Probudil jsem se, oblečení provlhlé potem. Vlastní tělo mi bylo odporný. Smrděl jsem levnou pálenkou a vlastními zvratky. Posadil jsem se na postel a rozhlídnul se po pokoji. Chvíli mi trvalo se zorientovat. Byl jsem na svém hradě.
Ta představa mě pobavila. Já, žoldnéř, který byl schopen prodat své vlastní tělo za pár měďáků, jsem hrdým majitelem hradu, lépe řečeno ruiny! Myslim, že jsem tomu ubožákovi prokázal ještě laskavost, když jsem vytáhl těch pár es z pod stolu. No, i když to, jak si potom bodl meč do hrudi, by mohlo zdánlivě naznačovat něco jiného.
Zase se mi zdál ten sen. Matně jsem si vybavoval jeho obsah. Útržky se mi pomalu vracely a já zjistil, že o ně vůbec nestojím. Jakoby se v tom snu odrážela má černá duše, všechno zlo světa a křik všech mužů, jimž jsem za ta dlouhá léta vzal život. Proklínal jsem všechny noci, protože s nimi se vracela jediná věc, kterou jsem si dokázal udržet po celý život, toho poutníka, co mě doprovázel na každé mé cestě, sen, co byl tak skutečný až jsem se bál, aby se nestal realitou. Vstal jsem z postele a pomalu se přesunul k lavoru s vodou. Hlava se mi zatočila a já se musel rukou zachytit o stůl. Šáhnul jsem nejspíš do zbytků od včerejšího oběda. Lepkavá hmota na dlani neuvěřitelně smrděla a můj žaludek vypověděl službu a ukázal mi moji večeři v plných barvách. Budu se muset přestěhovat do jiného pokoje.
V kuchyni jsem našel něco málo k snědku. Svlíknul jsem si košili a hodil ji do lavoru s vodou. Bylo sice léto, ale zima odrážející se od kamenných stěn mě bodala do hrudi.
"Dobré ráno," prudce jsem se otočil s mečem v ruce. Ve dveřích stála dívka, v šatech, které podle mého mínění zakrývaly víc, než bylo bezpodmínečně nutné. Rovné, dlouhé vlasy ji splývaly na ramena, u pasu se houpal meč. Byl to vážně kus.
"Kde ses tady vzala?" štěknul jsem na ní a nejspíš si tak navždy zamknul dveře do její ložnice.
"Včera jsme se potkali v hospodě. Lidé z vesnice mi řekli, kde tě najdu," snažil jsme si jí upamatovat, taková tvář se jen tak lehce nezapomíná. Sakra, po těle mi projela horkost. Včera měla dlouhé modré šata a já jsem jí je pozvracel. Bylo mi trapně.
"Proč jsi mě hledala?" pomineme-li mé charisma a zničený šaty.
"Mám pro tebe vzkaz."
"Od koho?"
"Od lidstva," usmála se a jediným pohybem ruky rozvázala kožené šňůrky držící šaty. Ty se s tichým zašustěním látky svezly na zem a já s úžasem hleděl na její tělo. Celé bylo pokryto slovy vpálenými do kůže. Nic takového jsme nikdy neviděl. Byla jako kniha popsaná perem bolesti a já jsem proklínal člověka, jenž zničil tak nádherné tělo.
"Proč?" zaskuhral jsem a v duchu litoval znechucení, s jakým to slovo bylo vyřčeno.
"Pergamen odnese vítr, slova čas. Mé tělo mi může vzít jen smrt. Vlastní otec mi rozžhavenou dýkou vypálil ta slova do kůže, abych je nesla světem a hledala jediného muže, jenž je může číst."
"Já o to ale nestojím!" Na tohle ráno ještě dlouho nezapomenu. Nesnáším tyhle zvěstovatelský kecy a už vůbec nemám chuť zapojit se do hry s lidmi, co mají sebepoškozovací sklony. "Obleč se!" křikl jsem a snažil se na ni nedívat.
"Ne! Celý život jsme strávila hledáním a když jsem tě konečně našla, neodejdu dřív než vyslechneš moje poslání!"
Po pravdě řečeno jsem si byl skoro jist, že nejsem zdaleka první, na koho to takhle zkouší, ale kdo by dokázal přemoci svou zvědavost! Já teda ne - lákalo mě číst v jejím těle. Pohled na ni byl něčím tak úchvatným a zároveň odporným, že neznám muže, jenž by dokázal odvrátit oči od téhle knihy. A taky neznám nikoho, kdo by byl schopen znetvořit své dítě do takových rozměrů. Její otec musel být parádní fanatik!
"Dobře," kývl jsem a teprve si uvědomil, jaká zima ji asi musí být, "nejdřív se ale obleč, já rozdělám oheň."
Usmála se, oblékla si šaty a oba jsme přešli do jídelny. V tom nejparnějším létě jsme posbíral dřevo, naházel ho do krbu, polil pálenkou a zapálil. Mohutný plamen ji ozářil tvář. V duchu jsme proklel jejího otce. Položila na zem kožešinu, znovu si svlekla šaty a lehla si na břicho.
"Čti!" přikázala mi tichým hlasem a já nemohl a ani nechtěl odporovat. Něco silného mě přitahovalo k jejímu tělu, k té dokonalé ukázce lidské krutosti, tak jemné a působivé ve světle plamenu. Klekl jsme si k ní a snažil se ovládnout touhu dotknout se ji. Písmo bylo drobné, rány dobře vyčištěné a zhojené. Naklonil jsem se nad nahým tělem a začal číst z jejích zad.
