Stmívalo se. Slunce se dotklo vodní hladiny na obzoru a staří rybáři vyprávějí, že kdyby v té chvíli někdo stál na pobřeží u přístavního města Ravenu, možná by zaslechl slabounké zasyčení, jak se slunce a vody oceánu střetly. Vyhnáni od hřejivých krbů vyšli do ulic lampáři, aby svým světlem zpříjemnili cestu chodcům, kteří v době, kdy se z domů linula vůně večeří, teprve spěchali za rodinami. Slunko se nořilo do mořských hlubin a spolu s ním Raven do hlubin noci.
Majitel malého platnéřství, postarší kovář Roderik Benshover, seděl na rozvrzané židli u pultu svého obchůdku a spokojeně pokuřoval z dýmky. Měl dnes dobrý den. V kapse mu cinkalo na dva tucty měďáků a to byl přinejmenším důvod ke spokojenosti. Ruce měl šikovné, obchod by mu vynášel, ale poslední dobou klesl zájem o zbraně a brnění na takovou míru, že byl rád, když mohl nakrmit svou rodinu a nějaký ten měďák schovat pod polštář. Snad by měl znovu okovávat koně. Peníze za to byly ubohé, ale práce bylo vždycky dost.
Ne, broukl si pod vousy. Až odbijí šestou hodinu večerní, zavře krám a všechny tyhle zatracené myšlenky pustí z hlavy. Nasál kouř jemného tabáku, vydechl bělounký obláček a slastně zavřel oči.
Ulicemi Ravenu se začal nést hlas kostelního zvonu.
Roderik si ulehčeně oddechl. Vstal ze židle, aby zamkl vstupní dveře krámku, když se pod oknem mihl stín. Dveře se zlehounka otevřeli a zvonek nad nimi varovně zacinkal. Na prahu stanula temná postava. Oděna byla do černé kožené vesty a plátěných kalhot. Kovář se zachvěl a ucouvl zpátky k židli, kde měl pod deskou pultu ukrytou dýku. Už několikrát se k němu doneslo o potulných zlodějích, kteří vyčkávají do setmění, kdy jsou už ulice prázdné, a pak uplatňují své řemeslo.
"Přišel jste pozdě, zavírám," broukl na muže ve dveřích, přičemž nenápadně sevřel rukojeť dýky. Chvíli bylo ticho. Potom příchozí pomalu zašátral v kapse svých kalhot. Roderik s chladnou myslí vytáhl čepel dýky z pochvičky.
"Neračte se urážet," promluvil muž ve dveřích chraptivým hlasem. Z kapsy vytáhl váček s penězi. "Ale rád připlatím, když si pro mě najdete chvilku času. I v této pozdní hodině."
Muž vstoupil do místnosti a teprve nyní světlo olejových lamp odhalilo jeho tvář. Kovářem naráz otřásla vlna děsu. Ork!!! Je to ork!
Cizinec se škodolibě usmál, přičemž mu zespod dolního rtu vykoukly dva ostré tesáky. V jeho žlutých očích se okamžitě zaleskla jiskřička pobavení. Zděšený kovář nevydržel napětí a vykřikl hrůzou.
"Tiše," zasyčel neznámý. "Vím, co se vám asi honí hlavou, ale jsem tady z důvodu čistě obchodního. Hleďte, nejsem ozbrojen."
Roderik ustoupil o krok dozadu, ale narazil do skříňky s exponáty. Chvíli na tvora před sebou tupě zíral, rukojeť dýky stále křečovitě sevřenou až mu bělely klouby.
"Co chcete?" vyloudil skrze zuby. Nepřestával sledovat orkovy ruce, kdyby se v nich náhodou objevila zbraň.
"Kvalitní práci za slušný peníz," řekl tvor. Shodil si z ramene plátěný batoh a jal se ho otevírat.
"Co tam máte?" zapištěl Roderik ve chvíli, kdy zanořil ruku dovnitř. Muž pomalým pohybem vyňal z batohu kovově lesklou cihličku. Opatrně došel k pultu před obchodníka a položil ji na dřevěnou desku. Potom o krok ustoupil. Roderik sklouzl rychlým pohledem na cihlu, a pak zpět na muže.
