Zabil jsi můj dech, srdce, mou naději, můj ztracený úsvit. Jednou ucítím tvou krev a bude chutnat sladce jako má pomsta. Čekej mě ve tmě, ve svém stínu! Já přijdu a se mnou i tvá smrt.
Plakal bych nad tvým hrobem, ale ty nemáš hrob a já nemám slzy. Nemohu se modlit k Bohu, který mi tě vzal. Zůstal jsem sám se svým osudem, jen s nocí, která je mým dnem, ve světě, kde jsem cizincem. Dnes ochutnám zas krev a s každým douškem tiše tisíckrát vyřknu tvé jméno a prokleji tvého vraha. Co budu žít, ty v mém mrtvém srdci budeš toužit ochutnat zas krev a já se nezastavím, dokud se zem nezkalí do ruda. . . Dokud budu žít - a upíři žijí věčně.
Ucítil jsem jeho srdce, jak buší, jak krev proudí v jeho žilách. Měl strach. Cítil mě, mou chuť, touhu po jeho smrti. Kochal jsem se tou myšlenkou. Jen jediný krok z hábitu tmy, který mě milosrdně skryl, jen jediný krok a ucítil bych vůni jeho kůže a horká krev by se přelévala v mých ústech. Zabiju ho. Ne hned, nechám ho cítit jeho vlastní smrt, beznaděj a temnotu! Teprve pak zemře.
Tiše jsem vyšel. Stál naproti mně. Byl jiný než tenkrát. Tvář měl vrásčitou a šedavé vlasy se leskly ve světle svícnu, který držel.
"Dnes je náš velký den!"
Uviděl mou tvář. Pamatoval si každý její rys. Každý den se musel probouzet s vidinou mých očí a smrt přestala být prázdným pojmem - to já jsem ji propůjčil své jméno.
Ty jeho oči! Kolikrát hleděly na zapadající slunce a prosily, aby nenadešla noc a s ní aby nepřišel její milovaný syn. Teď jsem stál před ním jako tisíckrát v jeho snech.
"Nepřipravil jsi mi hostinu na uvítání. Nevadí - najíme se později!"
Přistoupil jsem k němu a dotkl se vrásčité tváře. Nepohnul se.
"Každý z nás něco hledal. Já svou pomstu, ty ztracený a milovaný klid. Já dnes svou pomstu dokonán a tvůj hrob ti bude tichým útočištěm navěky. Jsme si tolik podobní!"
"Dej mi ještě jeden den!"
Byl to cizí hlas. Těžký, unavený pod tíhou modliteb, které odříkával každý den.
"Proč?"
"Nech mě, ať mohu dát sbohem těm, co miluji."
"Ne! Daroval jsi snad ty mě jedinou minutu, abych ji mohl říct, čím vším pro mě byla? Zabil´s jí a já už navěky budu sám. Teď je řada na tobě, aby jsi ochutnal samotu."
"Co pro tebe znamená jediný den? Daruj mi ho, prosím!"
Ruka mi sjela na vrásčitý krk
"Teď nic. Kdyby jsi se zeptal před léty, řekl bych ti, že ona je mým dnem, mou nocí. Já vím, že si na ní vzpomínáš - její vlasy, ústa, její tvář. Musel jsi jí milovat, každý, kdo ji znal musel! Byla mým soucitem, vším po čem jsem toužil. Tenkrát jsme tě našli spolu.
Tísnil jsi se u kamenné zdi, oči plné strachu - jako dnes. Chtěl jsem ochutnat tvou krev, stisknout útlé hrdlo - to ona tě zachránila! Tiskl ses k jejímu srdci a toužil slyšet uklidňující tlukot. Její srdce ale bylo chladné a němé, a přesto v něm bylo tolik lásky. Bylo jí dost i pro tebe, když tě přijala za svého syna. Darovala ti život a ty jsi ji za to sebral ten její!"
"Dříve nebo později bys mě stejně zabil."
"Nejspíš ano, ale co na tom záleží. Pověz, jak dlouho jsi připravoval její vraždu?"
"To ty jsi měl zemřít! Každý den, kdy do domu vcházel život a odcházela smrt, každý den, kdy jste hltali lidskou krev, přál jsem si zabít tě. To, čím byla, jsi z ní udělal ty!
Když nemusela, nezabíjela, ale tvé oči byly plné nenávisti a temnoty. Mohl jsem probodnout tvé srdce, skončit tak všechno utrpení, ale našel jsem jinou cestu, mnohem bolestivější, pro tebe - i pro mě. Vzal jsem ti to nejcennější, co jsi měl a nechal tě tak trpět navěky!
Kdykoliv jsi ucítil krev na svých rtech, toužil jsi dostat víc. Život pro tebe nic neznamená!"
"Dojímáš mne," jemně jsem stiskl jeho hrdlo. Krev pulsovala v žilách. Na chvíli jsem zavřel oči a naslouchal jejímu toku. Tak fascinující!
"Co je život tvůj nebo jakéhokoliv smrtelníka v porovnání s jejím? Muselo tě uspokojit, když jsi probodl kůlem srdce ženy, která měla vždy moc nad tvým životem. Bylo to stejné srdce, na které jsi se tiskl v den, kdy jsi se podruhé narodil. Jak jsi jen mohl?"
"Kolik jiných srdcí kvůli ní přestalo bít! Dokážeš snad sám spočítat, kolik hrobů museli kvůli ní vykopat? Nebyla ani zdaleka tak plná lásky jak si myslíš!"
"Mlč!" pevně jsem sevřel hrdlo.
Cítil svou smrt tak blízko. Ještě ne. Seznam se s temnotou, která se zanedlouho stane tvým domovem!
"Tu noc jsem ji našel mrtvou. Byla stejně krásná, chladná. Její obraz vidím pokaždé, když ochutnám krev. Tu noc zemřeli poslední zbytky mé duše a zemřel jsi i ty!
Věděl jsi, že přijdu. Celé dlouhé roky jste tě hledal. S každým dnem jsi mi byl blíž, cítil jsem tě a rostla má chuť. Máš na svědomí mnoho hrobů! Kolik synů, otců, matek tě proklíná? Dnes jsem tě našel a dnes tě také zabiju. Zestárl jsi, ale tvé oči jsou stále plné strachu!"
"To ty jsi mě naučil bát se soumraku a proklínat den, že netrvá věčně!"
"Řekni sbohem!" podruhé ve svém bytím jsem ucítil vůni jeho kůže. Viděl jsem její obraz. Ležela v rakvi, oči ji žhnuly touhou.
Jeho krev byla sladká jako její polibek. Převaloval jsem jí v ústech a vychutnával do poslední kapičky. Bezvládné tělo se svezlo na zem. Jeho oči, plné strachu, na mě upíraly svůj pohled plný bezmocnosti a já v něm spatřil chlapce utíkajícího před svým vlastním osudem.
Byly jsme si tolik podobní...
Povídka je zveřejněna s písemným souhlasem autora (nebo jeho zástupce) a nakládání s ní podléhá platnému znění autorského zákona.
Dílo, které bodovalo v soutěži O cenu Jima Dollara.