"Dva světy. Svět dne a noci. Spojeny branami, jimiž každou noc, když lidé sní, procházejí démoni, aby převzali vládu nad světem a začal čas krve. Každý z démonů se po východu slunce vrací do svého těla, zpátky k člověku, jehož duše ho zrodila jako pravý opak sama sebe. Dva světy existující zároveň jako vlastní opaky, lidé s druhým životem, o němž nevědí. Každou noc, když spí, se jejich druhé já odloučí od těla a projde bránou do světa, který smrtelníci nikdy nespatří, i když procházejí jeho ulicemi," pokračoval jsem dál přes její zadek a nohy. "Démoni jsou odrazem všech špatných vlastností svého stvořitele. Jsou krutí s neuvěřitelnou silou a touhou po krvi. Sám člověk je nemůže nikdy zabít, nikdy vstoupit do jejich světa ani se se svým démonem setkat, protože život démona končí ve chvíli, kdy se probudí."
"Jen jediný člověk", dívka se překulila na záda a pokračovala místo mě, "má moc procházet oběma světy, muž, který se narodil ve chvíli, kdy se Slunce setkalo s Měsícem, který zakryl jeho zář a nastala kratičká noc během dne. Během ní se narodil člověk, jenž vytvořil třetí svět, svět pravdy, a byl předurčen, aby přivedl Pána noci zpátky na zem a zavřel tak všechny brány. On jediný nemá svého démona a svět noci je pro něj stejným domovem jako svět dne..."
"To mám být jako já?" křečovitě jsem se usmál. Běhal mi mráz po zádech a kručelo mi v břiše. Byl jsem rozklepaná troska plně rozhodnutá nedát najevo svůj strach, "nečekáš přece, že ti tu báchorku o démonech a světech uvěřím?"
"Já nevím..." dívka se zmateně začala oblékat, "nepočítala jsem s tím, že bys mi nevěřil."
"To jsi se ale přepočítala, zlatíčko. Tomuhle by nevěřil nikdo!"
"Celá má rodina je tomuto poslání oddána už po staletí. Otec mého otce se narodil jako ty - ve chvíli, kdy se Slunce zamilovalo do noci. Byl předurčen, ale svůj úkol splnit nedokázal. Teď je řada na tobě a já jsem tu, abych ti pomohla. Narodil ses přece při zatmění Slunce?"
"Já už si na svůj vlastní porod moc nevzpomínám, víš?"
"A co tvoje sny?" překvapila mě svou otázkou, i když vzhledem k okolnostem byla zcela logická.
Nechtěl jsem o tom mluvit a už vůbec ne s ní. Vyvodila by souvislosti i tam, kde nejsou. Sakra, neměl bych se nechat znervóznit těma jejíma řečma.
"Žádný nemám."
"Mně nemusíš lhát. Já vím, kdo jsi. Tvoje znamení tě prozradilo," prstem se dotkla mé paže. V místě, kde jsem od narození měl tři skvrny. Mnich říkal, že je to znamení ďábla a já jsme s ním musel souhlasit.
"Hledala jsem je celý život. Teprve včera, když jsem tě uviděla v té hospodě, jsem věděla, že moje pouť je u konce."
"No... bylo to neobvyklé zpříjemnění dne," vstal jsem z kožešiny, "ale všeho moc škodí a já už jsem střízlivej moc dlouho," odešel jsem do kuchyně. Košile, kterou jsme nechal na plotně, už byla suchá. Oblékl jsem se, zastrčil meč do pochvy a sebral ze stolu pár měďáků. Otočil jsem se ke dveřím. Stála v nich ona.
"Budu tady, až se vrátíš. A každou další noc, dokud nepoznáš, jak velké schopnosti a poslání máš. Ty musíš zavřít brány! Lidé umírají kvůli démonům, jenž se zabíjejí ve svém světě. Všechna ta náhlá úmrtí, nemoci, co přijdou nečekaně jako smrt, to všechno jsou následky bojů mezi démony, neboť zemře-li démon, zemře i jeho pravé tělo. Každou noc, když usínám, bojím se, abych se neprobudila jako vrah. Ty to všechno musíš zastavit!" vykřikla a já ji v tu chvíli litoval, ne však natolik, abych ji uvěřil.
"Proč tedy nespíš ve dne?"
"Abych se stala poustevníkem? Ne, já nedokážu žit sama. Co by to bylo život, bez lidí, bez všeho?"
"Tak proč lidi nedonutíš, aby tě poslouchali? Třeba pak oni všichni dobrovolně vymění den za noc."
"To mě dřív prohlásí za blázna," usmála se a já se cítil jako idiot.
"Jo, asi jo. Můžeš si tady vybrat pokoj. Vynechej ten na konci chodby," vrátila se mi vzpomínka na dnešní ráno a představa, že uvidí moji včerejší večeři, mě moc nelákala.
"Až budeš dnes v noci snít, vzpomeň si na moje slova a snaž se žít ve svém snu!"
"No jasně," prošel jsem kolem ní, vyšel z hradu a zamířil k nejbližší hospodě. Slunce už bylo vysoko na obloze. Škoda promarněného dne. Abstinenční příznaky se začaly dostavovat a do hospody bylo daleko. Přidal jsem do kroku...
Všechny svoje peníze jsem utratil za chlast. Naštěstí se našel jeden ubožák, co byl ochotnej se mnou hrát. V kapse mi cinkalo pár měďáků. Koupil jsem si další pálenku a ožral se do přijatelného stavu.
Hospodská se jmenovala Kate. Dlouhé, nepříliš upravené světlé vlasy ji spadaly do čela, boky se ji vlnily při každém kroku a já věděl, že dnes večer nebudu spát sám. Přitočila se s dalším džbánkem. Chytil jsem ji kolem pasu a přitáhl ji k sobě na klín. Chichotala se, když jsem jí hodil měďák za výstřih. Do ruky mi vtiskla klíč.
"Přijď za mnou, až to tu skončím," špitla mi do ucha a odcupitala pryč. Pořádně jsem se napil a pokračoval v tom až do večera.