"Je to stříbro," ujistil ho cizinec. "Udělej mi z něj tolik šipek do kuše, kolik půjde a odměna tě nemine. Do týdne si pro ně přijdu."
Potom se muž prudce obrátil a zmizel ve dveřích.
Roderik okamžitě přiskočil ke dveřím, bezpečně je zamkl, zaklopil petlici a až potom si hluboce oddechl. V okně ještě zahlédl cizince, jak se noří do tmy neosvětlené ulice.
Klody Nyrvin, půlork, syn orka Húge-Gar-Kúga a selské děvečky Iriany, kráčel ztemnělou ulicí. V oknech domů, za záclonkami z hrubé látky slabě plály olejové lampy a jejich světlo vrhalo nezřetelné stíny na chodce. Nedaleko před sebou spatřil pouliční lucerny, a tak raději zmizel do postranních zapadlých uliček, kde vládla příjemná tma. Tam nehrozilo nebezpečí, že bude spatřen. Neměl lehký život. Kam přišel, tam šířil strach nebo vyvolával násilí. Proto se lidem stranil, jak jen to šlo. On i jeho přítel.
Setkali se nedaleko městské brány. Vysoký muž v černém plášti s kápí netrpělivě přešlapoval pod kostelní věží a vedle něj pofrkávala plně naložená mula.
"Hotovo, Zachary," zasyčel Klody, půlork.
Muž s kápí přikývl, mlčky uchopil mulu za otěže a vyrazil směrem k bráně, odkud je sledovaly ledové pohledy dvou ozbrojenců.
"Proběhlo všechno hladce?" zeptal Zachary Black.
"Bez problémů," kývl Klody. "Měl tak nahnáno, že mu nezbude nic jiného než je udělat."
"Kolik šipek nám ještě zbývá?"
"Půl tuctu, nic víc."
"Musí stačit."
Dva muži u brány nervózně polechtaly rukojeti svých mečů. Přestože se na jejich svalnatých tělech vlnila pevná kroužková košile a ostrý meč měli na dosah, pohled do žlutých očí půlorka a zejména do jeho pootevřených úst, kde se mu ve světle lamp blýskaly tesáky, udržoval jejich strach prsty venku. A potom tu byl ten dlouhán s černým pláštěm. Přes hlavu kápi, která kryla jeho tvář. Co kdyby to byl čaroděj? Magie byla zrádná.
Bez zbytečného zdržování otevřeli cizincům bránu a nechali je projít. Brána se za nimi prudce zavřela.
"Co tvůj medailon?" zeptal se Klody, když odbočili z hlavní cesty na drobnější, klikatící se lesem, za nímž se táhl vysoký hřeben hory Leguan. Tmy přibývalo. Stíny stromů hltaly své okolí a šero pomalu předávalo vládu temné noci.
"V tomhle městě nebyl nikdo, kdo by se v tom vyznal."
"Nedivím se. Stačilo se podívat na ty cedule u obchodů: 'Žebrákům a čarodějům vstup zakázán.' Tady asi magii nemají moc v lásce."
Nad horu pomalu vystoupal měsíc. Jeho stříbrná záře se rozlila po lese.
Klody a Zachary, zdálo by se, odlišní lidé, ale přeci je cosi spojovalo. Spojoval je jakýsi odpor k lidem, kteří je pro jejich tváře odvrhli ze svých řad. Ale protože v jejich tělech kolovala krev dobrodružných povah, zvolili si svůj způsob života, který zasvětili lovu. Možná, aby dokázali lidem, že vypadat odpudivě neznamená zasvětit svůj život zlu, vybrali si lov vlkodlaků. Tvorů, kteří se za úplňku mění ve hrůzná monstra a nezkrotně zatouží po krvi.
Horské hřbety na východě přikryl proužek světla. Před cestovateli se rozprostíralo hluboké travnaté údolí s korytem řeky, v jehož středu jen tiše zurčela malá stružka. Po noční cestě byli znaveni. Zanechali za sebou temné přístřeší lesních korun a vysoký hřeben hor.
