Jsme pochopitelně rádi, když nám nabízíte své povídky, a já se ochotně přiznám, že mou největší radostí je, když mohu našim čtenářům představit nového nadějného českého autora. To ostatně je částečně i posláním a smyslem našeho časopisu.
Ovšem nepoměrně víc je autorů, jejichž jméno ani povídku v našem časopise neuvidíte. Aspoň prozatím.
Poslední dobou se však množí případy, z nichž vyplývá, že řada začínajících autorů nemá ani ponětí, jak navazovat kontakt s vydavatelem, resp. konkrétně Ikarií. Považuji tudíž za vhodné i užitečné naznačit několik bodů, kterých by se autoři měli držet a mít je na paměti.
Co má býti - a není
Kvalita textů
Zasílejte nám pouze hotové a podle všech vašich možností dotažené texty. Nezapomínejte, že text je vaše nejdůležitější vizitka! Někdy dostaneme krátkou povídku a k ní průvodní dopis jednou tak dlouhý, v němž autor vysvětluje, proč, jak a o čem píše. Zbytečné. Za vás hovoří pouze váš text, tedy to, co potom případně Ikarie předloží čtenářům.
A nemyslete si, že nepoznáme odfláknuté texty!
Spousta autorů nám posílá povídky, které se po sobě evidentně ani nenamáhali pořádně přečíst. Jenže s nedodělky a polotovary nikde neuspějete. Proč by si měl s doděláváním vašeho textu dávat práci někdo jiný, když autorovi samotnému je to viditelně šumafu? Kdepak, to je jen vaše práce.
Větší úpravy nebo zásahy, které by podstatněji měnily smysl, podobu nebo vyznění textu, nechává redaktor vždy na autorovi, v každém případě je s ním alespoň konzultuje. Redaktor sám tu a tam něco poopraví, přičísne a uhladí, případně proškrtne, provede nějaké drobné zásahy, tedy běžná redakční úprava, kterou má každý redaktor v náplni práce - prostě samozřejmost a také právo, o kterém žádná redakce s žádným autorem nebude diskutovat. Někteří autoři tvrdošíjně odmítají provádět jakékoliv, i drobné změny ve svých textech, nesmyslně se hádají kvůli každému slovíčku a jsou i tací, kteří zastávají názor, že žádný redaktor nemá nejmenší právo zasahovat do světů, které si autor stvořil. Zde je třeba si uvědomit, že málokterá povídka vyjde přesně tak, jak ji autor napsal a nabídl redakci. V naprosté většině případů tomuto finálnímu aktu předchází kratší či delší období spolupráce, kdy redaktor spolu s autorem dovedou povídku k maximální možné dokonalosti. Někdy se bohužel ukáže, že autor už není schopen vcelku slibnou povídku vylepšit a dotáhnout do publikovatelného tvaru. Jindy se snaží poctivě ze všech sil a třeba ji přepíše i pětkrát, než je to ono a než si ji čtenáři mohou přečíst v Ikarii.
Pokud se však autor staví k jakékoliv spolupráci negativně a je skálopevně přesvědčen o vlastní dokonalosti, nezbude mu než si své práce vydat sám - vlastním nákladem.
Psaní je práce
Psaní je dřina, časově nesmírně náročná nádeničina, navíc, vzhledem k výslednému finančnímu efektu, dnes již patřící spíše mezi luxusní koníčky. Je to práce, která se nedá ošidit, nedá se nijak obejít. Kdo nemá dostatek vůle, sebekázně, řemeslné poctivosti a nedokáže být dostatečně sebekritický, nemůže to dotáhnout daleko. Jistě, je to nimračka, ale kdo není ochoten povídku několikrát pečlivě projít slovo od slova, vnímat melodičnost slovních spojení, únosnost délky souvětí, nemilosrdně vyházet všechno, co je tam zbytečné, ony oblíbené slovní berličky, nadbytečné přívlastky, přivlastňovací a ukazovací zájmena, předměty a podměty, a v případě nejistoty bez rozpaků sáhnout po Slovníku spisovného jazyka českého nebo po Pravidlech, takový člověk nemůže stvořit opravdu kvalitní text. Často se setkám s tvrzením, že se autor tak piplal s textem, že se na něj už nemůže ani podívat a jeho vztah k němu je na hranici nenávisti a totálního znechucení. Omyl! To je právě ideální rozpoložení pro kvalitní dotažení povídky. A nikdy nezapomente, že co při psaní sami sobě odpustíte, to vám redaktor odpouštět nebude. A pokud i jemu něco unikne, pak je tu ještě čtenář. A to je ten nejnemilosrdnější kritik!