Sledoval jsem ji celou dobu. Bylo už pozdě večer, když mluvila s hospodským. Pak na mě mrkla a odešla nahoru do svého pokoje. Chvíli mi trvalo se vzpamatovat. Na stůl jsem položil svoje poslední peníze a odešel za ní.
Pokoj měla čistě uklizený. Na zemi byla vyřezávaná truhla, v rohu židle, malý stolek a na zdi viselo zrcadlo. Postel byla sice vratká, ale svému účelu posloužila dobře. Milovali jsme se spolu a já, jako každý ožrala, jsme měl pocit, že na tohle hned tak lehce nezapomene. Nakonec jsem usnul v jejím náručí, poslouchal tlukot jejího srdce a dech, co se pomalu uklidňoval, ztrácel svůj nádech vzrušení a mizel spolu s mým vědomím, jak jsem padal hluboko do říše snů...
Stál jsem uprostřed tmavé místnosti. Stejný pokoj jsem vídal každý den, jakmile jsem zavřel oči a přišel sen. Zvenčí se ozýval ženský křik, ale já jsem nedokázal zjistit jeho příčinu. Po stěnách stékaly čurky vody. Opatrně jsem se dotkl kamenné zdi. Byla chladná, slizká, ve spárech prorůstal mech. Zvedl jsem hlavu a dírou ve stropě spatřil úzký srpek měsíce.
Byla noc. Tmavá, nevlídná noc a já si vzpomněl na dívčina slova. Černý plášť s kapucou mi spadal do obličeje, rukou jsem pod ním nahmatal meč. Nikdy předtím jsem ve snu nic takového na sobě neměl. Stejná situace se opakovala do nekonečna každou noc. Stejná místnost, šaty, nikdy mě nenapadlo se pohnout nebo něco říct. Byl to je sen. Neuvěřitelně skutečný, ale pořád jen sen. Teď to bylo jiné. Jakoby se něco změnilo s příchodem té dívky, a i když jsem byl přesvědčen, že ve snu člověk není schopen racionálně uvažovat, přisuzoval jsem to všechno zcela logicky nadměrnému chlastu.
Napadlo mě se pohnout. Noha se zlehka zvedla a já udělal první krok, první pohyb za celé roky, co ten sen mám. Radoval jsem se jako dítě nad prvním krůčkem. Konečně jsme se mohl dostat z týhle zavšivený díry. Oči si už stačily přivyknout na tmu a já matně rozeznal obrysy dveří. Prudce jsem do nich vrazil, ty se se zaskřípáním otevřely a já i přes svou celkem obstojnou zásobou krvavých zážitků musel konstatovat, že tohle je síla. Venku plápolala spoustu ohňů a jejich plameny ozařovaly tváře tvorů, kterým by se ani ten největší pošuk neodvažoval říkat lidi. Tváře měli znetvořené, ale ne od ohně nebo neštovic, byla to jejich podoba, krása ve smyslu jak ji chápali oni. Všechny jejich rysy, oči, ústa i nos zanikaly v ohyzdné mase scvrklé kůže, hlubokých vrásek a jizev, co vypadaly, že se nikdy nezahojí a já zjistil, že mám vážné problémy s udržením jídla v žaludku.
Domy byly polorozbořené, z každého spáru trčela tráva, dveře byly většinou vylomené. Bylo to horší než u mě doma. Kapucu jsem si posunul pořádně do čela, tak, aby co nejvíce zakryla mou tvář. Moje odlišné vzezření by mohlo vyvolávat jen problémy.
Tělem mi projela horkost. Co když už nemám svou tvář? Rukou jsem zmateně přejížděl po obličeji. Všechno bylo na svém místě. Sakra, málem jsme se radostí počůral!
Procházel jsem ulicemi a v záři ohňů pomalu poznával známé domy. Byly jiné. Bez okenic, s polorozbořenou střechou, ale byla to stejná místa, jimž jsem procházel denně a já se jen bál tváří lidí, jenž v nich žijí, aby nebyli tak ohyzdní a nepřátelští jako jejich domovy. Pořád jsem slyšel výkřiky a volání o pomoc.
Děsila mě představa, že to není jen sen a já se nebudu moci probudit. Donekonečna mi zněla v uších slova tý dívky a v tu chvíli to byla má jediná útěcha, naděje, že to všechno skončí s příchodem rána.
Pokračoval jsem dál tmavými ulicemi a bylo mi úplně jedno, že nevim kam. Na zemi se válelo tělo. Smrdělo tak dokonale, že bych vsadil život na to, že už tam tleje nejmíň tejden. Nohou jsem ho opatrně převrátil a leknutím ucukl. Byl to muž, alespoň jsem si to myslel, hlava byla skoro plochá se zbytky něčeho, co vzdáleně připomínalo vlasy. Nikdy jsem žádného z těch démonů neviděl tak blízko.
Kdyby to byl člověk, nejspíš bych ho okradl, zastával jsem totiž teorii, že mrtvolám jsou peníze na nic, ale tohodle hnusu bych se nedotkl ani špičkou meče. Chtěl jsem pokračovat v cestě, ale muž se najednou vzpřímil a ohnal se po mně nožem.
Tělo zareagovalo rychle a silou, která překvapila i mě, jsem ho odkopl. Čepel jeho nože se mi stačila zarýt do kůže a zpod kabátu se mi řinula krev. Vytáhl jsme meč a namířil ho proti démonovi. Ten na nic nečekal a zmizel v nejbližší uličce. Neměl jsme chuť ho honit v tomhle Bohem zapomenutém kouti země. Byl jsem k smrti unaven.
