Když jsem se vrátil z obchodního obědu s králíčkem Azuritem, byla už skoro noc. Jedli jsme v mé oblíbené restauraci "U strýčka Jedličky ". Zlatým hřebem večera byl striptýz, který předváděl sám strýček Jedlička. Musím uznat, že kdyby neměl pleš, pivní mozol, křivé nohy, tři oči a chlupatý hrudník, byl by to byl docela hezký hošan.
Možná se divíš, můj milý deníčku, že ti píšu tak pozdě večer, ale musím ti sdělit pár důležitých informací, které se za poslední týden udály. Tak především jsem se dne 5. 3.1997 narodil. V porodnici jsem se seznámil s mnoha zajímavými lidmi. Králíčkem Azuritem, medvídkem Gumídkem a Ledňáčkem. Ten poslední je opravdu zajímavý. Už to, že nemá nohu je přinejmenším nevšední. Doktoři ho ujišťují, že mu časem určitě doroste, ale já bych tomu tak moc nevěřil.
S Ledňáčkem jsem se rychle skamarádil, protože mám větší sílu, takže mu můžu krást hračky, počítač i mobilní telefon.
Dne 6. 2. 1997 jsem byl zase Ledňáčkem. Přivítal mě slovy: "Jářku, to byla noc. Námitka ctihodnosti. Your flowers are beatiful. Ich liebe dich. Jak si kdo ustele, tak si lehne. Ahoj." To je u Ledňáčka normální. Pak jsme šli do banky a Ledňáček mi celou cestu vykládal o tom, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.
Dny 7. 3., 8. 3., 9. 3., 10. 3. a 11. 3. 1997 si nepamatuji, neboť jsem byl v bezvědomí. Dokonce si nepamatuji ani to, jak jsem se do bezvědomí vlastně dostal. Když jsem se to pokoušel vyzvědět z Ledňáčka, řekl jenom: "Jo, jo pořád se něco děje. Darovanému koni na zuby nehleď!" a rozplakal se.
A teď už, můj deníčku, dobrou noc, ať tě blešky štípou celou noc!
Můj milý deníčku, dnes byl náročný den. Byl jsem na vycházce s Tučňáčkem. Po svém hrozném pádu pod kombajn mou vinou měl stále silný otřes mozku a halucinace. Šel jsem ho pak navštívit domů, kde se to všechno stalo. Mluvil ze spaní a tak jsem se dozvěděl mimo básničky Abeceda (jednička - byla to bednička) škaredé věci o mé postavě. Dodnes jsem si totiž myslel, že mít jednu nohu a vidět všechno trojitě je normální. Ale Tučňáček mě vyvedl z omylu. Žbleptal něco ve smyslu, že mě maminka nechala na WC v porodnici a odjela do zahraničí. Zlostí jsem popadl bronzovou sošku bobra a prudce jsem mu ji zarazil do hlavy. Už bylo ticho.
Jsem v nemocnici. Tučňáček už dvakrát zkolaboval a doktor prohlásil, že bude nějakých pár let na vozíčku a mentálně postižený.
Tak jsem se konečně probudil. Když jsem šel nemocniční chodbou na záchod, všichni se na mě dívali jako na přízrak a někteří pacienti se dokonce křižovali. Možná to bude tou dírou v hlavě. Nevím proč, ale ta díra mi tvarem připomíná bobra a na srsti jsem našel stopy po bronzu. Je to hloupost, že?
Doktor, který mě nejdřív důkladně štípnul, aby se přesvědčil, že opravdu žiju a pak důkladně štípnul sebe, aby se ujistil, že nespí, mi později řekl, že jsem dvakrát zkolaboval. Já sice přesně nevím, co to slovo znamená, ale zato vím, co je to kolaudace, takže to bude nejspíš něco podobného.
V nemocnici mě byl navštívit Ledňáček. Když jsem se mu chtěl odvděčit a na uvítanou mu řekl: "Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne." podíval se na mě jako na idiota a pro jistotu zavolal doktora. Sedl si na druhou stranu místnosti a celou dobu na mě nedůvěřivě mrkal.
V Ledňáčkovi se prostě nevyznám.
