Už v začátcích, kdy jsem plodil své první recenze, jsem si říkal při pohledu na divné slovní spojení v Nových knihách "román s prvky fantastiky", že se hezky zaspecializuji na klasickou SF, fantasy a horor ČR, a tyhle položánrové věci prostě budu ignorovat. Po přečtení Hranice pomsty od Jaroslava Velinského jsem s hrůzou zjistil, že nejenom tenhle román, ale i ten předešlý - Dzwille - jsem bez breptání zblajznul a navíc na něj ještě napsal oslavnou recenzi, přestože je to přesný zástupce "románu s prvky fantastiky". Jak říká jeden klasik - nikdy neříkej nikdy.
A co je na Hranici pomsty vlastně ten fantastický prvek? Hlavní hrdina Jindřich Dekamp, o kterém by se dalo v pohodě říci, že je bohémský malíř, zdědí v restituci dům s obrovskou zahradou - Kavalírku. Zahrada je spíš džungle a dům připomíná ruinu, ale chudému malíři to přijde pořád lepší než suterénní brloh ve vinohradském činžáku. Tak se nastěhuje a hned první noc se udá náznak "fantastického prvku". Na dveře zabuší divný člověk v plášti, s kloboukem s širokou krempou a francouzským přízvukem a domáhá se rozhovoru s jistým rytířem Henri de Campem. Malíř ho pozve dál, dozví se, že návštěvník se jmenuje Jean-Loup de B. (nechce prozradit své rodové jméno), který od de Campa žádá pomoc při hledání své sestry Germaine. Ta se totiž prý ztratila z kláštera pod Emauzy, kam ji vypudila macecha Marie Černá. Když začal Jean-Loup povídat o zvláštním a magickém dědictví - žaltáři Saint-Croixů, na které má Germaine dědické právo, a o tajných alchymistických společenstvích Bratří živlů, o řádu Tichých kapucínů provádějících černou magii a o maceše Marii Černé, která má o žaltář nebývalý zájem, takový zájem, že je schopna provést něco velmi nepěkného právě své nevlastní dceři Germaine, vzpomněl si Jindřich Dekamp na to, že za domem je sanatorium pro duševně choré a nechá chlapíka vypovídat. Zvlášť když vidí, že mu zpod pláště vyčuhuje pyžamo. Ale když se u jeho dveří objeví doktorka Marie Černá, která si jde pro pacienta Jana Vlka a potvrdí, že má nevlastní dceru, která se jmenuje Hermína, semínko je zaseto - Dekamp je rozhodnut, pro nedostatek jiné vhodné pracovní náplně a pro to, že dal Janu Vlkovi slib spolupráce, zjistit o co tu jde. Měl totiž kdysi předka, který se skutečně jmenoval Henri de Campo a skutečně měl v erbu tři černé pantery ve stříbrném poli, o němž mluvil Jan Vlk. A asi vás nepřekvapí, když skutečně Dekamp zjistí, že cosi je shnilého ve státě Dánském, ale ničí ponožky to nejsou.
Nejdřív vezmu nějaké ty drobnosti, které ty křtěné Vltavou a kapku znalejší pražské historie asi sem tam něčím zarazí (například ženský klášter v Emauzích za doby rudolfinské), a další drobnosti, které zarazí prozměnu frankofily: ne "mordious" ale "mordieu", "noir" je sice černý, ale za toho "noiretta" by Philippe Jaroslava jistě rád vykrákal za uši, a že jakýkoliv rozumný frantík jakéhokoliv století by rozhodně své paměti nepsal v "passé composé"; kromě toho - de Campo je všechno jiné jen ne francouzské příjmení, a naopak na označení Svatý kříž (Saint-Croix) měl nárok pouze král - a ten měl zase úplně jiného dědice. Ale to první (Praha) se dá omluvit - on totiž Kapitán Kid není pražák a to druhé jsem nevěděl ani já, člověk, který se ptá, jakou divnou řečí to ti Francouzi ve Francii na mne hovoří a který si tohle všechno nechal vemluvit do hlavy (a do recenze).
Každopádně Jaroslav Velinský prostě opět rozprostřel svůj klasický příběh, kdy zjišťujete, co je sen, až o pár stránek dál. Bohužel, třeba právě oproti Dzwille těhle snových pasáží je tam mnohem míň - tedy snů je tam dost, ale těch různě se proplétajících ploch, kdy se dějí zajímavé věci a příběhově se vám poskládají dohromady až o hodně později, je tam málo. Brzy totiž zjistíte, že se střídá Dekampovo snění o tom, že se nachází v osmnáctém století jako rytíř Henri de Campo, s přítomným časem vcelku pravidelně, a tak velmi rychle vychytáte způsob, jak to celé v románu funguje. Navíc tohle Velinskému vydrží až do konce, aniž by vás něčím významným převezl. Asi je to tím, že ta knížečka je na nějaké objevy moc tenká, takže konec si vlastně domyslíte zhruba po šedesáti stranách, ale stojí za to číst dál, sem tam nějaký objev se přeci jen naskytne - drobný, ale je tam. Ovšem sloh, kterým vás Velinský zasype je tradičně na vysoké úrovni a samotné vyprávění vás stejně přinutí mu celý příběh sežrat i s navijákem.
Takže rada pro ty, kteří ještě nemají žádného Velinského za sebou a ani je nijak zvlášť neprudí škatulka román s prvky fantastiky: asi by bylo přece jen lepší začít Dzwille, i když ani Hranice pomsty není jako otvírák špatná. A těm ostatním nic radit nemusím, protože už stejně tuhle knihu mají doma.
Jaroslav Velinský - Hranice pomsty, vyd. Grada Publishing, Praha 1999, obálka Zdena Boušková, 248 stran, náklad neuveden, cena 149,- Kč.
David Horák RM