Tvář se přibližovala. Nejdříve se objevil svit žlutých očí, potom nos, ústa a řídké vlasy splývající přes čelo, nakonec jizvy a odhalený kus lebky. Celá tvář vypadala děsivě; rozezlené oči odrážely nenávist a vztek, jizvy se táhly přes celou pravou půlku, místy s prosvítající kostí. Levá půlka by byla v pořádku, kdyby... kdyby nebylo té strašidelné grimasy. Stejně tak se křivila i ústa. Nos se houpal na kousku kůže a na šedivé pokožce se nacházely tmavé skvrny od zaschlé krve.
Tvář byla větší a větší, až zabírala celý obzor. Matně světélkovala a proto byla velmi výrazná - byla na ní vidět každá podrobnost. Náhle promluvila: "Proč otálíš? Smrt čeká a osud si nevybírá. Jsem tvá jediná naděje."
Pak se zasmála. Její smích byl hrubý stejně jako její hlas. Znělo to, jako když divoké prase řve ve smrtelných křečích. Náhle z jejího hrdla vyrostly dva rudé pařáty a chytly Aggara za krk...
Aggar se probudil zalitý potem. Byl to jen sen, naštěstí. Ráno bylo výjimečně jasné. Vrcholky hor byly zahaleny v mlze, z lesů v údolí stoupala pára. Velká katedrála se zvedala uprostřed lesů a odrážela jasné ranní slunce, které se snažilo prodrat ranním oparem. Ta katedrála...
Proč tam proboha jdu? Já tam přece nechci, honilo se mu hlavou. Bylo to už před celým rokem, kdy poprvé uviděl tu tvář. Utkvěla mu v mysli a neustále se mu připomínala. Stále se objevovala v jeho snech, noc co noc. Nebylo možné se jí zbavit. A pak uviděl ve snech vnitřek jakési velké místnosti, které dominoval obrovský stroj - zašlý mechanismus. Přidávaly se další a další obrazy, které vzápětí mizely a v paměti mu zůstala jen ta tvář. A konečně uviděl jeden z těch obrazů. Teď. Tady.
Po snídani se Aggar vydal ke katedrále strmými stezkami. Kolem poledne dorazil na místo. Stál před těžkými dubovými vraty, nad kterými visel starý a oprýskaný nápis Est Nua Sante Vyasera. Co to znamená, Aggar nevěděl.
Dveře byly zavřené pevně. Zvenku neměly kliku, což bylo zarážející. Když se do nich vší silou opřel, nepohnuly se ani o milimetr Zkoušel to znovu a znovu, odvážil se i použít sekeru, ale nic nepomáhalo. Celé odpoledne si lámal hlavu, jak se dostat dovnitř, ale nic ho nenapadlo. Povedlo se mu dokonce vyšplhat na okno. Bylo vysoko od země a k jeho zděšení bylo zazděné neopracovanými kameny. Tak jen seděl přede dveřmi a čekal. Zanedlouho nastal večer.
Poté co slunce zapadlo a zmizel i poslední paprsek světla, dveře se se skřípotem otevřely. Otevíraly se ven a bylo hned jasné, že se Aggar namáhal zbytečně s jejich otevřením. Uvnitř byla tma a... a tvář. Aggar zavřel a promnul si oči, a když je znovu otevřel, stál před ním velký černý skřet. Oči mu rudě žhnuly, žluté tesáky měl vyceněné a v křivých rukou držel sekeru. Na sobě měl černou zbroj a na jeho hrudi zářila bílá našitá lebka. Skřet se rozmáchl a Aggar ztratil vědomí.
Když se probudil, zjistil, že do obličeje mu svítí světlo, jeden z mála slunečních paprsků, který pronikl do této místnosti tmavým zamřížovaným okénkem. Místnost byla šedá, bez jakéhokoliv vybavení. Aggar ležel na tvrdé zemi poseté malými kamínky, které ho tlačily do zad. Opatrně se ohmatal a našel velkou bouli na hlavě a nespočet podlitin na rukou a nohou. Hledal své věci, ale žádnou nenašel. Navíc na sobě měl staré cizí oblečení sešité z potrhaných pytlů. Pomalu se zvedl a ačkoliv ho bolel každý krok, několik jich po místnosti udělal, aby se rozchodil. Pak se rozhlédl. Z místnosti vedly jediné dveře, teď otevřené. Popošel k nim a vyhlédl ven. Za nimi se do výše klenul obrovský, starověký dóm. Strop byl vyzdoben dnes již vybledlými a oprýskanými freskami, obrovská zašpiněná mozaiková okna propouštěla světlo pouze místy, kde byla rozbitá a sluneční paprsky dopadaly v úzkých kuželích na podlahu. Kdysi na nich byly znázorněné výjevy z bitev a turnajů, ale teď byla zanesená prachem a špínou. Kde se tu vzala okna, když z venku byla zazděná, napadlo Aggara, ale ihned tuto otázku vypustil a dál se rozhlížel po této impozantní budově. Nechápal, jak ji mohli stavitelé opustit, jak na ni mohli zapomenout.
Na stěnách visely obrazy pokryté plísní a pavučinami a nebylo již možné rozeznat, co na nich bylo namalováno. Kamenné lavice stály na svém místě, jenom některé byly povalené nebo rozbité, stejně jako kazatelna ležící na zemi pod svým místem. Po zemi se válely kaménky a kusy dřeva, cáry hadrů a spousta jiného smetí, na podlaze ležela centimetrová vrstva prachu.