Dneska mě propustili domů z nemocnice. Cestou jsem se zastavil v mé oblíbené restauraci "U kata", abych zahnal zbylé bacily a přilákal nové. "U kata" je to někdy dost nebezpečné, zvlášť nechutná-li vám jídlo nebo pití. Zkušenost mě naučila si na nic neztěžovat. Pravda, ta krev kolem mi občas dost vadí ale radši mlčím. Lepší krev cizí, než moje, že.
Když jsem dorazil domů, zhrozil jsem se, kolik tam na mě čekalo pošty. To už radši ani nemyslím na to, že neumím číst. A co teprve těch vzkazů na záznamníku! Těm už jsem rozuměl líp, takže nechápu proč mi všichni vzkazovali, že mě MĚLI rádi a přáli mé rodině upřímnou soustrast. No vážně jsem z toho... no takové to zvíře z parohama.
Zavolal jsem Ledňáčkovi, ale v telefonu se ozvalo pouze něco v tom smyslu, že lež má krátké nohy, prosím zanechte vzkaz a pokud jsi to ty Tučňáčku, tak zavěs a už nikdy mi nevolej! Vzhledem k tomu, že hlas v telefonu párkrát nervózně přeskočil a celý se jaksi klepal, usoudil jsem, že je Ledňáček doma a smluvil jsem si s ním schůzku v mé oblíbené restauraci "Na mýtince".
Tučňáček spí už druhý den před mým domkem. Mám velký hlad a kupodivu mi dorostla druhá noha. Nejdřív jsem ho chtěl jít zkopat, abych věděl, jaký je to pocit, ale pak jsem si uvědomil, jaký je Tučňáček chudák.
Ať se dostaví Tučňáček na krev. Ihned!
MUDr. Myška
Podivil jsem se nad podivuhodností vzkazu. Od kdy se chodí pít krev do nemocnice? Vstal jsem tedy a šel to Tučňáčkovi vzkázat. Ale co se nestalo. Tučňáček byl celý zarostlý, špinavý a smrděl. Připomínal mi bezdomovce. Ujal jsem se ho, nakrmil ho a umyl. Pak jsem mu vyřídil vzkaz a ten chudák mi skočil do náruče, schoulil se do klubíčka a velkou nohou si zakryl uplakané oči. Chudinka.
Tučňáček chytl tik do pravé nohy. Ještě chvíli bude chodit na krev a bude vypadat, jako by prošel elektrickým proudem.
Milý deníčku! Máš velké štěstí, že jsi nemusel, tak jako já, číst deník Ledňáčka. Našel jsem ho zahrabaný ve sklepě v jedné komoře, na které visel (díkybohu nepravdivý) nápis "POZOR LEOPARD". Tam pod podlahou jsem našel Ledňáčkův deník a přečetl si ho. No, že bych se o sobě dozvěděl zrovna hezké věci, to se říct nedá. Je sice fakt, že jsem spal dva dny před jeho domem, abych se dozvěděl , jakým způsobem Ledňáček svůj deník doluje, takže bych příště nemusel zdolávat vodní příkop se žralokem. Možná si to Ledňáček vysvětlil jinak, nevím...
Když mi Ledňáček přišel vyřídit telegram od doktora Myšky, velmi jsem se podivil, neboť:
a/ Ledňáčkovi dorostla druhá noha
b/ dosud jsem nevěděl, že se v nemocnici pije krev
V nemocnici se mi velmi líbí. Krev mi hrozně chutná. Jenom nevím, proč mi v zobáku začínají růst zuby a proč cítím takový odpor k česneku.
Dnes se toho moc nestalo. Kromě toho, že jsem byl v mé oblíbené sídlištní restauraci "U lesa", kde kvůli mě zkrátili zavírací dobu o 14 hodin a 36 minut (dodal bych přesnější údaje, ale vteřinová ručička mi na hodinkách bohužel odpadla) dříve, vlastně nic. Jo, a ještě něco. Přišel mi dopis od Ledňáčka.
Milý Tučňáčku, jednou řež a dvakrát měř. Zítra tě čekám v tvé oblíbené restauraci "Hospoda" v 15:30 hod. Mám pro tebe zprávu.
