Janu Rečkovou zná mezi scifisty každý. Pravidelně se zúčastňuje různých soutěží a pár jich i vyhrála (O cenu fantasy 1996, Cenu Karla Čapka 1998 s novelou Na střepech skořápky světa křepčím), její díla se pravidelně objevují v různých časopisech a sbornících (Ikarie toho budiž příkladem), a už vydala jednu povídkovou sbírku (Mezi slovem a mečem) a také tři romány (Svět nezrozených drahokamů, Syndrom malé mořské víly, Král je malý). A tohle měla být původně recenze právě na její poslední román Král je malý. Nebude, jelikož jsem se do toho v Horké lince trochu zapletl a tak se původní recenze rozlila do něčeho mírně podobného rozboru díla.
Vezmu to rychle: o čem vlastně román je? Jedná se opět o fantasy z jistého nezemského světa (po Světu nezrozených drahokamů), i když to autorka samozřemě nikde neinzeruje, na vývojovém stupni někde kolem středověku. V jednom z království funguje mladý a malý princ Terizio, který najednou začne mít velké nutkání dostat se na ostrov Nevvahu. Tenhle ostrov ovšem jen tak někoho nepřijme, jelikož je začarovaný, a to pravděpodobně proto, že na něm žije Parehya - léčitel a člověk ovládající neobyčejné síly. Teriziovi to ale nedá, vezme loďku a zkusí to - a ostrov ho pustí dál. Princ je tak trochu překvapený a je ještě překvapenější, když na ostrově najde samotného Parehyu, který by měl v té době být starý něco kolem dvou set let, přikovaného ke skále. Parehya mu oznámí, že na Teriziovo království Quistrit se chystá armáda podmořských lidí Janzilů z Neviditelných ostrovů a jak to vypadá, Terizio je ten vyvolený s velkou dávkou přízně bohů k tomu, aby sjednotil rozdrobené království a připravil ho na válku s Janzily. Doporučí mu ještě, aby se obrátil na jisté lidi v království a Terizia propustí. Terizio s kusem prkna pod nohama chytne první velkou vlnu (a to doslova), která ho odnese z ostrova na pevninu, a tím pro něj začíná dlouhá cesta, na níž se snaží sjednotit království a vyhrát přicházející bitvu s Janzily.
To je ve velmi hrubých rysech nástin inicializační sekvence fantasy románu Král je malý. Samozřejmě, že v něm vše dobře dopadne, ale předpokládám, že průměrně zkušený čtenář si dovede představit všechny ty peripetie, které hlavní hrdina musí podstoupit, aby toho výsledku dosáhl. Bude to ovšem trochu jinak, než si představujete, ale pár důležitých věcí nastíním dál.
V Horké lince jsem se zmínil o něčem, co pokládám za tři pilíře, na nichž stojí každé dílo: na příběhu, na stylu a na postavách. Příběh by měl být především dramatický a zajímavý minimálně pro cílovou skupinu, pro kterou autor píše, stylem myslím, jak je text samotný napsán, jestli autor popřípadně jestli používá nějaký zvláštní sloh a u postav, jak jsou hrdinové charakterizováni, zda jednají konzistentně, jestli vám je hlavní hrdina sympatický. Tyhle pilíře musí samozřejmě futrovat profesionalita autora, tzn. autor ví, že text musí obsahovat základní prvky příběhu jako je seznamovací pasáž na začátku, kdy autor sdělí o co se jedná, závěrečnou pointu a někde uprostřed by měl být zlom v příběhu; nebo že tam bude situace, kdy hrdina je totálně v prdeli a vypadá to, že zahyne bídnou smrtí a že přesně to se musí stát záporákovi na konci, a spousta dalších drobností, které tam být prostě musí. Kdo si pozorně přečte libovolnou povídku od Neffa (který zná tyhle spisovatelské postuláty buď nazpaměť nebo je intuitivní génius), tak dostane velmi přesný návod kde, kdy a co použít, aby text měl to, co má z profesionálního hlediska mít. Pak do profesionality patří vědět, jaká pravidla žánr, který si autor vybral, má. Tohle je základ, na který teď nedám dopustit - a předpokládám, že se na něm už nic nezmění. A mám pocit, že Jana Rečková pravděpodobně pouze jenom mlhavě tuší, že něco takového vůbec existuje.
