ÚSMĚV DRUHÉHO DRUHU
Josef Berger
Doktor Budský prošel kolem nové sekretářky svého šéfa bez povšimnutí, přistoupil
ke dvěřím a zaklepal.
„Pojď dál, Jano!" ozvalo se za dveřmi.
Doktor nic neříkal a otevřel. Starší, prošedivělý sedmdesátník zvedl
oči od monitoru a pracně zaostřil na příchozí postavu.
„Ach, to jste vy, doktore."
Oslovený nijak nezareagoval, pouze suše oznámil: "Máme ho."
Starší pán zpozorněl, na svůj věk rychle vstal, přešel přes celou,
luxusně zařízenou kancelář a zavřel dveře.
„Myslíte C03?"
„Ano, pane. Včera před devátou se pokusil vykrást klenotnictví na hlavní
třídě."
Starší pán přešel k oknu, odhrnul záclony a podíval se ven. Pršelo.
Prudce se otočil na doktora. „Povedlo se mu to?"
„Ne."
„Jak to?" vyštěkl nečekaně starý pán. „Tvrdil jste, že podobné akce
pro něj nebudou nejmenší problém. Přesně tak jste to říkal. Nemám pravdu?"
„Ne," odpověděl s naprostým klidem doktor, „říkal jsem, že konečná
verze nebude mít s akcemi podobného druhu žádný problém. C03 je sice již
třetí verze, ale teprve první zcela provozuschopná. A navíc. Obchod byl
opravdu nadstardandně zabezpečen."
„Takže, co máte v plánu? Zřejmě chcete stáhnout z C03 potřebná data.
Zkušenosti, nebo jak tomu říkáte," promluvil klidným hlasem starý pán.
„Ano, pane, ale jak víte, selhala autovyhledávací jednotka, takže přesně
nevíme, kde je, i když teď jsme na tom o mnoho lépe."
Stařec se posadil za svůj krásný dřevěný pracovní stůl a pohodlně se
opřel. „Pošlu vám na to někoho," prohlásil jakoby mimochodem, když už byl
doktor na odchodu.
Za stolem se krčila asi čtyřicetiletá žena. Staré otlučené nádobí,
které stálo na stole před ní jen dokreslovalo všude přítomnou chudobu.
Někde o patro výš začal mužský hlas křičet a ječivý ženský mu odpovídal.
Žářivka, která už bez tak chabě osvětlovala kuchyň, zablikala a na chvíli
zhasla úplně.
„Takže, paní Halaxová," promluvil na ženu naproti ní stojící mladý
policista," vy tvrdíte, že svého syna jste viděla naposled před dvěma lety.
Ano?"
„Ano," přisvědčila žena.
Detektiv se na okamžik zamyslel. „A jak už jste říkala, nemáte ponětí,
kde je, s kým se stýká, a tak. Prostě vůbec nic o něm nevíte. Ano?"
„Ano," přitakala dnes již po několikáté.
„Takže, jak jste věděla, že má na starosti tu vykrádačku, žádné noviny
neuváděly jména, ani iniciály. No tak paní Halaxová! Kde je! My víme, že
to víte!" zkusil to dnes aspoň už po páté.
Žena se rozvzlykala. „Nevím!"
„Tak od koho o něm víte?" zeptal se detektiv s zjevným nezájmem. Nečekal,
že mu na tuto otázku odpoví.
„Už jsem vám říkala, že nevím. Nechte mě bejt!" hystericky zakřičela.
Zkusil trik. „Víte, paní Halaxová, když ho nenajdeme my, najdou ho
Rudí Andělé. No myslím, že je vám jasný, o koho jde. Váš mladej jim dluží
peníze, a on je nemá. Ta vykrádačka se mu totiž nepovedla. Oni si s ním
nebudou hrát. Co tak asi dělají těm, co neplatí dluhy?"
„Nic nikomu nedluží," vzlykala žena.
„Ale jestli ano, tak ho pravděpodobně zastřelí, nebo tak, přesně vám
neřeknu."
Stále nic neříkala. I když ho zpočátku ani nenapadlo, že by mu tento
otřepaný trik mohl vyjít... No, co, zřejmě ji dobře zpracoval.
„Když mi neřeknete, kde je, paní Halaxová, tak je s ním ámen. A vy
se na tom budete podílet. Tak co, chcete ho zabít?" Určitě to vyjde, pomyslel
si. „Tady je moje telefonní číslo, zavolejte mi," podával jí vizitku.
Odešel. Nemýlil se. Za dvě hodiny mu zavolala. Prej je v prvním pásmu.