Ledňáček
Jako každý rok proběhla v Tučňáčkově oblíbené restauraci "Smrťák" slavnost k příležitosti starostových narozenin. Všichni se do půl hodiny sťali do bezvědomí, a tak jsem měl trochu času na deník.
To byste nevěřili, co se mi za těch pět dní stalo.
Tak za a/ přišel mi dopis od bratrance z pátého kolena Bugse Bunyho, že se asi za měsíc dostaví. Chudák Azurit byl vyděšený, protože neměl ponětí, co takový zahraniční králík jí. Nakonec jsme se ale všichni shodli na mrkvi. Podle krátkého 13-ti stránkového dopisu jsem usoudil, že budeme dobrými přáteli.
za b/ Tučňáček se úplně uzdravil. Já sice opravdu nevím, čím by to mohlo být, ale dávám to za vinu medvědovi, kterého jsme probudili z dlouhého jaro-letno-podzim-zimního spánku. Chudákovi Tučňáčkovi se zaseklo kolo od vozíčku do pařezu a nemohl se hnout. Když už ho medvěd skoro strkal do tlamy, popadnul berle a snažil se mu alespoň odbelhat. Nabral ale takovou rychlost, že berle mu byly na obtíž, zahodil je, čímž náhodou vypíchl medvědovi obě oči. Když jsme se vrátili domů, Tučňáček se už nechoval jako debil. Myslel.
"Ach můj bože, to byl den." Tak takovými slovy se se mnou loučil králíček Azurit. Ještě stále měl plnou hlavu starostí nad příjezdem bratrance z pátého kolena.
Tento zápis píšu hlavně ze zvědavosti. Rozhodl jsem se totiž podrobně pozorovat Tučňáčka. Zdá se mi nějaký divný. Už si například nevybírá restaurace podle názvu, ale vyhledává takové, kde je skoro tma ( např. "U slunce"). Prý, aby se mohl více tulit k různým, spíce vypadajícím lidem.
Jednou, když jsme takhle šli z restaurace "U krve chtivých" zpozoroval jsem u Tučňáčka jednu, ani ne tak zvláštní, věc. Jakoby skoro blahem lítal. Já to dávám za vinu té dívce, která ho úplně pobláznila. Neustále ji líbal na krku, až chudinka celá zezelenala. Tento zápis píšu v obavách nad Tučňáčkem.
Půjdu spát až pozdě v noci.
Někdo klepe na okno, až se mi to zdá být poněkud divné. Bydlím přece ve 3. patře a jakákoliv možnost vylézt nahoru po jakékoliv věci je nepřípustná. Jsem hrozně zvědavý, kdo to tichým hláskem škemrá za okenním rámem.
Ten blbec Ledňáček neotevřel. Možnost, že by klepání na okno neslyšel, předem vylučuji. Sám nevím, jak jsem se do 3. patra dostal. Poslední dobou mi to jde tak nějak samo. Doktor Myška mě sice do nemocnice na krev už dlouho nepozval, ale já pozoruji, že má na mě krev blahodárné účinky, takže si ji musím obstarávat sám.
Taky poslední dobou pozoruji takovou trošku divnou věc a to, že se nevidím v zrcadle. No, vlastně se ani tak moc nedivím, protože pod tou vrstvou špíny by se neviděl ani Superman (Batman, Palmexman, Zorro).
U Ledňáčka pozoruji starosti. Svěřil se mi, že k němu přijede bratranec z pátého kolena králíček Bugs Bunny. Musel jsem ho jít uklidnit do mé oblíbené restaurace "U žida". Poseděli jsme, popili jsme a potom k nám přistoupili dvě dívky. "Chcete se pobavit, hoši?" zeptala se nás ta blondýnka s hnědýma vlasama. "Ano, ano!" řvali jsme jeden přes druhého, až se musela děvčata svůdně pousmát. Pak si každá naúčtovala 200 dolarů a nechala se odvést do našich příbytků.
