Je mi to blbý takhle říkat, ale Vladimír Šlechta byl poslední. Možná by ho mohl zachránit ještě Martin Gilar, ale protože se ztratil někde v USA při biologickém výzkumu - alespoň podle posledních, pět let starých zpráv - tak je to dost nepravděpodobné. Že ho předběhl Jirka Kulhánek nebo Jarda Mostecký, to se dalo uhodnout, že ho předběhne Jana Rečková, to pár lidí možná předvídalo, ale že ho vezme Leonard Medek, Richard Šusta nebo Pavel Obluk (jakkoli jsou jejich díla košer), to určitě nikdo nevěštil. Sice je z gardy devadesátníků (tzn. autorů, kteří se prosadili vy devadesátých letech) poslední, tak přeci jenom udělal ten poslední krok k tomu, aby se o větších schromážděních mohl bušit do hrudi a místo prozatímního tarzanovského Ájidádidáda (nebo tak nějak) mohl říkat já jsem spisovatel. Ano, vyšla mu kniha, ba co víc - román.
Jak už známe jeho kratší opusy, Láďa Šlechta má pevně zapuštěné kreativní kořeny v jistém světě, který se od toho našeho liší nějakou sobotou navíc a také nášupem další světové krize, tentokráte energetické. A i tento jeho nový román ukázal, že se Láďa v dohledné době nechystá přesadit. Kdo neví, co to znamená druhá energetická válka, tak znovu pro vás ignoranty: V blíže nespecifikované, bohužel blíže bližší době, se lidstvu začne nedostávat klasických topidel jako je uhlí, zemní plyn nebo ropa, a tak o jejich zbytky svede válku. Nejdříve první a potom druhou - logické. A po válce, která zpustošila všechno, co známe a milujeme, a která určitě potvrdila starou pravdu, že nikdo nezíská nic, protože si to bojující strany navzájem rozstřílejí, se svět docela změnil. Jelikož Láďa neopouští náš kontinent, tak čtenáři vstávají vlasy hrůzou na hlavě při představě, že Čechy jsou opět na okraji Evropy, protože dál na východ jsou už jen radioaktivní bažiny (no, nad tím se pár lidem na hlavě spíš udělá elegantní pěšinka), že nám vládnou z německého císařství a že nejužitečnější vynález je parní motor na dříví. Evropa po druhé energetické se prostě potácí někde mezi středověkem a první technickou revolucí. Ale zpátky od ignorantů k románu. Přes to všechno je Projekt Berserkr trochu jiný než předešlé Láďovy texty. Za prvé je delší a za druhé jeho hlavním hrdinou není žena (jako třeba v Emma číslo minus jedna ze sborníku Ježíšku, já chci plamenomet, 1997 - alespoň předpokládám, že to byl LŠ; nebo Rituál ze sborníku Rigor Mortis jen tak namátkou), ale hlavním hybatelem děje je muž. Jmenuje se Pěnkava Gowery a je to ten hrdina typu: "Hele, není to náhodou ten Gowery? Ten od řeky Laramise?"
Je vidět, že na povídkách se LŠ toho spoustu naučil. Už jenom úvodní dvě stránky vás nabudí na to, abyste četli dál: Ten Chlapec se jmenoval Gouverment Fink... Je mi ho líto, když si vzpomenu, jak ležel na břehu Laramise, prostřílený šípy a posekaný čepelemi Thielmannových žoldnéřů. Někdy si říkám, že tam měl zemřít. Jindy jsem rád, že přežil... Vzpomínám na toho mladíčka v předvečer bitvy o brody a nedokážu pochopit, že jsem to byl já. Já jsem vznikl až pak, druhý den ráno. Tohle je ten příběh:". Z mého pohledu docela síla. Další děj ale jakoby k tomuhle přerodu Gouvermenta Finka v Goweryho Pěnkavu nekorespondoval. Dva roky po bitvě u Laramise v hospodě ve městě Paragu (hlavní město regenství Boiohiem) se na Goweryho obrátí neznámá žena jménem Patricia Hasse a chce od něj, aby jí pomohl z Betonstadtu vydolovat zpět dceru, kterou jí tam kdosi unesl. Gowery se kroutí, protože Betonové město (před oběma energetickými "Jižní") je známo svou velmi negativní pověstí, ale nakonec souhlasí a vydávají se, spolu s gorilou Patricie Hasse slyšící na jméno Lenz, vyrvat nebohou teenegerku ze spárů hnusných, zlých a ošklivých. Sice po různých peripetiích dorazí na místo, ale dcera nikde. Od zůstavších (a později pozůstavších) se dozvědí, že dcera Patricie se nechala naverbovat do jakési soukromé armády, která má sídlo kdesi v ruinách uprostřed neprobádaných pralesů (tuším, že jde o bývalou Šumavu). A tak se opakuje škemrání, zdráhání a nakonec svolení, takže se o trochu větší parta kolem Goweryho vydává do pralesa, aby tam nejenom našla dceru, ale taky něco k tomu, co se to vlastně Gowerymu u řeky Laramise stalo.
Samozřejmě, že na románu je vidět, že jde o prvotinu, ale pozitiva jednoznačně dusí zápory pořádným nelsonem (to je myslím ten správný výraz pro kravatu, kterou jsme si jako školáci zamačkávali ohryzky, aby nám trochu zčervenaly hlavy). Začnu negativy. Jsou dva a to málo silná pointa a kostra příběhu, která je tak mírně artritická. Problém je v tom, že úvodní vyprávění Goweryho o tom, co se stalo u Laramise, je jenom takový prolog, který vlastně není příliš akční. A jelikož Projekt Berserkr je akční příběh (akčně-dobrodružný), tak podle příruček Láďovi chybí úvodní set-upová akční sekvence. Pokud by tam byla, potom bych asi kromě nějakých hnidopišných poznámek (jako že se mi moc nelíbí, že akční scény popisuje v přítomném čase), byl úplně spokojený. A ta pointa, je prostě málo silná a trochu s ní počítáte už od nějaké 60, 70 stránky. A teď hurá na klady. Jak jsem říkal, je dobře, že Láďa vyměnil hrdinky za jednoho příjemně sympatického hrdinu (proč se u diváků/čtenářů nechytají akční hrdinky, na to má Štěpán rozpracovanou, skoro až freudovsky podchycenou analýzu - jo, nechoďte za ním s Ripleyovou, ta není akční hrdinkou), který díky svému původnímu povolání herolda vyjednavače, používá stejně dobře hlavu jako střelné a jiné zbraně. Dalším kladem je, že se zdá, že jeho svět daleko přesahuje to, co do tohoto románu nacpal, takže příběh dostává mnohem více šťávy, protože si můžete představovat věci, které jsou mimo stránky. A největší Láďovou zbraní jsou výborné popisy. Asi nejvíc oceňuji stručné a výstižné popisy lidí a tipoval bych, že jeho charakteristiky postav jsou vůbec to nejlepší, co jsem od tuzemských autorů měl možnost přečíst.
Už toho asi ze sebe k Projektu Berserkr víc nevypudím, takže ano, myslím si, že se to čekání na Šlechtu vyplatilo.
Vladimír Šlechta - Projekt Berserkr, vyd. Klub Julese Vernea, Praha 1999, obálka Patrik Krásný, 272 stran, náklad neuveden, cena 149,- Kč.
David Horák RM