Vůbec ho to zjištění nepotěšilo. Kterýmu poldovi by se taky chtělo přímo
do vosího hnízda, ale co proti tomu zmůže.
„No, to se vám vskutku povedlo, doktore!" Starý pán nekřičel, přesto
z jeho hlasu čišela hrozba. „To vás nenapadlo, že se to může stát?"
„Ne," odvětil doktor, „to bych mu nainstaloval potřebný hardware."
„Bože," posteskl si starý pán, „on vyšle super vojenskýho robota mezi
lidi, aby získal potřebné zkušenosti, které pak zkopírujeme do ostatních
robotů, a zapomene, bože zapomene, že robot opravdu získá zabijácký instinkt.
No to se nemůžeme divit, že jme přišli o pár lidí ve snaze ho chytit!"
Na chvíli se odmlčel. Rozčilený jak to jen šlo, křižoval pracovnou sem
tam.
Zničeho nic se zastavil, otočil se na doktora a pološeptem promluvil.
„Doktore, co kdybychom vycvičili dalšího robota, nechali ho získat jakousi
sumu zkušeností a pak ho poslali proti C03?!"
Doktor na okamžik zaváhal, odkašlal si, neboť měl sucho v krku. „Už
jsem o tom uvažoval, pane, ale C03 bude mít s větší pravděpodobností bohatší
zkušenosti. Pozitivní výsledek nemohu v žádném případě zaručit."
„Tak co tedy!" nevydržel starý pán. Docházela mu trpělivost s tímhle
hlupákem, jak ho v duchu nazýval.
„Jeden můj spolupracovník navrhl docela reálný plán, pane," osmělil
se doktor. Pryč byl jeho ledový klid.
„Poslouchám," vyštěkl stařec. V jeho hlase nebyla slyšet pouze hrozba,
ale i zoufalství.
Petr pomalu vylezl z úkrytu. Laserovou pušku připravenou. Rychle se
ztáhl zpátky. Nic. Buď je to léčka, nebo ho už dostal. Klidně by tu počkal
dvě hodiny, ale Andrej mu dělal starosti. Už dlouho neslyšel jeho starou
devítku.
Opatrně se rozhlédl. Byli v staré opuštěné stanici metra. Kromě slabých
záblesků světla od čadících sudů s odpadky byla všude tma. Světla v této
stanici svítila naposledy tak před padesáti lety.
Stejně tak tomu bylo i v jiných částech prvního pásma. Proto všichni
obyvatelé podzemního města používali čočky pro noční vidění. Zpočátku si
na ně nemohl zvyknout. Jistě viděl díky nim vše, ale pouze v různých odstínech
zelené. Zpočátko si na tuto změnu jen těžko zvykal, ale s postupem času
čím dál více si uvědomoval, že bez čoček by byl hned vyřízenej. Dnes už
mu to ani nepřišlo.
V nevzdálenějším rohu stanice, hned vedle omšelého, nejmíň pár desítek
let rozpadajícího se bufetu, ležel muž, tedy přesněji řečeno, to, co z
něj zbylo.
Naštěstí na dálku neviděl detaily, ale i tak se odvrátil, když zahlédl
potkany, jak hodují na odstřeleném zápěstí.
Andreje si všiml až po chvilce...
Už je to čtrnáct dní, co pochoval Andreje, uvědomil si.
Vybavil si situaci po té nepodařené vykrádačce. Útěk do prvního pásma,
nejstarší a nejchudší části města. Andrej sem nikdy moc nechtěl, vzpomněl
si. Vždycky tvrdil, že tu nemůžou přežít. Měl pravdu.
Vždy, když si na něj vzpomněl, ho napadlo, co by asi dělal, kdyby se
dozvěděl, že on, Petr, není člověk, ale robot. Co by dělal? To už se nedoví.
Škoda.
Zahnul za roh a v dálce uviděl světlem zalitý východ z podzemí. Automatika
přepla na normální denní vidění a on vystoupil na povrch.
Poprvé po dvou měsících v podzemce na něj dopadly sluneční paprsky.
Mžoural, zavíral oči. Večerní šero oslepovalo na tmu přivyknutý zrak.
Jediný důvod, proč vylezl, aspoň si to namlouval, byl fakt, že mu kdosi
nabídl práci, za kterou nabízel celkem slušnou částku.
Vůbec se mu to nelíbilo, ale policajti takovýhle fígle přece nepotřebujou.