Sešli do údolí. Slunce se pomalu vyhouplo nad obzor. Napojili svého mezka v malém jezírku, které zde zanechaly jarní deště, opodál posnídaly trochu chlebových placek se sýrem a pokračovali v cestě údolím. Na svahu nedaleko před nimi kdosi hnal stádo ovcí do kopců. Pokusili se upoutat jeho pozornost, ale muž je ignoroval, přidal do kroku a brzy zmizel za vyvýšeninou.
"Podivné," poznamenal Zachary. "Tady, daleko od města a pasáček ovcí."
"Třeba žije na samotě," řekl Klody. "Takoví lidé se najdou. Jsou uzavření do sebe a nesnesou společnost."
Zachary se usmál, ale přes kápi nebylo vidět nic než černý stín. "Ano, něco mi to říká."
"Co?... Myslíš... my dva? Tak, to jo. No... skoro. Mně osobně lidi nevadí, ale já vadím jim. Tak je to přesnější."
"Jo," povzdychl si Zachary. "To jo."
Ušli sotva několik kroků, když se před nimi otevřelo jedno z bočních ramen údolí. Podél koryta řeky tam ležel malý hlouček kamenných domků.
Zachary se zamračil. "Velmi podivné. Netušil jsem, že narazíme na vesnici. V mapách žádná nebyla."
"Na dnešní mapy není spolehnutí. Pamatuješ?"
Oba se upřímně zasmáli nad vzpomínkou, v které zabloudili při cestě do Almu. Šli tenkrát po hlavní cestě a měli mapu. Snad jen, že byla mlha a nevýslovná zima.
Když slunce vystoupilo o krůček výš, stanuli před prvními domky vesnice, kde na sloupech visela cedule.
"Morová nákaza. Zákaz vstupu." Klody se zašklebil. Nápis byl starý a barva na něm byla již značně sloupaná. Půlork mrkl na Zacharyho. Ten jen bezradně pokrčil rameny.
Část kamenných budov vesnice byla pobořená, ale obyvatelé je pospravili dřevěnými krajinkami a střechu potáhli slámou. Vše bylo uděláno velice primitivně, snad narychlo. Mlčky stáli před cedulí, kdyby snad spatřili někoho, kdo by jim objasnil, co se tu vlastně děje. Nic.
"Tímhle čekáním toho vlkodlaka nedostihneme," řekl pojednou Zachary. "Už jsme přežili horší věci než morovou epidemii. Co říkáš?"
Klody zašátral v zavazadle na mule a vytáhl kus plátna. Roztrhl ho na dvě půlky a jednu podal Zacharymu.
"Pro jistotu," řekl s úšklebkem a dal si plátno přes nos i ústa.
Procházeli mezi domky a všude je doprovázelo hrobové ticho. Jen lehký větřík tiše vyl. Občas se v oknech mihl stín, ale nikdo nevyhlédl, aby pocestné přivítal. Zachary zvedl ruku a prstem namířil na jedno z větších stavení, nad jehož dveřmi se pohupovala cedule s nápisem H..PODA. Půlork souhlasně přikývl.
Zachary vzal zlehka za kliku a otevřel. V hospodě bylo temno. Okna zakrývaly záclonky a jen u výčepního pultu plála svíčka. Těch málo stolků, které v místnosti byly, pokrývaly pavučiny a jen v jednom stinném rohu seděl shrbený muž a tiše klepal prstem o stěnu svého korbelu. Klody zatloukl na dřevěný rám dveří, ale muž v rohu se ani nehnul. Jen dál klepal do nádoby a tiše broukal jakousi melodii.
Lovci vstoupili do putyky. Za jejich zády zafrkala mula, kterou uvázali poblíž dveří. Teprve teď si chlapík všiml pohybu, prudce zvedl hlavu a překvapeně na cizince zamrkal.
"Jděte pryč," zabručel posléze podivným skřípavým přízvukem. Opět svěsil hlavu a začal klepat do svého půllitru. Když se po chvíli ani jeden z příchozích nehodlal k odchodu, otráveně zvedl hlavu. "Jděte pryč! My vás tu nechceme."
