"Násilí máme v genech," prohlásil František Novotný na autogramiádě tohoto dílka. Nebudu uvádět, co tvrdil dál, v podstatě šlo o obhajobu našeho pokleslého žánru coby pohádek pro dospělé, které tím, že záměrně ukazují násilí a spousty vyhřezlých vnitřností, de facto toto násilí odstraňují ze světa reálného.
Omyl, mnozí z těch, co už knihu četli, mají chuť trochu násilí naopak do reality vnést, třeba rozšlapáním Jirky Pavlovského, který si celou tuhle srandu původně vymyslel. No, já ho bránit nepůjdu. Ale aby se neřeklo, poskytnu jemu a jeho kamarádíčkům pár defenzivních argumentů.
Sdružení, kukluxklan, uzavřený klub Rigor Mortis je eufemistické pojmenování grupičky pěti egocentrických relativně mladých mužů, ve fandomu dobře známé a jakýmkoliv jeho ženským prvkem buď opovrhované nebo takřka nenáviděné. Úmyslně říkám takřka, protože jak můžete cítit tak silnou emoci vůči něčemu, co si říká posmrtná ztuhlost? (Zeptejte se Vilmy.) Naše pětka se na sebe snaží upozornit už hodně dlouho; osobními útoky na téměř kohokoliv a smrštěmi kritiky na jakékoliv dílo, které nenapsali nebo nenatočili oni (počkejte, hošíci, teď se vám to vrátí) nebo ve kterém není dost krve a rozprskávající se mozkové tkáně. Potkáváme se s nimi i tady. Bohužel. Asi budu muset pár dní chodit kanálama.
Nevím, co Jiří nasliboval těm kterým opravdovým spisovatelům, ale podařilo se mu k vlastnímu vydavatelskému počinu shromáždit pod tou strašnou hlavičkou patologické charakteristiky povídky J. Mosteckého, O. Neffa, J. W. Procházky a dalších zvučných jmen a osob. Předem ale upozorňuji na to, že dalším společným jmenovatelem sbírky je spousta krve, sprostých vtipů, jiných vtipů, střev, akce, zoufalých přeslechů, násilí a násilí, a ješte jednou násilí. Výjimkou je snad jen povídka O. Neffa (on už opravdu musí být všude), klasicky čistá, pointoidní a oproti ostatním takřka něžná.
Po dlouhé době se k nám zase vrátil starý dobrý J. W. P., ty přídavná jména si radši odmyslete. Je to úplně jiný Procházka, než jak jsme ho znali a někteří z nás i milovali. Ale hororová povídka František a Minerva, i když to není to, co by se od něj dalo čekat, je geniální, syrově čistá a skvěle napsaná. Neplačte, staromilci, imaginace je mrtvá, ať žije strohá poetičnost. (Moment, musím si utřít slzu). Jeho druhá povídka, uvedená v této sbírce pod názvem Kronika obce Strašna, je taktéž hororová, poetická a pointoidní, i když na mě trochu moc rozvláčná. Tady si staroch zas až tak moc nevymýšlí, část totiž opsal z existující kroniky existující obce včetně několika figurek. Tam bude chodit kanálama zase on.
Mírně rasistická a jak jinak velmi dobrá epizodka J. Mosteckého je, jako většina ostatních hostujících, originální, pro tuto sbírečku vytvořená. A Mostecký se ani podepisovat nemusel, jeho styl a nápady z ní hlasitě hulákají a pokřikují oplzlotiny. Samo dílko je velmi slušné a zdařilé, jediné, co si autor dovolil, je pár nespisovných výrazů, jeden záběr vylučujícího mimozemšťana a tři mrtvoly.
Oproti tomu František Novotný si servítky nebral. Nic nového pod sluncem. Povídka Tělesné předpoklady už se nám také jednou představila, jenže Interkom vychází jen v relativně omezeném množství, co byste také po Zdeňku Rampasovi všichni chtěli. Být ženská, asi bych měl pár nehezkých poznámek, ale naštěstí se mě to netýká, ta povídka je totiž velmi dobrá; vtipná, nápaditá a zdravě brutální.