Ale co zaujalo Aggarovu pozornost, byl obrovský stroj. Stál v zadní části lodi kostela a na balkónech; byla to nepřehledná směs železných trubek, pístů, ozubených kol a spousty jiných přístrojů, kterým nerozuměl. Teprve po chvíli přišel na spojitost mezi touto budovou a svými sny. Ten stroj už jednou viděl. Všude se vznášel ten pach zatuchlosti a plísně, tak známý ve starých domech.
Teprve pak si Aggar všiml zbraní ležících na lavicích. V matném světle se nejasně leskly. Popošel blíž, aby si je mohl prohlédnout. K jeho zděšení se najednou začal otáčet nejbližší nůž a s přibývající rychlostí se ozýval neznámý hlas: "Smrt je krásná, smrt nebolí, neboj se ničeho, život ti nehrozí. Pojď k nám, bude ti líp..."
Hlas byl celkem hlasitý, ale byl přehlušen ještě hlasitějším jekotem. Ze stropu náhle začaly padat kostry, některé oblečené, jiné ještě s masem, které z nich za letu odpadávalo. Netrvalo to dlouho a zem již byla kostrami úplně posetá a v katedrále se vznášel zápach hnijícího masa. Aggara obklopilo vrčení a klapání a stále se k tomu přidávaly další a další zvuky. Aggar nevěděl kdy, ale kostry přestaly padat a s nimi utichl i jekot a hlas. Katedrále vévodilo pouze vrčení. Náhle si to uvědomil. Stěny se začaly přibližovat, stroj začal pracovat. Rychle se otočil ke vchodu, ale ten zmizel za pohybující se zdí. Aggar s nadějí sledoval stěny, zda se tam neobjeví úniková cesta, ale dlouho se nic nedělo.
Ze stropu začaly odpadávat kameny. Pak si Aggar všiml, že zeď odkryla jiný východ. Rychle se k němu vrhnul a po kolena v kostech se dral ke dveřím. Ostré úlomky kostí ho zraňovaly do nohou a Aggar za sebou nechával krvavé stopy. Sloupy se bortily, kameny padaly, strop se řítil. Když konečně doběhl ke vchodu, ozval se rachot. Aggar se jedním skokem vrhnul ke dveřím a těsně za ním se strop zřítil.
Otevřel oči a první, co zahlédl, byly černé okované boty. Pomalu vzhlédl a spatřil statného rytíře v černé zbroji a za ním další. Další a další. Stovky... Tisíce. Rychle vyskočil, ale než se stačil postavit, podlaha se pod ním propadla. Ucítil prudký náraz a pak opět ztratil vědomí.
Když se probudil, byla kolem něj hustá tma. Po chvíli si na ní zvykl a rozeznával hladké, šedé zdi dlouhé rovné chodby. Aggar vstal a váhavě se vydal vpřed. Kulhal a šel pomalu, neboť si při pádu pohmoždil nohu. Ušel jen několik kroků, když se náhle před ním s rachotem spustila železná mříž. Pohotově se otočil, ale mříž byla už i za ním. Jsem v pasti, napadlo ho na zlomek sekundy, než uviděl vchod, který se odkryl při spuštění mříží. Vsoukal se dovnitř a ocitl se ve velké dlouhé místnosti. V jednom výklenku, kterých zde byla spousta, ležel stříbrný meč. Svojí září osvětloval sál.
Aggar ho bázlivě uchopil a svítíc jím, vydal se na cestu. V jeho mysli probíhaly tisíce myšlenek, kterým nerozuměl. Věděl, kudy má jít, kterým místům se vyhnout. Tu se objevil velmi silný záblesk a Aggar se ocitl ve velikém sále. Uprostřed bylo velké křeslo, kde byla řetězy připoutaná postava. Ze stěn trčely železné tyče na koncích zašpičatělé a nabarvené na černo. Náhle z tyčí vyšlehly zelené blesky a nepřetržitě křižovaly místnost. Nebylo možné se ke křeslu dostat. Víc Aggar nevnímal. Stál tam jako socha a zíral na postavu. Na sehnuté hlavě měla černou kuklu a až na občasné trhnutí se nehýbala.
Trvalo dlouho, než se vzpamatoval. Pak si uvědomil, že v ruce má provaz a háky. Jejich pomocí se dostal přes šlehající blesky. Z této cesty si nic nepamatoval, až na to, jak byla namáhavá a únavná. Nakonec stanul u křesla. Jak mu intuice poradila, mečem přesekl řetězy. Blesky najednou ustaly. Aggar rychle rozvázal provazy, které stahovaly kuklu a sundal jí postavě z hlavy. Byla to ta tvář, ale tentokrát ne stažená nenávistí, ale smutkem a ztracenou nadějí. Tvář chtěla něco říci, ale z jejích úst nevyšla ani hláska. Aggar však v mysli cítil nějaký neklid, až uslyšel hluboký hlas: Stroj je pryč, smrt je pryč, já jsem pryč, ty jsi pryč, čas je pryč. Jsi mrtvý muž, nevyjdeš odtud už!
Vzápětí se stěny propadly a místo nich se objevily mříže. Ze stropu se zhoupla sekera a zaťala se Aggarovi do hlavy, ze které okamžitě vystříkla krev. V uších mu stále zněl smích tváře, který zněl jako řev divokého prasete ve smrtelných křečích...