"Je ve vesnici mor?" zahuhlal Zachary skrz cár plátna.
"Ne! Jděte pryč! Tady nemáte co dělat. Nechceme vás tady."
"Jsme na stopách vlkodlakovi," řekl Zachary. Muž se najednou otřásl a jeho tvář zbělela jako stěna.
"T..tady?" zablekotal zděšeně.
"Ano. Muž s povozem. Měl na sobě takové staré potrhané šaty a jeho kůň lehce pokulhával."
"Ten?"
"Viděl jste ho?"
"Ano. Včera večer tudy projížděl, ale nezastavil se. Asi měl naspěch." Muž se chvíli odmlčel. "A teď můžete zase jít."
Zachary s Klodym na sebe mrkli.
"To je mi teda chování," sykl půlork na muže a náležitě zašklebil. "Jdeme pryč."
Opustili zatuchlou krčmu a vyšli na slunce.
"Víme, co jsme potřebovali vědět," řekl půlork a začal odvazovat mulu. Zachary si promnul zkřehlé ruce.
"Ale nelíbí se mi to," ušklíbl se. "Má větší náskok, než jsem si myslel. Zdálo by se, že touhle kamenitou cestou nepojede moc rychle. Doufám, že ho dostihneme do zítřejšího rána."
"Takže zase beze spánku," povzdychl si Klody. "Už si na to pomalu začínám zvykat."
Šli asi půl hodiny. Vesnička se pod nimi choulila jako hromádka červených kostiček a zalesněný kopec nad nimi vypadal pro zmožené chodce přímo hrozivě. Chvíli odpočívali u kraje lesa, když znedaleka zaslechli tiché odfrknutí.
Půlork naznačil Zacharymu, aby zůstal na místě a sám zmizel mezi stromy, aniž by pod jeho lehkými kroky promluvilo jehličí. Zanedlouho mezi hnědými kmeny jehličnanů zahlédl pohyb. Nedaleko před ním stál uvázaný kůň a vedle něj dřevěný povoz. Klody zalapal po dechu. Hbitě se shýbl a z boty vytáhl malou stříbrnou dýku. Přiskočil o tři stromy blíže, ale kromě koně bylo okolí tiché a nehybné. Ohlédl se. Zachary stál opřený o strom a v ruce svíral kuši se stříbrnými šipkami.
Přivolal ho mávnutím ruky, opět přejel ostrým pohledem po okolních stromech, ale nikde nikdo.
"Je to tu čistý," řekl, když byl Zachary na dosah.
"Taky se mi zdá."
S jistou dávkou ostražitosti vystoupili z úkrytu stromů na malou mýtinku, kde stál kůň s povozem, ale jejich podezření je ukázalo jako oprávněné. Vlkodlak byl pryč a slunce na obloze nemilosrdně mířilo ke svému domovu za západním obzorem.
"Počkáme do večera, jestli se nevrátí," řekl Zachary po chvíli. "Bojím se ale, že už je ve vesnici a čeká na úplněk."
Klody si otřel pot z čela. Mezi pár stromy, které je dělily od kraje lesa, prosvítaly ohnivě červené stěny domků.
"V každém případě nás čeká rušná noc."
Slunce se přikrylo červánky a jeho slabé světlo už jen líně olizovalo vršky stromů. Ptáci dopěli večerní píseň, po travnaté stráni nedaleko lesa utíkal zajíc, aby se dostal do bezpečí dříve, než noční dravci vylezou ze svých úkrytů za potravou.
Lovci vlkodlaků opustili temný příkrov lesa. Kdesi za nimi, hluboko za obzorem, se úplňkový měsíc chystal na svou noční pouť.
Zastavili se před varovnou cedulí. Ve vesnici bylo ticho. V některých oknech skrz závěsy slabě prosvítalo světlo lamp, přes které se občas mihla postava. Slunce už pomalu zapadlo a malinký srpeček měsíce vykoukl na vrcholku hory, za zády obou společníků.