Vrácená povídka - o nepřítele víc
Našlo se již několik autorů, převážně do dvaceti let, kteří reagovali na vrácení povídky uraženě a podrážděně, přestože se ani nenamáhali přiložit ofrankovanou obálku.
Je třeba si uvědomit, že:
Už se nám stalo, že jsme některým autorům otiskli i první povídky, které v životě napsali. Tyto případy však považujte za výjimku, raritu. Někteří autoři nám nabízejí své práce několik let, než z nich něco použijeme, a jsou samozřejmě i takoví autoři, kteří, přestože nás zahrnují povídkami pravidelně, u nás nikdy publikovat nebudou - to je život a je nutno se smířit i s existencí této eventuality. Je to kromě jiného i zcela logické.
Témata české sci-fi
Dále mějte na paměti, že přijímáme jen tolik českých povídek, kolik jsme schopni jich vydat. Jinými slovy - nejsme nafukovací. Náš prostor pro českou sci-fi je menší, než jaký má zahraniční, což je něco, co si vynutil sám čtenář a co se patrně dlouho nezmění.
Dále je to záležitost nejen kvality, ale také tématických oblastí. Někdy se nám sejde například tolik fantasy povídek docela slušné kvality, že bychom je normálně vzali všechny nebo alespoň většinu. Jenže si jsou tak podobné, že z nich nakonec pouze vybereme jednu nebo dvě nejlepší.
Tady bych se rád zmínil o chabé nápaditosti řady fantasy povídek. Víte, ono nestačí vzít elfy, skřety, draky, zaklínače a trpaslíky, k tomu jednoho svalnatého blbce a typizovanou krásku, hodit je všechny do jednoho kotle, zamíchat a nabízet mnohokrát převařenou a přežvýkanou kaši. Kopírovat do očí bijícím způsobem Tolkiena nebo Sapkowského, nabízet nám povídky, v nich Ripleyová bojuje s dalším vetřelcem, nový hrdina prchá před Terminátorem, nebo kdy jediným smyslem povídky i pointou zároveň je propagace nějakého náboženství... ani tudy cesta nevede.
To by nám čtenáři brzy omlátili Ikarii o hlavu!
Dá se naučit psát?
Řada z vás se zajímá o to, zda se lze naučit psát. Odpověď je vcelku jednoduchá. Psaní obsahuje dvě základní složky. Jedna bez druhé se neobejde. Ta první se naučit dá, ta druhá ne.
- Tou první je řemeslo. To je právě to, čím se lišíme od angloamerické sci-fi. Oni berou řemeslo jako samozřejmost, bez které nemá smysl povídku nikde ani nabízet. Je to poznat. Ať jsou jejich práce dějově zajímavé nebo ne, po řemeslné stránce se jim dá vcelku málokdy co vytknout.
Oproti tomu čeští začínající autoři často pokládají řemeslo za cosi jako obtížný hmyz. Zažil jsem dokonce takové, kteří např. prohlašovali, že gramatika není podstatná, protože to po nich přece někdo "povolaný", kdo to má v náplni práce, vždycky opraví. Jiný autor se nechal slyšet, že nepíše v normostránkách, protože se mu prostě nechce, že ho to zdržuje. Pokud takové názory slyšíte od ani ne dvacetiletých lidí, kteří si přitom chtějí říkat spisovatelé, je vám jasné, že z takové půdy nic kvalitního určitě nevzejde. To by ten náš mateřský jazyk asi pěkně brzy vypadal jako nedomrlá pologramotná slátanina.
Vždyť to jsou přece právě spisovatelé a publicisté, kdo má udržovat kvalitu mateřského jazyka na úrovni a dále ho rozvíjet! Dovedli byste si představit, jak by vypadala kniha českého spisovatele, který by hlásal, že vysoká úroveň znalosti mateřského jazyka, včetně gramatiky nebo stylistiky, je pro vytvoření literárního díla nepodstatná nebo dokonce zbytečná? Brrr!