Takže začnu třeba příběhem. Na přebalu knihy nakladatelé citují slova autorky, že začala psát i žánr fantasy: "To když jsem pochopila, co to je, pokud tohle vůbec kdo ví!" Předpokládám, že to skutečně ví, protože na té knize je to vidět. Jana Rečková se totiž rozhodla, že nenapíše klasický fantasy příběh. Nevím, jestli si to uvědomila, ale typ příběhu, který zvolila je mnohem víc složitější a spisovatelsky náročnější než právě ten klasický. Z úvodního seznámení s tématem románu se vám asi vylouplo, že v tomhle románu bude spousta bitek a také nějaké obrovské bitvy a kupy mrtvých, a padouši budou mrtvět v řádně tuhých soubojích. Ne. JR se rozhodla pro tzv. "diplomatické fantasy", to jest, že bitvám hlavní hrdina předejde vyjednáváním, zákulisníma kejklema a všemožnou chytrou diplomacií. Samozřejmě, že na tom není nic špatného (ani super objevného), jenže to znamená, že spisovatel si je natolik jistý v kramflecích, že si může říct: na to v pohodě mám - předpokladem je, že místo šťavnaté bitvy, kterou dokáže vystřihnout každý průměrně zručný autor, dodá nabuzenému čtenáři náhražku v podobě neakční vykecávačky. A že v tomhle případě neakční okecávačka musí být setsakra silná, vychytaná, atd., aby se čtenář necítil ochuzený, nemusím dodávat. V tomhle směru je podle mého výsledek Jany Rečkové někde kolem průměru.
Jinak hrubá kostra "diplomatického fantasy" je vcelku v pohodě. Na začátku se už předem inzeruje, že Terizio nemá krvavé půtky nijak v lásce, ale aby se trochu zviditelnil v příběhu před ostatními postavami (a dost možná, že i JR odhadla, ne-li věděla, že čtenář přece jenom do nebitevního příběhu nemůže spadnout rovnýma nohama), Jana Rečková chytře kompenzuje set-up alespoň jednou středně velkou bitvou v úvodu, na kterou hlavní hrdina přistoupí, ale tím to pro něj prakticky s bojováním končí. Je tam dál pár menších soubojů a jedna menší bitva v závěru, Terizio se však hlavně snaží držet své peacemakerovské linie. Tady je příběh vcelku OK.
V dalším ale autorka žalostně selhala. A to hned v druhé věci, které na "diplomatickém fantasy" by mělo být vypilováno k dokonalosti - v samotné diplomacii. Většinou to vyplývá z toho, že si potřebovala některého ze zástupu padouchů ušetřit na později, aby i v závěru měla o čem psát, takže pravidelně sama sebe zahání do kouta. Hlavní hrdina v tom momentě začne podivně střečkovat a z různých božích vnuknutí a smyslu pro humanitu, nebo jak všelijak to JR pojmenovala (popřípadně vůbec), hrdina udělá to, co autorka potřebuje, ale nějak to z příběhu a logiky věcí nevychází. Prostě to, že autorka tu postavu potřebovala uchovat z toho čouhá natolik okatě, že ani tuny vysvětlování (a ani to není nijak věrohodné a spíše vyznívá tak jako: čtenáři je to tak, já to chci) to nezazáplatuje. Příkladem budiž místní král Egedan (dělá takové ty příjemnosti, že za živa svlíká lidi z kůže - alespoň z části, různě je rožní (str 70.), popravuje bez soudu (50, 56) atd). Po tom, co ho Terizio porazil jako velitel vojáků velitele vojáků se uděje následující:
Egedan sebou škubl. Správče? Terizio si jeho údivu nevšímal a pokračoval: "Odpřisáhneš mi věrnost. Zapomeneš na jakoukoli pomstu a i já se vzdám veškerých trestů. Zrušíš své kruté a hloupé zákony a nahradíš je jinými. Lepšími... Jelikož nejsem hlupák, abych věřil pouhému tvému slovu, pomůžu ti sliby dodržet. Dám ti s sebou Radu, kterou sestavím spolu s Nerliqem. Nicméně budeš přísahat při bohu, jemuž náleží věž z černého mramoru v Chrámu na Leggedu. Nikdo z nás neví, který to je, ale tušíme, že je starý a strašný.