Já si odvedl tu, která se nám představila jako Candy. "Co tě vzrušuje nejvíc, brouku?" zeptala se hned po příchodu.To mě trochu zarazilo, neboť jsem se domníval, že budeme hrát šachy, nebo společenskou hru "Soudruhu, neštvi(neser) mě", ale když už sama narazila na toto ožehavé téma, odvěil jsem, že krky. "Tak si posluž, brouku." Nezaváhal jsem ani na okamžik.
Dívka po několika minutách úplně zbledla a fakt, že jí chvílemi netlouklo srdce mi umožnil ukrást jí peněženku, čímž jsem dostal zpátky svých 200 dolarů a nějakých 154 697 dolarů k tomu. Pak jsem bezvládné tělo Candy hodil sousedům do schránky a odešel jsem do mé oblíbené restauraci "U svítícího kalendáře".
Když jsem se ráno vzbudil na záchytce, svítilo už slunce vysoko na obloze. V rychlosti jsem zaplatil pravidelný poplatek 378 Kč za nocleh a vydal jsem se do ulic, abych si užil krásného dne. V té rychlosti jsem ani nepostřehl, že venku zuří písečná bouře a teplota se pohybuje okolo -25 až -30 stupni Celsia. Když jsem si tuto okolnost uvědomil, rychle jsem vešel do mého druhého domova (Tygr bar).
Ani jsem nestačil vypít litr tuzemského rumu, vešel do dveří Ledňáček s podivuhodně vypadajícím tvorem v kšiltovce.Že by měl Ledňáček novou vážnou známost? Rozhodl jsem se je zajít pozdravit.
"Hello my friend. Hospodo, three česka piva!"
"Tak tohle je můj bratranec s pátého kolena, Bugs Bunny," představil mě Ledňáček. Byl jsem zrovna ve velmi dobré náladě, takže jsem pravil : "Hoši, objednejte si co chcete, všechno platím já." Toho Ledňáček bleskem využil a poručil si Coca-colu, Jima Beama, hamburger a hranolky, aby svému bratranci z Ameriky ukázal, jak se žije v Česku.
Bugs se u mě dobře zabydlel. Nevadí mu mé mlaskání, ani to, že se nemyju za ušima. "Kdo být ten divný tvor s nezdravě namodralou kůží a s vůní nahnilého sena?" zeptal se zmateně Bigi. "Jo, jo, to je můj kamarád Azurit. Jestli chceš, můžem zajít do Tučňáčkovi oblíbené restaurace " U Habše" na pár kapek pivča ve čtyřech půllitrech." "To být dobrá nápad a já vzít polaroid a můžem povídat s českou holkama," říkal se širokým úsměvem na rtech a zdálo se mi, že chytl jiskru do oka.
V pivnici mě Bugs neustále překřikoval, snažil se na sebe upozornit a kdybych ho nepřidržel, začal by předvádět tanec na stole. Hosté z něj byli u vytržení, zvlášť když začal rozhazovat dolary. A jako by toho neměl dost, vzal mi auto, aby si udělal pár originálních obrázků na E55.
Přišly mi poštou negativy, které poslal B.B. Zanechal tam i dopis.
Milý příteli,
já zatím zůstat s mou nová přítelkyně Candy. Našel jsem ji na trati Praha - Opava. Zatím se měj.
Bugs
Milý deníčku,
již dlouho jsem se ti nesvěřoval s mými pubertálními problémy, protože jsem se zotavoval v nemocnici po Velikonocích. Stalo se totiž tohle:
Na Velikonoční pondělí jsem byl zabezpečen doma. Bohužel blbě. Naivně jsem si myslel, že když kolem svého domečku postavím čínskou zeď, koupím si padací most a najmu si bodyguarda, že budu v bezpečí. Bohužel můj bodyguard nebyl nikdo jiný než Ledňáček, který stihl do mého domu propašovat telefonní šňůrou 23 vojáků, kteří šli zrovna kolem. Karabáčem mě zmlátili tak,že mi v nemocnici museli dělat plastickou operaci slepého střeva.
