav Silvestra roku 1999, kdy se jistý prezident opřel o čudlík odpalující všechny jaderné systémy planety. Takže v současnosti se lidstvo skrývá v bunkrech, věnuje se náboženství (svět ovládají hned tři teokracie najednou, dalajláma je poněkud zfetované ztělesnění ďábla a papež je pochopitelně ženská, pravděpodobně jediná slušná na celé planetě) a čučí na televizi, což se stalo jediným opravdu výnosným zaměstnáním. Osm a více hodin denně, můj sen.
No, a tohle všechno sledují na vzdááálené planetě ti chlorofylem parfemovaní mimozemšťané, a mnou si ruce, protože Pozemšťané je již 2000 let komerčně nejúspěšnější seriál, co kdy v televizi běžel. A je, až na malé zásahy do scénáře, opravdu košer od Pánaboha. Jenže se blíží konec, který si přeje jak bůh, tak ďábel, a který je navíc způsobený jednou nepodařenou "korekcí" scénáře Pchargskou televizní produkcí. Ale vzhledem k tomu, že konec seriálu by znamenal finanční krach produkční společnosti, rozhodnou se trochu zamíchat s časem a událostmi na Zemi. Od té chvíle se děj točí jako žába v mixéru. A je zhruba stejně průhledný.
Mea culpa, nesmím opominout evidentní autorovu libůstku, naprosto nevinného a řádně trhlého hlavního hrdinu se jménem Rex Mundi a vizáží Harrisona Forda (šest měsíců po smrti) nechat na prvních sto sedmdesáti stránkách šestkrát pohřben a vždycky to, mrška, přežije. Navíc je uchováván po celých těch x stran ve stejných spodkách, jejichž hygienický potenciál je už tak naprosto zanedbatelný, a nesnáší, když se na něj vytahuje nějaká zelenina. Zmiňme též Božského Elvise a jeho "kámošku zelenou", kapustičku Barču. Je vidět, že autor je Angličan. Osvícený výraz Elvise Presleyho je mnohokrát zdůrazňován, stejně jako hromady odpadků, nahotinky a vtípky, ze kterých se mi dělají osypky. Těm méně otrlým čtenářům se jistě budou dělat taky. Ostatní ingredience jsou stejně prdlé. Tím myslím Rexovu krásnou lesbickou sestřičku Glorii, jednovaječné dvojče Ježíše Krista a další teologické nesrovnalosti, kanibaly se vzezřením a minulostí, ale žel už ne budoucností anglické šlechty (taky jen s půlkou mozku a drobky šedé kůry na límci) a v neposlední řadě barmana, který -- v našem případě -- s jazykem českým zachází opravdu vybraně. A kromě toho autor ústy svých hrdinů tvrdí, že nesnáší vtipy na pokračování, aniž by byť jen jediný odpustil svému čtenáři...
Váhám nad tím, zda je v tomto případě roztříštěnost děje ku škodě či ku prospěchu. De facto jediný způsob, jak knihu dočíst, je obrnit se proti autorovu druhu humoru a těšit se na to, až toho chcípáka neviňoučkého konečně opravdu zabijí. Marně. Ono to má totiž ještě dva díly. Přesto radím těm cyničtějším, otrlejším a lidi nemilujícím, aby dílko nezavrhovali podle jeho tváře. Mohl by to totiž být právě jejich cup of tea.
Ale ta obálka je opravdu příšerná.
Robert Rankin: Armageddon jako muzikál, přel. Tomáš Hrách, odp. red. V. Janiš., TALPRESS Praha 1997, 308 str., 159,- Kč.
-psb-