A tím je problém Egedan vyřešen. Chyba je samozřejmě v tom, že autorka nejeví snahu nějak vysvětlit, proč to Terizio řešil zrovna takhle ("Ano. Ať napraví, co zkazil" mi to nějak nevysvětluje (str. 100). Přišlo mi to, jako bychom říkali K. H. Frankovi: "Co jsme si, to jsme si, koukej se polepšit."). Šlo přece o saďourského padoucha, který prvních sto stran figuruje jako hlavní záporák a musí se s ním navíc vést ta bitva. Takže nic jiného, než že ho autorka potřebuje popravit v závěru knihy, mi z toho nevyplývá.
Co se týče ostatní státnické diplomacie, ani tady nic moc extra. Že by JR předvedla nějaký slovní a myšlenkový souboj, jsem si skutečně nevšiml. Třeba když se Terizio dostane v úvodu k Janzilům a dal by se předpokládat nějaký minimální střet, skutečnost vypadá spíš jako šálek čaje o čtvrté s následnou partií bridže. Ostatně ani jiné slovní půtky se moc nekonají, protože to většinou končí stylem: on je miláček bohů, rozhodl jako král a takové ty věci, které spíše ukazují na to, že autorka už neměla chuť si vymýšlet nějaké argumentovací finesy, než že by nebylo co víc říci.
Pak je tu samozřejmě samotný příběh. Pokud přejdu takovou banalitu jakou jsou artefakty z černé žuly s rudým žilkováním, které sice dokáží lidi přinutit spáchat sebevraždu a pak předvedou nějaké magické skopičiny, tak vzhledem k tomu, jakou jim Rečková věnuje zvýšenou pozornost (samotné podkapitoly, ve kterých čtenáře připravuje na to, že se stane něco velmi a velmi ošklivého) se od nich ničeho zásadního nedočkáme. Nebo mírně problematičtější je pasáž v závěru, která je ze soudku "hrdina je totálně v prdeli" - Terizio přišel o pravačku, kterou mu rozdrtil padající strop a pak při souboji s dalším ze zástupu padouchů Lecenylem se propadl někam do podzemní kobky (str 260-261). V těhle místech, kdy HrdJeTotVPrd, se v drtivém procentu případů děje to, že původní usilování hlavního hrdiny je na hodně dlouho nahrazeno klasickým bojem o holý život, který je navíc většinou ještě umocněn tím, že ukazuje sílu hrdinovy motivace si to s hlavním záporákem jednou provždy vyřídit (někdy to také bývá rozhodující kapka v poháru při váhavém postoji HH k padouchovi). Jana Rečková to tady vzala hopem, že by se Terizio nějak pral o svůj život to ani ne, ruku mu nahradí jeho magický meč do železné pařáty, potká se hned se svou souputnicí, která mu během dvou vět pofouká bolístky a v další větě vylezou jen tak mimochodem z původně neschůdného podzemí na povrch. Tohle by mne jindy dost naštvalo, ale v klidu to přebije událost z poloviny románu.