Na pokoji jsem byl s jistým panem Čmeláčiskem. Pan Čmeláčisko si o sobě myslel, že je velmi dobrý básník. Každý večer v 17.58 hod. pořádal poetický večírek, na kterém své básně přednášel. Největší úspěch měla báseň "Óda na malou hrudku zeleného hnusu, již jsem objevil v podpaží jednoho letního jitra." Během této recitace zemřeli 4 pacienti na vnitřní krvácení, takže jsem se radši sebral a rovnou jsem šel do mé oblíbené restaurace " U nekalkulující kalkulačky", kde jsem se pěkně zlískal. Pro zlepšení nálady jsem usmrtil hostinského a odebral jsem se domů.
Až dnes jsem si uvědomil, jak Tučňáček lže. To,že se zlískal do němoty je sice pravda, ale ne úplná. V jeho oblíbené restauraci "U nevidomé babičky" nebyl totiž sám, ale byl tam s ním králíček Azurit. Né, že by to byla nějaká novinka, ale Azurit odjížděl do Egypta, prý že kvůli ledním medvědům, nebo co!
Došly mi další fotky od Bugse. Už se na ně ani nedívám. Napsal taky, že si začal psát deníček a brzy mi pošle kopie.
P.S.: Přece jen jsem se kouknul na ty fotky a ty slušné jsem si schoval.
Včera jsem byl odprovodit králíčka Azurita na tramvajovou zastávku. Odjíždí totiž do Egypta, takže jsem se přišel rozloučit. Bral si s sebou jen nejnutnější věci, jako např.: pušku na lední medvědy, trenýrky pošité drahokamy, hroudu másla, síťku na motýly, desku Karla Gotta (The best of Carell Gott), kalendář na rok 1708, lak na řasy a mapu Sovětského svazu. Nakonec bylo těch nejnutnějších věcí tolik, že pro ně musel objednat vlastní letadlo. Na letenku pro sebe mu ale už nezbývají finance, takže se vydává na nesnadnou cestu (nejdřív tramvají, autobusem, vlakem, stopem, pak přeplave Atlantický a Indický oceán, musí se dostat přes Alpy a Nevadskou poušť, no a možná dojde i na to, že bude muset jít kousek pěšky). Je dost zajímavé, že si na tuto pouť vzal do batůžku pouze 3 čísla svého oblíbeného časopisu PLAY-BOY.
Žal z rozloučení jsem šel zapít do své oblíbené restaurace "U hutnického průmyslu".
Hned jak jsem vešel, uhodila mě do čela volně letící cihla. Chtěl jsem se podivit, ale na to nebyl čas, neboť mě přivítala dlažba. Prostě jsem padl na hubu, no. Pak už věci kolem mě začaly nabývat velice zvláštních tvarů a barev. Už kolem vás někdy proletěla fialová opice, která zpívala velmi populární ruskou píseň "Tenisky prepil v bare..."? Jenomže to nebylo ještě nic proti tomu, co následovalo potom. Zrovna jsem začal pozorovat obří děti, hopsající po pláži a divoké žirafy hřmící oblohou, vezoucí nové zásilky zábradlí do Nejistých hor. Přišlo mi to trochu divné. Pak šel kolem prvomájový průvod složen z jednotlivých částí těla, měl jsem nepříjemný pocit, že to tělo je moje.
"Co tak blbě čumíš?" zeptaly se mě ledviny. Slepé střevo se zrovna bilo s kolenem o to, kdo umyje to zatracené nádobí z minulého týdne.
"Hochu, hochu, asi jsi se zbláznil." sdělilo mi přátelským hlasem obočí.
"Ale máme na to dneska hezky," vtíral se do rozhovoru kotník pravé nohy.
"To jo," řekl kolemjdoucí maniak, který tam neměl vůbec co dělat.
V té chvíli jsem se probral. Nečekal jsem ale, že do hlavy dostanu ještě jednou, takže se to celé opakovalo s tím rozdílem, že ty žirafy už byly mírně ochočené.
"Tak už to konečně vzdej ty opičí ksichte," slyšel jsem jakoby z dálky hlas doktora Myšky. Naschvál jsem se probral a začal jsem doktora škrtit. Asi se mi to dařilo, neboť mám ještě teď, když píšu, ruce od krve.
Jinak se nic zvláštního nestalo…