Pivo můžu, punk můžu taky, takže i přes mojí skoroabstinenci (víc dní v roce jsem střízlivý než namol pod stolem) by mi neměl dělat problémy i pivopunk. Nedělá. Zatím jsem ho četl jen od dvou autorů - Pavla Housera a nově Jiřího Dostála. A musím říct, ani v jednom případě mne nezklamal. Jenže zatímco Pavla Housera znám (a Lunarys se mi líbil, přestože Pavel sršel nakažlivou posttvůrčí skepsí), jméno Jiří Dostál bylo pro mne velkou neznámou. Ze začátku jsem si myslel, že jde o pseudonym někoho z klubu Spectra (které knihu Garik vydalo), ale po intervenci Pavla Housera moje přesvědčení o existenci tohoto člověka přerostlo z procent dvanáctistupňového piva do výšin někam mezi zelenou a absint. A po další nalejvárně Petra Litoše (hlavně díky pestrobarevnému vyprávění ze života JD) stouplo až k čistému lihu - ano věřím, že Jiří Dostál na 98,2% žije mezi námi. A Garik je hlavní postava románu tohoto autora.
Tady by podle příruček mladého recenzenta měl být stručný výcuc děje knihy (výcuc, to je ale hezké slovo - teď trochu Garikova uvažování - to je ale hezké slovo, není sice tak hezké, jako cucflek, ale tady by měl být stručný cucflek děje moc srozumitelné není). K mojí smůle, z Garika výcuc tak lehce udělat nejde, protože román (asi stejně jako Kniha o vydře PH) je složen z mnoha různých příhod, které vyplývají z Garikova proplouvání dny. A oznámit suše, že jde o dílo o třech dnech podivíského hrdiny, by vás asi dost nakrklo. Tak vezmu třeba Garikova rána. Garik se probouzí ve středu v osm hodin. První otázku, cože dneska bude dělat, vyřeší záhy: mám narozeniny, nemusím do práce. Ví že nemá narozeniny, a že do práce by měl jít. Ale jelikož se rozhodl, že má narozeniny, tak si je nechce ničím kazit (ani takovými detaily, jako že tento den není tím, kterým se mu zdá být). Čtvrtek. "Mám jít do společnosti nebo raději zůstanu doma?" zeptal se zamyšleně. "Zůstanu doma, dnes se nechci koukat na žádný cizí ksichty." Takže ve čtvrtek si Garik neudělil vycházkový den. Pátek ráno, je půl desáté, tudíž zaspal. A podle jasné logiky - pátek, zaspal - to do práce už nemá smysl chodit, Garik nikam nejde. A tento den je jasným finálem románu. Sobota, den poslední: "Jsem mrtvej," zašeptal Garik. "Jsem mrtvej, ale ješte se hejbu." to prakticky celé uzavírá. K těm jednotlivým příběhům: asi nejlepší je Garikova posedlost ledničkou, která začíná zprvu nenápadně (Otevřel dvířka chladícího aparátu a zklamaně protáhl obličej. "Samé jídlo," zabručel si pod vousy.), ale postupem času nabývá gozerovských rozměrů, a celkem logicky vyúsťuje ve vybydlení lednice (s jakýmsi podivným nepřirozeným životem) z jeho kvartýru.
Osobně mi dalo trochu práce, než jsem zjistil, pročpak se mi Garik líbil. Je to hlavně proto, že závěry, ke kterým Garik (a i jiné postavy z jiných - povětšinou Houserových - románů) "logicky" dospívají, mne vždycky hodně zarazí. Nechci tady vytahovat taková esa, jakými je třeba Alenka v říši divů, ale cesta logických obvodů pivopunku se všeobecně ubírá jiným směrem, než bych očekával (tedy ne že bych byl nějaký Sherlock Holmes, ze zapomenuté čepice bych poznal maximálně to, že její majitel má lupy, ale jakés takés logické myšlení přeci jenom mám) a to mě příjemně znervózňuje. U Garika Jiřího Dostála mě ještě navíc potěšil (a teď ty esa vytáhnu, alespoň ty, které jsem zahlédl) sloh, který se pro mne zdánlivě inspiruje takovými spisovatelskými mistry jako je Douglas Adams, Kurt Vonnegut nebo třeba ze stylu Poláčkových Bylo nás pět. Ono je to vlastně jedno, důležité je to, že se mi Garyk líbil. A to tak, že při čtení v MHD jsem si musel dávat pozor, abych se jenom tak šklíbil (takže s tou Alenkou to přeci jenom mělo něco společného), což se mi u humoristických knih nestává často; a že si od té doby taky dávám pozor, abych první pivo v hospodě vytáh na ex, aby se o mně, dle Garika, nedalo říct, že jsem normouš a pivo jen tak ocucávám. Jediné, co mne mírně naštvalo, byla obálka od Karla Stibrala, kterou znám (jde o překresleného Mean Machina z comicsu Judge Dredd - mohli jsme jí vidět i jako obálku jednoho z Klanů) a trochu rozsypanoidní lepenou laminovanou vazbu. A protože se dalšího díla od Jiřího Dostála hned tak nedočkáme (logicky vycházím ze zkazek Petra Litoše), tak tohle s klidným svědomím alkoholem nezastřené mysli radím přečíst, protože je opravdu dobré - a to i pro normouše, kteří pivo nevychlemtají na jeden zátah.
Jiří Dostál: Garik, vydalo nakl. Gryf, Praha 1998, obálka Karel Stibral, 100 str., cena (Už si nepamatuji, ale byla nízká).
David HorákRM