Pozadí je asi takovéhle: Terizio si poražením Egedana vybudoval dost silnou armádu, aby mohl odrazit hrozící útok Janzilů. Jenže "diplomatické fantasy" v tomhle podání znamená, že Terizio se dozví o věštbě Janzilů, která jim prorokuje získání zaslíbené země Ver. Tuhle věštbu si Janzilové vykládají tak, že země Ver leží v místech Teriziova království. Terizio jako božský vyvolenec má však náznaky, že země Ver leží někde zcela jinde a tak si vykecá (čaj a bridž) určitý čásek na to, aby tuhle zem našel. Samozřejmě ji najde, ale cesta zpět neprobíhá zrovna podle grafikonu, takže když z vody vstupuje armáda Janzilů a na břehu se na ně připravují královští vojáci, Terizio stále nikde. A tak se z hrobů začnou soukat mrtví (kostlivci a ohnívající mrtvoly) a řadí se mezi vojska a čekají než král dorazí. A aby toho od autorky nebylo málo, tak vystřelí z čistého nebe ještě jeden úžasný blesk, totiž že: Lidé z pevniny mají své pověry a lidé z moře také. Jedni nepřekročí hrob, druhý na hřbitovy nesmějí vkročit se zbraní v ruce. Kromě toho se všichni svorně bojí mrtvých. (str 190). A je to. Upozorňuji, že se to děje v polovině knihy a má tady nastat evidentní zvrat v příběhu a nikde před tím nebylo ani naznačeno, že by se mrtvým nelíbilo v zemi (dalo by se možná namítnout, že Terizio si ty mrtvé sám pohřbil, ale myslím, že to nestačí odbýt větou "Teriziovi patří oddanost mrtvých." po tom, co se to stane (str 189)). Nikde dřív (nejlépe při samotném pohřbívání) se prostě neobjeví ani přitroublá věta typu "mrtví si pamatují a jednou ti to oplatí", prostě nic (s úctou všichni vzpomínáme na Neffův Čtvrtý den navěky, kdy o nádrži s vodou, která v závěru zachrání jeho hrdinu, se čtenář dozví hned na začátku druhé stránky). Prostě vstávání z hrobů je tak klasický příklad Deux Machina a je to dle mého ten největší amatérizmus, který Jana Rečková v Král je malý předvedla. I kdyby další stránky pak popsala sebelepším příběhem, pachuť, kterou tímhle kouskem u mne vyrobila, by už nevymazala.
Druhým sloupem, na kterém si myslím, že dílo stojí je styl. Tady to vezmu opět zkrátka. Jana Rečková už je docela vypsaná, dokáže poskládat větu nejen aby dala nějaký smysl, ale dokáže jí předat i to, co chtěla říci. Dlouhodobým problémem JR jsou krátké věty. Circa prvních padesát šedesát stránek se prakticky nevyskytne pořádné souvětí. Třeba strana 55:
Zalétl pohledem k lešení. Moji chlapci jsou zruční ve všem. I v tomhle! Šibenice už budou hotovy. Těla na nich necháme viset. Dlouho! Náramná ozdoba. Taková válečná. Diváci se už scházejí. Mlčí. Čekají.
Ašidhala si mnul ruce. Nebál se. Jsou to tupci. Kdyby zaútočili, tak je mých třicet hochů zvládne levou zadní, jenže oni nezaútočí. Zažil to už mockrát. Jsou jako ovce. Jen se dívají, ale nehnou se. Nikdy se mezi nimi nenajde vůdce, chlap, který by zařval Na ně! Nebo něco na ten způsob. Už jich bude ke stovce. Víc ženských. Pár výrostků. Nějací staří. Znovu si zamnul ruce. Budou o popravě žvanit sto let. Pch...
a tak dále a celých 60 stran v tomhle stylu. Je to únavné, alespoň já sjem si skutečně na třicáté stránce připadal jako po namáhavé fyzické práci. Ke krátkým/dlouhým větám je taková dobrá poučka. Když se nic neděje, tak používejte dlouhá souvětí, která rytmus vyprávění zpomalí a jak se začne něco dít, sekejte věty jednu za druhou, protože to má zcela opačný účinek. JR zdá se někdo poradil pouze tu druhou část, aniž jí to úplně vysvětlil. V téhle pasáži se neděje nic víc, než že vojáci staví šibenice, kolem se sbíhá dav čumilů a šéf věšení přemýšlí nad tím, že ho ti prostí lidé nenapadnou. Akce přichází o stránku později a o tom, že by se nějak změnil rytmus vyprávění, samozřejmě nelze ani uvažovat.