Poslední z laurem ověnčených, Vladimír Šlechta, lidi, ani nevíme, co v něm vlastně máme. Vážit si ho, chválit a povzbuzovat. Rituál je jen jednou scénou z něčeho většího, svou hlavní hrdinku Emmu už nám Vladimír představil v antologii Jezíšku, já chci plamenomet z posledního Parconu. Je to úžasná vize budoucnosti, na jedné straně vymírající matriarchát technické civilizace, Město, a na druhé něco tam Venku, pospolitost doby kamenné, jen s podstatně větším IQ. Výborně zpracované nebo spíš jen načrtnuté, bez zbytečné křeče, agónie, prolévání krve a ničení neuronových zakončení. Jediné, co by mohlo mít něco společného s avizovaným charakterem sbírky je přístroj na odběr spermatu. "Pustí mu do pimprdlíka elektrošok a jeho spermie schová do termosky..."
No a tahle sbírka dokonalosti je sem tam proložena jednak povídkami individualit RM, jednak čímsi, co nemá slušné označení a co napsali společně. Jednotlivé povídky členů Rigor Mortis se kvalitou mohou směle měřit s výše uvedenými, co to za příjemné překvapení. No, některé. Úplně první, Pavlovského Cesta na hovno měla zřejmě slušně upozornit konzumenta na to, co se mu stane, když si ješte trošku ukousne. Je brutální, vtipná a na zvracení. Ale není špatná. Jiří se v záchvatu sebekritiky rozhodl zařadit ještě dvě povídky, pod kterými je podepsaný, a sice spolu s Markem Dobešem pod Pokazdý je to stejný, mírně pointoidní psychotickou hororovku, a s Petrou Pechovou pod Otázku paměti. Průšvih. Petra Pechová je mi bytostí naprosto neznámou, ale vzhledem k tomu, že je ve sbírečce jedinou zástupkyní něžného pohlaví, mohla se víc snažit. Otázka paměti je jediná z uvedených, vůči které mám výhrady. Levně schizofrenní, s tušenou pointou, prostě - nic moc.
O pár stupňů lepší, ale přeci jen hluboko pod úrovní těch ostatních, je čtyřstránkové dílko Davida Horáka Krvavá Mary. Také prošlo mašinérií CKČ, ale oproti výborné Hořící zevnitř (viz. Ikarie 5/98) naprostá nula. Marně se ptám, proč radši nesáhl po Hořící, on mi to prostě neřekne.
Bonbónek ochucený kyanidem, poslední povídka, heslo nejlepší na konec, aspoň co se Rigor Mortis týče. Štepán Kopřiva: Dutý plamen, vítězná povídka Ceny Karla Čapka roku 1996. Geniálně akční povídání o partě nájemných zabijáků a potenciálním konci světa. Bruce Willis hadr. A jen několik málo logických kopanců, o to víc zbraní, krásných aut, krve, utrhaných končetin, náboženství, vyhřezlých střev, lakonických hlášek a hlasitého sarkasmu. A dokonce krásná a nebezpečná děva a láska..., Štepán v tu chvíli zřejmě nebyl úplně při smyslech.
A co zbývá. Cosi, co jako násilná reklama okupuje stránky uprostřed. Jo, už to tu jednou bylo. Svůj původní rámec parodie na příběhy Dračího doupěte to už ale svévolně dávno přelezlo. Měli bychom se začít bát. Kdysi hravě dobývalo mety CKČ, přivádělo doupaťáky k samovolnému vznícení, dneska požírá inteligenci. Vilma Kadlečková-Klímová se opět má na co těšit. Dobro se vrací. Dobro vítězí, tak jak již bylo otištěno v Kočasu 1995, autorský to počin Rigor Mortis, hromádka absurdního humoru, zoufalých přeslechů a hysterických akcí dementní skupinky pseudo fantasy postav. Berte a vychutnávejte. Jako třešnička na dortu šílenství se zrodil ješte jeden díl, zde prvně prezentované Dobro zvrací u děr. V zájmu zachování rozumu čtenářů a zdraví autorů (kéž vás mor schvátí, pánové) doufám, že naposled.
Chtěj nechtěj, tentokrát mnoho důvodů ke kritice není. Oni se totiž opravdu vytáhli, dali dohromady možná nejlepší sbírku sci-fi českých sc-ifi povídek tak za posledních pět let, vybrali s žánru tu nejlepší klasiku, doplnili sice příšerným ale přece jen humorem z vlastní dílny, a vyrobili z toho útlou brožurku, která je sice hrozivým, nicméně reprezentanivním obrazem české scifistické současnosti.
Rigor Mortis, sbírka SF povídek, vydal Klub Julese Vernea & Rigor Mortis Košer Džihád Production, Praha 1998, obálka Simon Bisley, 288 stran, 110,- Kč.
-psb-