Stejně jako já dostávám na stůl české a slovenské povídky, které nám přijdou do redakce, kolega Adamovič dostává anglické a americké. Už nás tam za mořem totiž také zaregistrovali, a tak méně známí nebo i začínající autoři zkoušejí štěstí i v Ikarii. Měli byste vidět ten rozdíl. Jejich zásilky už na první pohled budí vždy dojem vysoké profesionality. Oni prostě nepodceňují žádný z kroků, který povídku provází od napsání až k uveřejnění.
Druhou základní věcí při psaní literatury je nápad neboli příběh. To je samozřejmě něco, co se naučit nedá. Nápady buď někdo má nebo nemá. A s tím, bohužel, opravdu nikdo nic nenadělá.
Také jsem se už několikrát setkal s dotazem, zda existují na psaní nějaké učebnice.
Ano, samozřejmě. Existují. A dokonce za ně ani nemusíte utrácet peníze. Každý z vás je má totiž doma - jsou to vaše nejoblíbenější knihy.
Pseudonymy. Ano nebo ne?
Je to často tlak nakladatelů. Tvrdí se, že české autory lidé méně kupují. Je to tedy i tlak trhu? Možná, nemyslím, že na tom tak záleží. Mnohem horší je, že se z toho stala do jisté míry i móda. Řada našich autorů publikuje pod cize znějícími pseudonymy dokonce z vlastní vůle. Vůbec netušíte, kolika začínajícím českým i slovenským autorům, kteří publikovali svou první povídku právě v Ikarii, jsem za svého působení v redakci rozmluvil použití pseudonymu. A že byli mezi nimi i ti, jejichž povídky se vám velice zamlouvaly, dnes u nás publikují pravidelně a stejně tak pravidelně okupují významná místa na žebříčku nejoblíbenějších povídek roku v anketě Ikarie i v ceně Ikaros.
Proto vám navrhuji, abyste si upřímně se mnou odpověděli na následující otázky:
Pokud někomu z vás připadá, že jsem tohle všechno napsal jen proto, abych vás odradil a měl na stole méně práce, tak je totálně vedle. Naopak, velice si vážím všech, kteří píší. Vždyť jak jsem řekl, je to strašná práce - a dnes je kolem nás tolik lákadel. Spousta autorů, i těch, kteří sotva začali, toho už nechala. Věnovali se snazším zábavám. Je jich teď tolik! A bude jich ještě víc a budou čím dál tím kvalitnější. Pro mnoho lidí je už dnes příliš únavné i čtení knih. Vždyť oč je snazší a neskonale pohodlnější hrát počítačové hry, sedět u videa, u televize, v hospodě, apod. Vždycky samozřejmě bylo a vždycky bude pohodlnější konzumovat než tvořit. A psaní je navíc zatraceně nevděčný koníček.
Naštěstí se všichni nenechávají jen bavit. Naštěstí je mezi námi stále dost takových, kterým to nestačí, které to neuspokojuje, kteří tím dokonce více či méně opovrhují.
Z těch se rodí umělci - a samozřejmě i spisovatelé. Ale od prvního nápadu, od prvního napsaného řádku až k první publikované práci vede cesta daleká a těžká. Spousta těch, kteří to zkusí, odpadne, nevydrží. Neuspěje ani mnoho těch, kteří se budou podle všech svých sil snažit celý život. I v psaní funguje něco jako přirozená selekce, věrná obdoba jednoho ze základních přírodních zákonů.
Já si vážím všech, kteří se kdy pokusili něco napsat a šli do toho naplno, dali do toho všechno. Vím moc dobře, co to obnáší. Čeho se přitom museli vzdát, vím také, jak hořce chutná neúspěch a co dokáže s člověkem někdy provést.
Proto jsem se snažil uvést vás trochu do obrazu, naznačit jistá pravidla, která tato hra má, uvést několik odstrašujících příkladů a podle nejlepšího svědomí i poradit. Když tyto body přijmete jako samozřejmost, vyhnete se možná zbytečným nedorozuměním, trapným okamžikům i oklikám, které vedou ke stupňům nejvyšším.
Možná vám připadaly některé mé poznámky a příměry malicherné nebo i směšné. Ale ujišťuji vás, že jsem v nich vycházel z konkrétních případů a situací, nic jsem si nevymyslel ani jsem se o ničem nezmiňoval jen tak zbůhdarma - samozřejmě ale nebudu nikoho jmenovat.
A jedna rada na závěr: Nestyďte se nám nabízet své povídky. My se vám je také nestydíme vracet, pokud se nám nehodí.
Hlavně pište!
Jaroslav Jiran