Proudil jsem se v cizí posteli a chvíli mi trvalo než jsem si vzpomněl čí vlastně je. Kate už vedle mě neležela. Hlavu jsem měl plnou právě skončeného snu. Oblékl jsme si košili, v rohu se válely kalhoty. Potichu jsem vyšel z pokoje, sešel po schodech a vypadnul z hospody. Sluneční světlo mě bodalo do očí. Přivřel jsem je a pokračoval cestou k hradu.
Žaludek se ozval hned ve dveřích. Od oběda jsem nic nejedl. Zamířil jsem do kuchyně a bláhově se domníval, že tam bude něco k jídlu. Našel jsem jenom krajíc tvrdého chleba a kousek sýra. Jak dlouho už tam leží, jsem raději nezkoumal.
"Teče ti krev," ozval se dívčin hlas. Stála ve dveřích. Oblečená.
Podíval jsem se na svou paži. Celý rukáv byl prosáknutý krví. Všechny vzpomínky se mi vrátily a já už ztratil i poslední naději, že ta noční můra byla jen následek špatnýho chlastu.
"Kde se ti to stalo?" pokračovala ironickým hláskem.
Na co sakra čeká? Až přiznám, že měla pravdu, nasypu si popel na hlavu a udělám ze sebe naprostýho idiota? K čertu s ní i s jejím proroctvím!
"Ve snu," odpověděl jsem hlasem beze stopy neklidu.
"Myslíš ten, kdes měl na sobě plášť a u pasu meč?"
"Jak to můžeš vědět?"
"Byl to dárek ode mě."
"Kdo sakra jsi? Vypadni ven i s těma svejma blábolama a nech mě dál žít můj zkurvenej život!" křičel jsem na ni.
Ani se nepohnula.
"Jsem Dawn, čarodějka z Essexu a už to není jen tvůj život. Měl by ses konečně vzpamatovat a přestat myslet jen na sebe!"
Moc ji to slušelo, když se zlobila.
"Tak čarodějka?" smál jsem se na celé kolo.
"Jo. A nebýt mě, hnil bys teď nejspíš někde v mělkým hrobě. Pomohla jsem ti dostat se z tý díry, kde jsi kvůli svý neschopnosti zbytečně promrhal všechny svoje sny, a dala jsem ti plášť, aby tě chránil před zraky démonů, když strkáš nos, kam nemáš, a meč, aby ses mohl bránit. Tak už se nikdy neopovažuj smát se, když slyšíš mé jméno, ale vzpomeň si, díky komu žiješ!"
Do hlavy se mi hrnula krev. Kdyby byla muž, nejspíš bych ji urazil hlavu. Jenže ona byla žena a já měl pocit, že její pomoc budu potřebovat.
"Měl bych ti asi poděkovat..."
"Děkovat ti bude celý svět, až zavřeš brány noci!"
Přišlo mi drsný říkat ji, že na jejich dík jim zvysoka kašlu.
"Je mi líto, že jsi se zranil," popošla ke mně, utrhla si pruh látky ze šatů a ovázala mi ránu.
Bylo to poprvé, co jsem se jí dotkl.
"Musíš být opatrný. Démoni mají mnohem větší schopnosti než si myslíš!"
"Tohle není práce démona," vzpomněl jsem si na dnešní vášnivou noc. Mohl jsem se škrábnout o postel nebo mě Kate mohla zranit. K čertu, vo co se to tady snažim! Pamatoval jsem si každou vteřinu svého snu! Všechno bylo tak skutečné a z paže mi tekla krev! Živá upomínka prvního setkání s lidským démonem.
"To přesvědčuješ mě nebo sebe?" odhadla mou situaci celkem přesně.
Pořádně jsem se zakousl do chleba, bylo toho na mě moc.
"Co teď čekáš, že udělám?"
Dost hloupá otázka. Ani jsem nevěděl, jakou odpověď vlastně čekám.
"Zatím bys mně moh chvilku poslouchat," posadila se na lavici naproti mně. Slabý vítr ji lehce nadzdvihl šaty a já spatřil drobné písmo na její hrudi. "Ve světě noci máš mnohem větší sílu než tady. Kdykoliv tě nějaký démon napadne, musíš být opatrný, abys ho vážně nezranil nebo nezabil."
"Jo, jasně. Mám se vod nich radši nechat zmrzačit. Věř mi, že až se mi nějakej z těch zkurvysynů dostane do rukou, zabiju ho bez váhání!"
"A tím i úplně nevinného člověka. Může to být muž, kterého jsi včera potkal v hospodě nebo dívka s kterou jsi právě strávil noc," po zádech mi přejel mráz, "ale tvůj život je mnohem cennější než ten jejich. Když budeš muset, zabij, ale pořád měj na paměti moje slova!"
Překvapila mě důležitost vlastního života. Pro všechny ostatní jsem byl jen povaleč. Ona ve mně viděla boha a já z toho měl strach.
"Máš i ty svého démona?" Proč jsem se k čertu ptal?
"Ano."
Nastalo ticho. Zkoušel jsem si ji představit s vrásčitou tváří, se srdcem plným zla.
"Co musím udělat, abych zavřel ty... No.... Ty brány?" snažil jsem se dost křečovitě změnit téma.
"Musíš najít Pána noci, jediného člověka, který žije pouze ve světě démonů. Muže, jenž otevřel brány a vypustil démony. On sám nemá tělo ve světě dne. Jeho celá podstata i duše existuje jako základní prvek světa noci. Musíš ho donutit projít branou zpátky mezi lidi ve chvíli, kdy slunce bude vycházet a všichni démoni budou ve svých tělech. Po jeho odchodu se brány zavřou a lidé budou opět svobodní!"
"Svobodní? Vždyť všechno zlo bude uzavřeno uvnitř jejich duše! Nejsem si jistej, jestli se tomuhle dá říkat svoboda."
"I ty uvnitř skrýváš svého démona! Nemůže nad tebou nikdy zvítězit a ty se nemusíš bát, že se ráno neprobudíš."