"Co teď?" zeptal se Klody. V ruce třímal svou stříbrnou dýku a netrpělivě přejížděl prsty přes ostří.
"Do hospody," řekl Zachary, zakryl svou kuši pláštěm a prošel pod cedulí. "Pokud jsou všichni stejní jako ten hostinský, stěží by ho pustili jinam."
Dveře do hospody byli přivřené a strašidelně vrzaly ve větru, který se proháněl skulinkami domů a kvílel jako smečka hladových vlků. Ze severu se obloha zatahovala černými mraky, v dálce zaduněl hrom. Zachary otevřel dveře a obnažil svou kuši. V místnosti bylo husté šero. Dveřmi za výčepním pultem proudilo do krčmy žluté světlo svící a vrhalo hrůzné stíny na podlahu.
Lovci vlkodlaků nehlasně protančili mezi stoly, oběhli výčepní pult a světlo svící se jim rozlilo po tváři. V malé komůrce za dveřmi seděl hospodský, přehraboval se v nádobě plné zrezivělých hřebíků a mumlal neznámou melodii.
Zachary přejel po místnosti pohledem a když se ujistil, že je muž sám, otevřel dveře dokořán. Hostinský s sebou vylekaně cukl.
"Promiňte, že vás ruším....," začal Zachary s omluvou, přičemž hbitě schoval kuši za zády. Než stačil domluvit, hostinský vyvalil oči a vykřikl zděšením, až zrudl jako přezrálé rajče. Chytl se pažemi za hruď a bezmocně zalapal po dechu.
"Utíkejte!" vykřikl křečovitě a zardoušeně. "Než bude pozdě." V tu chvíli se svalil na zem, kde se začal zmítat a v náporech bolesti demolovat okolní nábytek.
Klody a Zachary ustoupili ode dveří. Tvář jim zvážněla a jejich zbraně se bleskově ocitly v pohotovosti. Poznali první příznaky.
Hostinský se uvolnil, ale jen do chvíle než jeho tělo sevřela bolestivá křeč. Na těle mu vyrašily chomáčky chlupů a tvář se protáhla do vlčího čumáku se sadou špičatých zubů. Oblečení se roztrhlo na cáry pod tlakem narůstajících svalů, na prstech narostly ostré drápy, které se křečovitě zaryly do hlíny na podlaze.
Vlkodlak vrhl na lovce chladný pohled svýma narudlýma očima. Opřel se tlapami o zem, aby vstal, ale než učinil další pohyb, zadrnčelo tětivo a netvor zasyčel bolestí. Prudce uchopil mezi ostré drápy opeřený konec stříbrné šipky, jež mu trčela z hrudi, ale vzápětí mu ruce sklouzly zpět k tělu a netvor bezvládně padl na podlahu. Teprve když jeho srdce přestalo být, počal nabývat zpět své lidské podoby.
Zachary zručně nabil kuši.
"Tohle není náš vlkodlak," řekl potichu. Ostražitě přejel pohledem po místnosti za zády. "Ještě jeden tady musí být!"
Vytrhl chladnoucímu hostinskému šipku z masa, otřel ji o jeho oděv a zastrčil do toulce u pasu.
Lovci opatrně vystrčili hlavy ze dveří hostince. Ulička byla temná a prázdná. Husté černé mraky zakryly měsíc a na střechy domů dopadly první kapky deště. Ostré světlo blesku osvětlilo oprýskané zdi budov, následováno dunivým řevem hromu.
Chvíli stáli přede dveřmi, zda-li se k nim nedonese výkřik, či známky vlkodlačí noci. Vesnice mlčela, jen déšť bubnoval na stěny domů a hrom burácel.
Ve svitu blesků kráčeli ulicí a jejich pohledy křižovaly jeden dům za druhým. Déšť jim smáčel oděv až na kůži, po těle se jim rozlézal chlad.
Jak tak brouzdali ve stružkách dešťové vody, z ničeho nic se prudce otevřely dveře v nízké budově po jejich pravici a na prahu stanul rozlícený vlkodlak. Jeho vlčí tváři korunoval výraz, který bezpochyby říkal, že vegetariánství není jeho životní styl.
