Dva měsíce utekly a my (jestli vy ne, tak já určitě ano) jsme se konečně dočkali. Dorážečka prvního dílu Cesty krve Jiřího Kulhánka s kódovým označením ´Cynik´ je na světě. Moje smůla je, že je to opět kniha, která se mi líbila, tudíž Pavel Hauser kritizující moje buď-kladné-nebo-záporné recenze bude mít další důvod ke sžíravé ironii a satiře. Ale zpátky k meritu.
Po přečtení ´Cynika´ je hned nad slunce jasnější, že první díl byl v podstatě jenom seznamovací večírek sloužící k rozpohybování hlavního hrdiny, jeho vyzbrojení a zastřílení nových zbraní. Druhý díl samozřejmě začíná v místě, kde nás autor zanechal - u pouštních lidí. Krátké shrnutí předchozího dílu a odsouhlasení počínání hlavního hrdiny a může se jet dál. Maxmilián se dozvídá, že jeho nepřítel je nyní jakýsi lidský přisluhovač, který mimozemšťanům dodává lidský materiál k dalšímu zpracování. Spolu s pouštními lidmi ukuje plán, jak rozprášit jeho hnízdo, v němž má hlavní roli jak on tak jeho 300 tunový tank. Jenže vše se komplikuje a Saladin dostane takový kouř, že se stane nepojízdným. Ostatně proti 2000 tunovému "Drobečku" jihoafrické výroby s poznávací značkou SUPERKILLER se toho moc udělat nedá. Najednou začne jít všechno nalevačku a hrdina, uvízlý v další poušti, se musí nejen pohybovat pěšky, ale bojovat s ještě většími problémy.
Až ve druhém díle se vlastní děj pořádně rozjíždí. Kromě toho, že prakticky třetí hlavní hrdina - Saladin - je mimo provoz, dostane Maxmilián další díl polosmrtelných zranění (vlasy už mu ani nerostou, tvář vypadá jako sešrotované struhadlo, atp.). Také se oproti závěru prvního dílu, kdy Maxmilián už prakticky nevylezl ze Saladina, konečně dostává ven a bojuje zase sám za sebe. To samozřejmě znamená spoustu komplikací, které dávají dvojce další velké plus (patří sem skvělý zvrat děje - zajetí - a scéna z pralesa, kde Maxmilián leží se smrtelným zraněním). Samotná postava hlavního hrdiny prochází velkými změnami (a to nemyslím jenom fyzické jizvení). Z původního zbraněodmítavého ekologa se stává výkonný zabiják se spoustou hlášek na rtech a vytříbeným ´co-prales-dá´ apetytem.
Jiří Kulhánek odvedl precizní práci. Oproti monotónímu opakování akce-oddych-akce-oddych je v druhém díle pravidelnost nahrazena arytmickým střídáním, které použil již ve Vládcích strachu, čímž dostává příběh větší šťávu. Čím také Cesta krve II připomíná Vládce strachu je to, že hlavní hrdina hláškuje, množství hlášek je ale menší než ve ´Vládcích´ ("Ten stroj vypadal, jako by dokázal projet věčností a ještě se vrátit"). K dobru je třeba přidat, že v románu je skoro nulové skóre v počtu zmatených vět ("...strašně mě svědil nos a v levém uchu...") a ještě menší množství chyb.
Co se mi ale nelíbilo, bylo, že JK nechal Saladin masově ostřelovat všemožnými zbraněmi, od granátů po samonaváděcí rakety, bez výraznějších poškození (nemám samozřejmě nic proti tomu, že tank je odolný i proti atomovým zbraním - poblíž epicentra výbuchu stále funguje elektronika), ale že mu zcela chybí infra a protilaserové rušičky a další vychytávky, které má např. i T-84, díky nimž by Saladin neschytával od vrtulníků takový nářez (takovou ochranu už měl W. J. Williams v Hardware u svého tanku, sice neuměle, ale měl) - tady si mohl JK dát větší práci s nadrcením informací a je jasné, že pouze informace z vojny nestačí - Saladin považuji technicky za nejslabší článek románu. Navíc v závěrečném souboji proti Maxmiliánovi nestojí výrazně silnější protivník (k vítězství stačí požárnická sekera, která by například na takového úpíra vůbec nestačila), souboje Saladin vs x-vrtulníků se skoro identicky opakují (bez nějakého fígle, který by obměnil předešlý souboj) a mimozemšťanům nikdo nenakope pr**l. A taky obálka se mi moc nezdá. Toť k ukojení Hauserových žádostí.
Jinak jde o velmi kvalitní knihu, která má sice své mouchy (jsou však proti masařkám z jiných románů velmi titěrné), ale navyšuje akci a situace z prvního dílu o mnoho levelů výš.
Jiří Kulhánek - Cesta krve - Cynik, vydalo nakl. United Fans a Klub Julese Vernea, Praha 1997, obálka Martin Zhouf, 296 stran, 118,- Kč.
David HorákRM