Myslím, že se ostatní lidé se taky nebojí. No nic. Moje oblíbený přísloví: "Co oči nevidí, to srdce nebolí," asi nezná.
"Jak najdu toho Pána noci?"
"Pomůžu ti."
"Jak?"
"Dnes večer s tebou půjdu mezi démony. Jen tuhle jedinou noc. Budu na to potřebovat hodně sil, tak se prosím tě snaž vrátit ještě před západem slunce. Mám jen tuhle jedinou noc!" opakovala a mně připadala jako vlastní matka. Neměl jsem ani potuchy, jaké schopnosti tahle čarodějka má.
"Vrátím se," vstal jsem z lavice a vyšel z hradu. Svižným krokem jsem zamířil do hospody. Času bylo málo a já byl plně odhodlanej vystřízlivět, ještě než přijde noc.
V kabátci jsem našel ještě několik mincí. Nejspíš jsem je tam schoval na horší časy. Upřímně řečeno nevím, co by mohlo být ještě horší než tohle. V putyce jsem byl skoro sám. Kate si mě nevšímala. Můj včerejší výkon asi nepatřil mezi ty nejlepší.
Sedl jsem si tak, abych dobře viděl z okna, objednal si džbánek piva a pil.
Zvedl jsem hlavu ze stolu. Venku už bylo šero, Slunce právě zapadalo za obzor. Nejspíš jsem usnul. Vybelhal jsem se ven a nejrychlejším krokem, jakého jsem byl schopen, se pustil cestou k hradu. Srdce mi tlouklo, když jsem z dálky uviděl svíci v jednom z oken. Musel to být pokoj Dawn! Vyšel jsem nahoru, otevřel její dveře a opatrně strčil hlavu dovnitř. Ležela na posteli, tvář bledou jako nebožtík na márách.
Na stole vedle ní hořela svíce. Popošel jsem k posteli a opatrně položil dlaň nad její ústa. Dýchala. Slabě, ale byla živá a já jen musel spoléhat, že se o sebe dokáže bezpečně postarat. Lehl jsem si na druhou postel, nejspíš byla stejně připravená pro mě, a snažil se usnout.
Otevřel jsem oči. Byl jsem ve stejné místnosti jako ve všech svých snech. Dírou ve stropě jsem uviděl Měsíc. Rostl stejně rychle jako můj strach.
"Ty jeden všiváku!" křičel slabý hlásek za mými zády.
Otočil jsem se a uviděl Dawn, jak do mě buší pěstičkami. Žádnou bolest ani tlak jsem ale necítil. Jako by její ruce byla jen lehká peříčka zmítaná ve větru.
"Nechal jsi mě tu samotnou! Slíbil jsi, že přijdeš! Já mám jen jedinou noc!" pokračovala ve výčitkách.
"Omlouvám se!"
Znělo to dost nepřesvědčivě.
"Já ti na tvoje omluvy kašlu, ty vožralo! Mohl mě tu kdokoliv zabít! Víš jak moc práce mi dá, abych udržela svého démona v těle a zabránila mu projít branou? Chtěla jsem od tebe jen jedinou noc!"
Byla bledá, tělo zahalené ve stejném plášti, jako jsme měl já.
"Už jsem se ti omluvil!" chytil jsem jí za drobné ruce. Prsty se zabořily do měkké kůže. "Nevim, co víc ode mě ještě chceš!"
Snažila se vyvléknout z mého sevření.
"Ty jsi ztratila svou sílu?" zeptal jsem se dost nepatřičně.
"Samozřejmě, že ano! Proč si asi myslíš, že potřebuju tebe! Kdybych měla ve svém snu stejnou sílu, mohla bych Pána noci přivést na zem sama, ale všechna moje moc je soustředěna jen to, abych udržela démona ve svém těle!"
Skrz kapucu jí nebylo vidět do očí. Hlavu měla skloněnou, tělo se zdálo mnohem drobnější. Pustil jsem její ruce.
"Už musíme jít," řekla tiše.
Otevřel jsem dveře a oba jsme vyšli na ulici.
Ohně plápolali na stejných místech jako včera. Mlčky jsem procházeli městem. Démoni si nás nevšímali a já se snažil nevšímat si jich. Zahlédl jsem jednoho, jak klackem ubíjí něco, co vzdáleně připomínalo dítě. Chtěl jsem se tam jít podívat, ale Dawn mě zadržela.
"Nesmíš takhle bláhově riskovat svůj život! Už o tobě možná ví. Musíš si dávat pozor na léčky!"
"Jak by o mně mohli vědět?"
"Od mého démona! On je tvůj největší nepřítel! Ví o tobě všechno, ví všechno, co vím já!"
"Copak je schopen vnímat i ve světě dne?"
"Samozřejmě. Celou tu dobu čeká na svůj okamžik. Nese si všechny vědomosti člověka, z něhož pochází!"
A sakra. Takže jediná bytost, které jsem mohl důvěřovat, je zároveň i ten největší zrádce. No, dneska je to samý překvápko!
Došli jsme na kraj města. Začal jsme být imunní vůči výkřikům bolesti a volání o pomoc. Hlasy démonů přicházely ze všech stran. Vedla mě ulicemi města, oba jsem měli plášť stáhnutý hluboko do čela ve snaze uniknout zvědavým pohledům. Ohně plápolaly silným plamenem, aniž bych si všiml, že kdokoliv přikládá.
Dawn se podlomila kolena. Chytil jsem jí opatrně do náručí. Tělo měla lehčí, než jsem čekal. Nikdy si nezvyknu se jí dotýkat!
"Tohle je brána!" ukázala směrem k vysokému kamennému oblouku a rychle se snažila postavit na vlastní nohy.