"Tady ho máme!" sykl Zachary. Jasné světlo blesků odhalilo jeho zjizvenou tvář, v níž se zračila nesmírná spokojenost, snad skryté šílenství. Zaměřovač kuše hbitě ustálil na osrstěné hrudi netvora.
Chvíli se zdálo, že vlkodlak přemýšlí, protože nezaútočil, ale jen slabě zavrčel a z ostrých nažloutlých zubů mu skápla slina na zem, kde se smísila s dešťovou vodou.
"Co asi chystá?" špitl půlork Zacharymu přes rameno.
"To se brzy dozvíme!"
Stáli bez hnutí vystaveni nemilosrdnému pohledu vlkodlaka, když se v budově za jejich zády otevřely dveře a následně další v sousedním domě.
"Zatraceně!" zařval Klody, jakmile se za ním ozvalo zlověstné vlčí zavrčení. Nemusel se ani ohlížet, aby věděl, v jaké jsou situaci. Zatraceně špatné situaci.
"Asi jste se neměli vracet!" zasupěl vlkodlak a řev hromu dodal jeho slovům na důrazu.
Potom všichni tři vlkodlaci zaútočili.
Ranní slunce prosvítalo mezi stromy a nad malou vesničkou, choulící se v bočním rameni údolí, visel pach spáleného masa.
Tři vesničané dohasili poslední žhavé uhlíky ohně vědry vody. Vyhrabali z ohniště zbytky kostí, které nestrávily hladové plameny, uložili je do koženého vaku k páru stříbrných dýk a několika šipek se stříbrnými hroty a šli ho zakopat do lesa.
V hostinci posedávala stařešina. Dusný vzduch nad svěšenými hlavami starců čpěl napětím a nervozitou.
"Když přišli oni," promluvil ztěžka William, "můžou přijít další."
"Tak je to," kývl Richard. "Tenhle incident může přilákat pozornost."
Členové rady souhlasně pokývali hlavami.
"Zbývají nám dvě možnosti," řekl William. "Buď zůstaneme tady a vystavíme se nebezpečí, že se o nás dozví okolní svět nebo odejdeme dál do kopců."
"To ale znamená postavit novou vesnici od základů!" namítl Richard.
"A obejít se bez nákupů ve městech..."
"Já navrhuji odejít," řekl Arthur. "Viděl jsem, jak naši chlapci roztrhali ty dva lovce a řeknu vám, nebyl to hezký pohled. Vždyť jednoho dne se to samé může přihodit komukoliv jiném. I nám. Chcete mít ruce potřísněné lidskou krví?"
"Ano, musíme odejít," souhlasil William.
Tím se starci rozešli.
Vesnice byla v plamenech. Ohnivé jazyky olizovaly slaměné střechy domků a k nebi se vznášela šedá oblaka popelu. Nedaleko nad vesnicí, na kraji lesa, se na chvíli zastavil hlouček vesničanů. Poté se obrátil od ohnivého pekla a zmizel pod korunami stromů.
Země zrodila mnoho mužů a žen, kteří svými slavnými činy povstali nad ostatními. Byli uctíváni a oslavováni. Někteří se nabažili hrdinských činů a zbytek života prožili ve skvostných palácích, či hradech, někteří křižovali svět až do doby než je sklátilo stáří, někteří zemřeli statečnou smrtí v boji a jejich příběhy se vypráví dodnes.
Ale našli se i takoví, kteří by zasluhovali slávu a vyznání, ale ti, jež je měli uznávat, se k nim odvrátili zády. A takoví hrdinové, bojující snad pro dobrou věc, snad pro uznání ostatních, které se jim nedostávalo, mnohdy zemřeli a za jejich statečnou smrt neuronil slzu jediný člověk. Takoví muži byli i Klody Nyrvin a Zachary Black ...
Povídka je zveřejněna s písemným souhlasem autora (nebo jeho zástupce) a nakládání s ní podléhá platnému znění autorského zákona.
Dílo, které bodovalo v soutěži O cenu Jima Dollara.