Po tom, co jsem přečetl román Ondřeje Neffa Tma, jsem měl dilema, jestli to náhodou není jeho nejlepší román, za který jsem doposud považoval Měsíc mého života. Už už jsem se chystal vytáhnout první vydání, když jsem zjistil, že ho ON revydal. Jelikož jsem ho ještě nečetl, tak dilema, zda díla z předrevoluce byla dobrá nebo jsme jen byli rádi za každé tuhé hovno, které plavalo v moři sraček, jsem nerozlouskl. Každopádně se mi do ruky dostal román, který (dle mých chatrných vzpomínek) mohl to moře tvořit. Jaromír Šesták a Tři stopy zítřka.
Kniha je to divná. Na zadní straně se cosi píše o Karlu Čapkovi a o tom, jestli se lidstvu podaří využívat výhod robotů nebo se mu to vymkne z rukou a karta se obrátí. Tohle sice zarazí, ale čtenáře se zkušenostmi s jinými grandióznějšími bláboly z obálek ne natolik, aby se v pohodě a bez předsudků nezačetl.
Kniha je složená ze tří novel (to jsou ty tři stopy - alespoň tak jsem pochopil autorovo poselství), které na sebe více&méně navazují. První novela Stopa první se zaobírá soupeřením dvou vědců o to, kdo první sestaví počítač, který bude umět psát vymyšlené romány s tím, že jednomu se to podaří (a pokud bych neměl prozradit nepříliš objevnou pointu, tak toho víc říct už nemůžu). Stopa druhá je o obrovských katastrofách, které se neměly stát - supermoderní několikakilometrový mrakodrap spadne (ale je tu i tradiční potopení výletní lodi Titanic II), ale staly se, a kdopak za to může - PC a UI? A třetí stopa je jakoby propojuje, protože se odehrává pravděpodobně 2000 let po těhle událostech, v dobách, kdy světové náboženství sice počítače používá, ale zároveň říká, že jsou v definitivní verzi a další vývoj (právě jakoby po počítači provedených katastrofách) je nemyslitelný (nemožný, říkají oni).
On ani tak děj není důležitý - alespoň pro mne a u tohoto díla. Jak jsem naznačil na začátku, zatlačil jsem slzu v oku a zavzpomínal na mladá léta. Na Jaromíra Šestáka si teda nepamatuji, ale tohle dílo se mi na devadesátá léta zdá hodně podezřelé. O počítačích se mluví jako o strojích, psací stroj vypadá prostě jako velká černá mašina a počítačová síť je taky na hony vzdálená internetu (nemyslím tím, že by každá síť v literatuře musela vypadat jako IN, ale nějaké podobné obecné principy se použít musí). Tím důkazní materiál samozřejmě nekončí. Tím hlavním pro mne byl vlastní sloh a stavba románu-trinovel. Pokud mi paměť neselhala, tak průměrná díla let osmdesátých se vyznačovala oproti dnešním textům prakticky nulovým drajvem, nekonečnou spoustou etických otázek a předimenzovaným balastem, který jakoby měl k příběhu nějakou relevanci. Navíc hrdinové nebyli žádní drsňáci, ale spíše takoví ti šediví panelákovci, kteří se dílem nechali táhnout jako smrad, vlastně je tyhle autorovy problémy ani tak moc nezajímaly, a čekali, až je autor nechá provést povětšinou stokrát přežvýkanou pointu, aby zapadli v zapomnění, kde jim pravděpodobně je nejlíp (tohle všechno mě na tom dožíralo vždycky nejvíc). A Jaromír Šesták tyhle mé postuláty plní na 120 procent. V první novele: hlavní hrdina kybernetik na jednom večírku ve Varšavě, blá blá blá, potkává profesora Bogdana, blá blá blá, se kterým se dá do řeči, blá blá, a vsadí se o bednu šampaňského, že postaví STROJ, který dokáže sám psát romány. Blá blá, hrdina se o to pokouší, blá blá, moc mu to nejde a tak posílá bednu šampaňského. Blá blá blá blá, profesor Bogdan nepřímo představuje stroj na psaní románů, blá blá, a posílá hrdinovi dopisy, ve kterých popisuje svůj milostný románek s jistou ženskou, blá blá, pak další dopis, blá, a tak dále. Pro můj mozek, který už dávno přešaltoval na příjemnější neokecávací texty to byl fakt nápor. Dost dobře nechápu, jak jsem ta díla v mládí mohl s takovou rychlostí konzumovat, ale je pravda, že tohle dílo se mi v dnešních časech četlo stejně dobře jako se mi konzumuje třeba špenát (ten teda rád nemám). No nebudu do toho dál hnípat (například to má ne moc dobrou obálku od Bauera, nebo vydavatelovo unifikované věnování). Prostě tahle exkurze se mi nelíbila, zapomeňte. (A to jsem ani nemohl použít svojí parádní slovní přesmyčku: Šestákova literatura není ani šestáková litaratura). Teď jenom doufám, že Měsíc mého života Ondřeje Neffa mne nezklame (pokud ne, tak díky moc Ondřeji).
Jaromír Šesták: Tři stopy zítřka, vydalo nakl. Perseus publishing, Plzeň 1999, obálka Petr Bauer, 150 str., 99,- Kč.
David HorákRM