Všiml jsem si velké svíce vedle brány. Byla rozdělena na několik částí. Plamen pomalu užíral vosk. Chtěl jsem se zeptat, co to znamená, ale Dawn mě předběhla.
"Když dohoří poslední díl," hlavou pokynula ke svíci, "Slunce bude zapadat a démoni se musí vrátit do svých těl. Kdyby se některý z nich nevrátil, zemřel by a s ním i jeho tělo. Zůstává jen jediná bytost - Pán noci!"
"Žije mezi námi?"
"Ne. Má svůj vlastní svět. Daleko, snad v pekle," zasmála se.
Sledoval jsem plamen svíce, zbývalo už jen pár dílků.
"Víš toho moc o démonech i o tomhle světě. Jak to, že se tady tak dobře vyznáš?" zeptal jsem se zcela spontánně a ani si nebyl jist, jestli chci znát odpověď.
"Už jsem tady byla!"
"Říkala jsi mi, že máš jen tuhle jednu noc!"
Jak dobře jsem se naučil tu frázi, kterou mi omílala o hlavu nejmíň tisíckrát!
"Byla jsem tady se svým otcem, ještě než zemřel. Byl to největší čaroděj, jakého jsem kdy poznala. Naučil mě, jak vyhrát nad svým démonem!" mluvila tiše a s hrdostí o svém otci.
Nechtěl jsem se na něj ptát, už jsem se nechtěl ptát na nic.
Popošli jsme dál od brány, zahnuly do další ulice.
Šel jsem za ní jako pes. Zavedla mě na kraj města. Proti nám se tyčila obrovská stavba z bílého mramoru. Zůstal jsem na ni koukat s otevřenou pusou.
Zdi byly zdobeny reliéfy mrtvých a kostlivců. Po sloupech podpírajících vchod se pnuly bytosti s ústy rozevřenými dokořán, křičící o pomoc, vytesané do mramoru namísto břečťanu. Dva mohutné ohně hořely u vchodu a stavba zářila svým andělským poselstvím smrti jako Slunce noci.
Běhal mi mráz po zádech, byla mi zima a nic v životě jsem si nepřál víc, než se probudit.
"Domov Pána noci!" hlesla tiše, "musíš se tam dostat, najít ho a projít s ním branou. Jeho strážci ti v tom budou bránit. Uvnitř je spousta démonů - hlídají ho jako svého boha..."
Tak jednoduchý, jak jsem si myslel, to asi nebude.
"...můžeš je všechny zabít a nikdo se to nikdy nedoví, ale spousta lidí se už nikdy neprobudí ze svých snů," dělala, jako kdybych měl na výběr.
"Proč tam nepůjdeme dnes?"
"Už není čas."
Vzpomněl jsem si na posledních pár dílů svíce.
"Bude už brzy svítat. Bude ti trvat dlouho, než se dostaneš až k Pánu noci. Musíš s ním projít branou ve chvíli, kdy slunce bude vycházet - ne dřív, ne později!"
"Existuje jen jedna brána?" zeptal jsem se a v duchu si představoval ty fronty před svítáním.
"Ne, jsou jich tisíce po celém světě. Tuhle otevřel Pán noci jako první..."
Chvíli jsem tam oba mlčky stály.
"Kdo je vůbec Pán noci?" zeptal jsem se.
Dawn mě vzala za ruku.
"Je čas jít," řekla a já byl najednou strašně unavenej.
Zavřel jsem oči a čekal.
Posadil jsem se na postel, protáhnul se a podíval na Dawn.
Ležela na posteli vedle mě. Vstal jsem a naklonil se nad její tvář. Byla stále tak bledá, oči zavřené, jako socha vytesaná z kamene. Opatrně jsem s ní zatřásl.
Při každém dotyku jsme cítil chlad. Pomalu otevírala oči, koutky úst se zvedaly v úsměv, když mě spatřila. Byla strašně slabá.
"Potřebuješ se najíst!" prohlásil jsem důležitě, "dojdu do vesnice a něco přinesu!" Byl jsem ochota sama.
"Ne," položila opatrně svou ruku na mou, "včera jsem nějaké jídlo přinesla."
Nejspíš mi chtěla zabránit abych se dostal do vesnice, lépe řečeno do hospody.
Šel jsem do kuchyně. Na stole se válel bochník chleba, kus sýra, sušené maso a džbánek mléka.
Vzal jsem to všechno do jejího pokoje. Seděla už na posteli zachumlaná do deky. Barva se ji pomalu vracela do tváře. Položil jsem před ní jídlo na stůl. Ulomila si kousek chleba, přikusovala sýr a usmívala se od ucha k uchu. Připomínala mi malý dítě.
"Dneska nikam nechoď," zaškemrala.
Zdálo se, že všechna její důstojnost je v tahu. Nesnáším, když musím něco slibovat. Napil jsem se mléka.
Zasmála se a vzala to jako souhlas. Odešel jsem z jejího pokoje a nechal ji tam samotnou - vypadala už úplně zdravě.
Sedl jsem si v jídelně a přemýšlel nad vším, co se stalo. Měl jsem svůj bezvýznamnej život docela rád, byl bych se nejspíš uchlastal k smrti a všem by to bylo ukradený. Teď si přijde nějaká ženská a dává mýmu životu smysl. Mohl bych utéct - co je mi do lidí? Můžou jít k čertu!
"Máš strach?"
Nemusel jsem se ani otáčet, abych věděl, kdo tam je. Proč mě, sakra, nenechá chvilku samotnýho? Otočil jsem se na ní.
"Měl bych snad mít?"
"Nevim," přisedla si ke mně na lavici, "já bych asi měla."
"Nechci už o tom mluvit," vystihl jsem svou situaci celkem přesně.
Podívala se mi do očí. Byla už zase silná, krásná, jako když za mnou přišla poprvé.
"Chci tě ještě o něco požádat..."
