Folkáče jsem neměl nikdy moc v lásce. Proto i Jaroslav Velinský (alias Kapitán Kid) mi vždycky připadal tak trochu podezřelý. Ale potom, co v roce 1996 vyhrál se svojí knihou Enderlingové Akademii SF&F&H 1995, jsem zbystřil. Samozřejmě, že to mohlo znamenat, že si stará garda rozdává metály, ale jak to vypadá, zřejmě Akademie dala první místo do správných rukou (škoda je jen Jiřího Kulhánka).
"Tam, za širokým a přehlubokým mořem, leží země Dzwille..." je skoroprvní věta nového románu J. Velinského Dzwille a čtenář si nemůže říct, sakra pohádka. Ale po první kapitole je jasné, že jestli jde o pohádku, tak bude velmi zvláštní. Hlavního hrdinu Berta totiž zastihujeme v posledním vagónu Vlaku (který co svět světem stojí, neustále křižuje postkatastrofický svět a zastavuje, jen když potřebuje naložit palivo), kde pozoruje oblohu, aby stačil posádku varovat, že se blíží Hnědá bouře a přitom sleduje černé ptáky, kteří podle legendy letí na jih do země Dzwille. A protože je mladý, pozve na nudnou hlídku Betty z jídelního vozu, aby se mohli milovat. Jenže vše dopadá jinak a Bert musí utéct z Vlaku a toulat se světem, dokud nenajde čarodějku Esther, aby mohli odejít do země Dzwille.
A skutečně. Příběh se začíná rozjíždět jako vlak tažený těžkou parní lokomotivou do vysoké rychlosti, kdy čtenář skoro nestačí sledovat míjené výhybky, které ho strhávají na koleje stále nových nápadů. Velinský rozstříhal celé vyprávění do jednotlivých kapitol, které se zdánlivě nepochopitelně prolínají. Tak můžete v jedné kapitole číst o tom, jak Bert za větrné noci vylétá v balónu na cestu do země Dzwille a v jiné vidí sám sebe, jak do toho balónu nasedá. V příběhu potkáte například myš s 30% lidského mozku, která se chce těch 30% zbavit, aby se mohla stát plnoprávnou myší, žijící lidské hlavy bez těla - výsledky genetických pokusů, mechanické rytíře zlého mága a spoustu dalších podivností, které jakoby Lewis Caroll vymýšlel do dalšího dílu o fantastické Alence. Pojítkem mezi kapitolami není jen Bert, ale i vedlejší postavy a vlastně každá maličkost, o které se v knížce dočtete - a čím dále jste, tím více věcí do sebe zapadá jako v nějakém složitém puzzle. A jakmile začínáte mít pocit, že už chápete jakým mechanismem tohle puzzle skládat, autor odhalí další rovinu, která vás opět přinutí přemýšlet znova a tak to postupuje až k závěru, kde spolu s autorem celý ten hlavolam nakonec složíte.
Velinský se vykašlal na jakékoliv škatulky žánrů a prostě psal, co mu nejvíce sedne. V jeho kotlíku se vaří jak sci-fi, tak legendární sága, dobrodružný příběh s fantasy, postkatastrofický román s časovkou. Není to román, o kterém jedni mohou prohlašovat -tohle je můj šálek kávy- a druzí otevírat kudlu v kapse jako veteráni vietnamské války při spatření Jane Fondové. Bohužel musím přiznat, že mě nejvíce zklamal závěr, kde jsem po předchozím monumentálním rozehrání očekával Něco s velkým -N- a objevilo se pouze něco s malým -n-. Ale i tak jde o skvělý román, který má opět šanci si sáhnout vysoko v nadcházející ceně Akademie.
A to ke všemu nemám rád kotlíkáře!
Jaroslav Velinský - Dzwille, vydalo nakl. 2D Studio, Brno 1996, obálka Václav Tříska, 415 str., cca 119,- Kč.
David HorákRM