Kvůli němu by se přece zas tolik nenamáhali. Anebo tady jde úplně o něco
jiného. Není přece úplně normální, je robot... Anebo je to doopravdy nabídka
na práci. A peníze potřebuje jako sůl. A navíc dva měsíce tam dole mu bohatě
stačilo.
„Takže jste připraven?"
„Ano, pane," přitakal doktor.
„Jestli to ale zase zkazíte..." Hrozba visela ve vzduchu, až se z toho
doktorovi rozbušelo srdce.
„Spolehněte se, pane!"
Nacházel se uprostřed Moderního Centra. Kolem dokola mrakodrapy tyčící
se do impozantních výšek. Vtíravé reklamy, troubení nervózních řidičů.
Hluk aut, smrad výfukových plynů. Nic podobného poslední dva měsíce neviděl.
Mladí bysnysmeni s kufříkem právních spisů. Na podobné prostředí si
jaksi mimoděk odvykl, ne že by někdy sám šel na nějaké obchodní jednání.
To zase ne, ale přeci jenom...
Chvilku kličkoval spletí postranních uliček, občas se podíval na název
pěší zóny nebo podobně, jestli nejde špatně.
Před budovou jednoho z největších mrakodrapů se zastavil. Byl u cíle.
Podle instrukcí má nyní u bloku I sjet do podzemních garáží, nasednout
do červeného BMV, které bude na parkovacím čísle 1672. Další instrukce
jsou prý na disku zasunutém v přehrávači.
Vše udělal podle instrukcí a po chvíli našel červené BMV. Již zdálky
pomocí zoomu čoček zaostřil na BMV. Nic podezřelého neviděl.
Obešel auto a otevřel dveře na straně řidiče. Motor ihned naskočil.
Zařadil a sešlápl plyn. BMV po pár metrech jízdy explodovalo.
Zvuk výbuchu roztříštil okénka poblíž stojících aut a několik již začalo
hořet...
„Úkol splněn, pane!"
Starý pán se mírně usmál. „Doufám, že projekt bude dál již pokračovat
bez nejmenších potíží."
„Zajisté," odvětil doktor opět se svým sebejistým klidem.
Zajisté, opakoval si pro sebe starý pán. Stejně bude lepší, když ho
někdo z jeho lidí odklidí. Stejnou chybu by mohl znova zopakovat. Kdyby
ho ale jen tak propustil, klidně ho může vydírat, nebo část projektu prodat
konkurenci.
Ne, opravdu bude lepší, když mu dá trvalou dovolenou.
Nahlas ale řekl: „Skvělý plán, doktore, opravdu!"
„Děkuji," odpověděl s ledovým klidem.
Za nic, za nic, usmál se pro sebe starý pán.
Dodatek
Nevěděl, proč si do auta nesedá, přesto ale udělal vše, co mu říkala intuice.
Nastartoval a nastavil ruční plyn. Pak zabouchl dveře a schoval se pod
vedle stojící dodávku.
Z výbuchu málem ohluchl. Žár exploze ho málem spálil. Mírně se usmál.
Po druhé narozen. Po prvé, poopravil se.
Usmál se. Usmál se!! Hlavou mu vířily nejrůznější myšlenky. Snad ho
už nikdo nebude pronásledovat, napadlo ho. Pokud z auta něco zbyde, kriminalisté
už určitě dokáží pomocí těch svých nových metod najít, že tam seděl. Sečtou
jedna plus jedna a bude úředně prohlášen za mrtvého. Na jeho 'strojovém'
obličeji se rozhostil úsměv od ucha k uchu.
Z garáží zmizel jako stín.
Jakmile si byl jist, že ho už nikdo nebude s výbuchem spojovat, sedl
si na poblíž stojící lavičku a začal se nahlas smát. Ten, kdo ho chtěl
zabít, je jistě také spokojen, problesklo mu jeho supravodivými obvody.
Za chvíli přestal a zaposlouchal se. Vítr šustil lístečky v korunách
stromů, Slunce příjemně hřálo. Kdesi v dálce, na promenádě, uslyšel dětský
pláč.
Vše si uvědomoval. Sám sebe, krásu okamžiku, vůni obyčejného dne...
A ne jako informační šum, nýbrž jako jakési impulzy života.
Měl by si najít práci, blesklo mu hlavou. Vítr pročísl jeho umělé vlasy
a on si to uvědomoval. Bylo mu nepopsatelně krásně.
Nahlas se usmál.
Úplně stejně jako člověk.
Povídka je zveřejněna se souhlasem autora (nebo jeho zástupce) a nakládání s ní podléhá platnému znění autorského zákona.
Dílo, které bodovalo v soutěži Čas robotů.