Jako by toho nebylo ještě dost!
"...miluj se se mnou!"
Tak tohle byla teda rána z nebes!
"Chci, abys byl jediný muž v mém životě! Chci, aby ses dotýkal mého tělo jako žádný muž před tebou!"
Zmateně jsem se na ni díval, byla to jedna z málo proseb, které bych od ní nikdy nečekal. Vzpomněl jsem si na její tělo, na knihu, jenž jsem jako jediný směl číst. Teď mě žádá, abych se jí i dotýkal.
"Chci poznat opravdovou lásku.... alespoň jedinkrát v životě!"
Než jsem stačil cokoliv říct nebo udělat, políbila mě a já ucítil, jak vzrušení zaplavuje moje tělo. Pramínky jejích vlasů mi spadaly do tváře. Vzal jsem ji do náruče, objala mě rukama. Nesl jsem jí po schodech do jejího pokoje, položil na postel. Chvěla se.
Prsty jsem jel opatrně po jejím těle, roztrhl šaty a spatřil drobné písmo na její hrudi. Leželi jsme vedle sebe nazí, nikdy v životě jsem nezažil takové vzrušení, líbala každý kousíček mého těla. Prsty jsem jemně přejížděl po jejích zádech, dotýkal se písmen vpálených do kůže a v duchu skládal jednotlivá slova. Milovali jsme se celé hodiny...
Ležela v mém náručí, udýchaná a zpocená, vlasy provlhlé potem. Cítil jsem jemnou vůni její kůže, když se prsty dotýkala mých rtů. Byla nádherná.
"Řekneš mi, kdo je Pán noci?" ležela zády ke mně.
"Je to člověk, alespoň před mnohými staletími byl..."
"Jak se mu podařilo otevřít brány?"
""To je dlouhý příběh," hlesla tiše.
"Máme spoustu času," políbil jsem jí do vlasů.
"Jmenoval se Rhyl," začala, "byl synem slavného náčelníka a byl to velký bojovník. Je to už tak dlouho, co žil, tak dlouho, že už všichni zapomněli jeho jméno a uschly slzy všech matek, kterým zabil jejich syny.
Byl to muž bez špetky soucitu nebo lítosti. Miloval jen jedinou bytost, jedinou ženu, dívku Marigold. Při válce, kterou vedl jeho otec, zemřela spoustu mužů a mnoho z nich zabil Rhyl. Při poslední bitvě bylo pole poseto tolika těly, až se zem od krve zbarvila do ruda. Zemřel i Rhylův otec a jeho žena.
Tu noc se procházel po bitevním poli, v náručí držel mrtvou Marigold a proklel celý svět. Jeho mysl zahalil závoj šílenství a on se nahý válel po tělech mrtvých bojovníku, dokud své tělo nepokryl jejich krví. Jeho nenávist byla tak silná, až otevřela bránu a on vstoupil se svou bolestí do světa noci," skončila, sedla si na postel a zachumlala se do deky.
Takže mám co dělat s pošukem! No, to člověka uklidní!
"Mám ještě úplně poslední prosbu..."
"Jestli bude tak příjemná jako tahle, rád ji splním!"
"Zabij mě!"
"Děláš si snad srandu?" vstal jsem z postele.
"Počkej!" položila mi ruku na rameno, "chci, abys zabil mého démona!"
"Proč? Dnes ráno se vrátí do tvého těla a už tam zůstane navždy."
"Co když se ti to nepodaří? Já už nechci žít, copak to nechápeš? Chci, aby můj démon zemřel v bolestech, aby trpěl. Zabij ho!"
"Ne!" odmítl jsem, odhodlaný, že svůj názor nezměním.
"Možná budeš muset! Bude někde vedle Pána noci, bude ho střežit, protože o tobě ví a využije tvou slabost ve svůj prospěch!"
"Tak prostě dnes večer nebudeš spát!"
"Jsem příliš sobecká, než abych propásla svou šanci. Celý život žiji v naději, že se najde někdo, kdo zabije mého démona a já budu moci zemřít!"
Nesmí mi to dělat! Ne teď.
"Proč?"
"Proč chci zabít svého démona? Zabil mi otce! Přijde ti to jako dostatečně silný důvod?"
Nevěděl jsem co odpovědět.
"Nikdy jsem tě o nic neprosila! Teď ano. Zabij ho...prosím!" vyšel jsem ven z pokoje a nechal ji o samotě. Na sobě jsem měl jenom kalhoty. Sešel jsem dolů po schodech, našel si něco k jídlu a vypadl z hradu. Potřeboval jsem si utřídit myšlenky.
Vrátil jsem se asi hodinu po rozhovoru s Dawn. Bál jsem se, abych nepřišel příliš pozdě. Našel jsem ji v kuchyni.
Stála u plotny, uslyšela moje kroky, otočila se a usmála.
"Přišel jsi včas."
Neodpověděl jsem, ani jsem nevěděl, co bych odpovědět měl.
"Něco jsem pro tebe uvařila," podala mi džbánek s něčím, co neuvěřitelně smrdělo, "pomůže ti to usnout a nevzbudit se dřív, než bude potřeba."
Nějak zvlášť jsem tý břečce nevěřil.
"Slunce už bude brzy zapadat," naznačovala nenápadně, že bych se měl napít. Vzala mě za ruku a vedla po schodech nahoru do jejího pokoje.
Lehnul jsem si na postel a napil se ze džbánku. Hořká pachuť mi zůstala v puse. Sedla si na postel vedle mě.
"Já věřím, že ty to dokážeš!"
Co? Zavřít brány nebo ji zabít?
"Sbohem," řekl jsem tiše.
"Sbohem," odpověděla. Políbila mě. Všechno se najednou začalo rozmazávat, viděl jsem matně její obrysy, jak zvedá džbánek ústům a ulehá vedle mě. Ucítil jsem jak se její prsty proplétají s mými...