No a třetím pilířem jsou postavy. Jana Rečková sice dokáže hrdiny docela dobře od sebe odlišit, takže v zásadě poznáte i po pár stranách, co která postava dělala v románu dřív, ale její postavy mne nijak zvlášť nenadchly. Problém Terizia je nejen v tom, že je to takový lokální superman - umí skvěle bojovat s mečem, je zručný zloděj, před kterým žádný zámek není dost složitý a autorka ho obdařila velmi silným charismatem, takže v pohodě přesvědčí kohokoliv jenom svým kukučem; a samozřejmě je ten vyvolený, kterému se všechno povede. Problém je v tom, že JR mu nedokázala dát nějaký lidský rozměr (je tak dokonalý, až je místy nesympatický) a že se vlastně ani nedozvíte PROČ to všechno dělá tak, jak to dělá (proč vše řeší mírovou cestou a ne pořádnou řežbou, proč nechal Edegana žít, a dalších tisíce proč - na tohle je výborný Stephen King, kdy převážnou část románů tvoří právě vysvětlování proč to hrdina dělá). S ostatními postavami je to prakticky stejné, jenom míra je úměrná ploše, kterou postavy dostaly ke svému jednání. Dalším problémem je záporák. Další poučka říká, že záporák musí být velmi silná osobnost, aby vedle něj klaďas správně vynikl (hlavně nevyrábět žádného upachtěného pablba). Rozšířená poučka, kterou se řídí převážně akční tvůrci, je, že se záporákem to stojí a padá. Záporák musí být ta největší a nejpropracovanější postava díla. V tomhle to JR totálně projela. Nemá hlavního záporáka a ta skupinka padouchů, která ho zastupuje je natolik rozdrobená a má tak málo prostoru, aby vyrobila nějakou skutečně grandiózní levárnu (na kterou by musel Terizio použít všechny své schopnosti, aby ji překonal), že je prakticky neviditelná. A tak superkladný Terizio ve srovnání s nimi vypadá spíš jako nějaký pobloudilý mravokárce. Mám dost intenzivní pocit, že Jana Rečková (sice v o trochu menší míře než ostatní autorky) se natolik zamilovala do svých kladných postav, že je pro ni problém nejen provést jim nějakou tvrdší věc - někoho z nich zabít třeba - ale v některých místech se jim snaží spíše podvědomě pomáhat. Samozřejmě, že na druhou stranu nenávidí své záporáky a tak opět podvědomě se je snaží svým autorským zásahem "naklepat" tak, aby s nimi její milený hrdina neměl tolik práce. A ještě víc soukromý názor mám na tvoření záporáků. Podle mého české autorky většinou vyrábí záporáky jako pejsek s kočičkou dort - totiž obdaří záporáka všemi zápornými vlastnostmi, které se autorce nelíbí. Tak vznikne prapodivný slepenec padoucha, který samozřejmě potom nemá nějaký konzistentní názor a lehce vysledovatelné chování. A o tom, že by autorky dávaly, podle v poslední době osvědčeného schématu, záporákům také nějakou pozitivní stránku charakteru, nemá ani smysl hovořit.
Musím říci, že Janu Rečkovou sleduji prakticky již deset let. Z všeobecného hlediska, je to autorka, která má nejblíže se stát skutečnou profesionálkou, ale bohužel, stále za sebou táhne nános různých amatérských a poloamatérských chyb, které zabraňují tomu, aby na svoje jméno nalepila mnohem více spřízněných čtenářů. Navíc, přes tu propast deseti let se mi zdá, že od dob, kdy v CKČ platila za průměrnou spisovatelku, které se dávalo v hodnocení nejvýše tak třetí místo, se její díla a vyprávěcí postupy v zásadě nikam neposunuly (to, že vyhrála v CKČ 1998, spíš přisuzuji tomu, že se právě obměňuje spisovatelská generace). Ale kdyby na sobě hodně zapracovala, tak si myslím, že by na to měla.
Tohle by bylo ode mne k tomuhle románu zhruba vše. Mě z toho vychází v jedné větě: lehce podprůměrné dílko s několika výkyvy směrem k nadprůměru a pár špílci směrem do hlubin spisovatelství s průměrnou zábavností. Máte-li na to jiné názory, nasypejte je na mne v Horké lince. Budu se za své vývody rvát až do roztrhání těla.
Jana Rečková - Král je malý, vyd nakl. Netopejr, Olomouc 2000, obálka Jana Pilcerová, náklad 1400 ks, 374 stran, 145,- Kč.
David Horák RM