Pak jsem usnul.
Vyšel jsem rychle z místnosti, kde jsem se ze železnou pravidelností ocital každou noc. Ujistil jsem se, že mám svůj meč. Procházel jsem už dobře známými ulicemi, šel jsem stejnou cestou jako včera s Dawn.
Vybavil jsem si její tvář, byla tak daleko a já se s ní nechtěl setkat, ne tady a ne teď! Byla něčím tak zvláštním, vrahem svého otce, muže, pro jehož pomstu byla ochotna obětovat život. Nevim, co bych dal za hlt pořádnýho chlastu!
Byl jsem už na konci města. Z dálky bylo vidět kamenný oblouk, bránu a svíci. Zatím dohoříval první díl, zbývalo jich ještě osm. Musela to být jen chvíle, co démoni prošli branou. Přemýšlel jsem, kolik jich může být uvnitř paláce. Dubové dveře byly otevřené, u vchodu nikdo nestál. Vešel jsem dovnitř a čekal.
Ocitl jsem se v obrovském sále. Čtyři mohutné sloupy podpíraly klenbu, stěny byly holé, čišel z nich chlad, místnost neměla okna a uvnitř nehořely žádné ohně. Chvilku jsem mžoural, než si oči stačily zvyknout na tmu. Můj zorný úhel se zkrátil na úzký pruh přede mnou, slabě ozařovaný světlem vnikajícím dveřmi dovnitř. Šel jsem potmě a vlastní kroky, mohutně se odrážející od kamenných zdí, mi naháněly hrůzu. Byl jsem přesvědčen, že jsem jedinou živou bytostí v týhle zavšivený díře.
"Vítej, můj hochu!" rozezněl se sálem mužský hlas. Všude kolem mě se najednou rozhořely ohně. Vytáhl jsem svůj meč a zmateně se otáčel na všechny strany. Místnost byla zalitá světlem, po obou stranách stáli v řadě démoni, každý z nich držel v ruce louči a ani jeden se nepohnul. Tvář jim ozařoval plamen a ještě víc tak zdůrazňoval jejich ohyzdnost.
"Nemáš se čeho bát, můj synu!"
Otočil jsem meč ve směru, odkud přicházel hlas.
"Ty nejsi můj otec a nikdo kromě něj nemá právo nazývat mě synem!"
Po pravdě řečeno, můj otec mi většinou říkal úplně jinak než "synu".
Muž na konci chodby neodpověděl.
Sám sál byl tak dlouhý, že jsem musel popojít dopředu, abych alespoň matně uviděl jeho tvář. Seděl na něčem, čemu se při troše dobré vůle dalo říkat trůn. Tělo měl zahalené do pláště z kožešin. Na koberci před ním ležela dívka a já se poprvé v životě modlil, aby nebyla ta, na kterou myslím. Muž byl v nejlepších letech, přinejmenším stejně vysoký jako já. Prošel jsem sálem kolem démonů až těsně k němu.
Díval se mi do očí, ústa zkřivená v úsměv, dívka na zemi se mu lísala k nohám. Nebyla stejná jako Dawn, vlasy měla slepené v mastnou kouli, vrásčitá kůže zakrývala všechny rysy v obličeji. Byla tolik jiná, ale já ji poznal - a ona poznala mě.
Usmála se a ještě více se přitiskla k jeho nohám. Pevně jsem sevřel rukojeť meče a v duchu pozdravil Pána noci.
"Přišel jsi mě zabít?"
"Přišel jsem zavřít bránu!", odpověděl jsem a nebyl si zcela jist, jestli to neznamená totéž.
"Ty chceš vzít všem mým dětem domov?"
Já mít takovýhle haranty, tak se radši voběsim!
"Myslíš si, že se jim to bude líbit?"
Znervózňovalo mě, jak se mnou jedná, ten jeho škleb i naprostá samozřejmost, s jakou mě uvítal.
"Co uděláš pak? Zabiješ je?"
"Když budu muset, klidně."
"Tolik nevinných mrtvolek, tolik čerstvých hrobečků! To by ses nestyděl?"
Došla mi trpělivost, ale dřív než jsem stačil cokoliv udělat, zahradil mi cestu jeden z démonů.
"Máš možnost dokázat, že jsi dost silný, abys mohl čelit svému svědomí do konce života!"
Vysoký muž se rozmáchl mečem a zaútočil na mě. Stačil jsem uskočit a výpad odrazit. Začali jsme se bít.
"Ewan McMarra žije se svou ženou a třemi dětmi daleko od lidí, v horách..."
Snažil jsem se ho neposlouchat.
"Každé ráno vstává, aby se vydal na trh s úrodou..."
Démon nade mnou začal získávat převahu, neměl jsem odvahu ho zabít. Jen jsem odrážel jeho údery.
"Políbí svou ženu na rozloučenou, zapřáhne koníka do vozu a slíbí dětem, že jim něco dobrého přiveze..."
Začaly mě opouštět síly. Naposledy jsem se rozmáchl a mečem zabodl čepel do jeho hrudi. Mrtvé tělo se svezlo na zem.
"Ty jsi ho zabil!"
Musel jsem - tam nebylo cesty zpět. Já musel. Musel! Musel! Opakoval jsem to v duchu tisíckrát a doufal, že tomu sám uvěřím.
"Co na to řeknou asi jeho děti, Daryll, Barry a malá Aneirin? Kdo jim asi vysvětlí, jak jejich otec zemřel?"
"Už dost!" můj křik se odrážel od stěn paláce.
Vrhl jsme se směrem k trůnu. Dawn mi zahradila cestu. Přišlo mi skoro jako hřích, nazývat tohle monstrum jejím jménem.
"Zabiješ i mě?" zasyčela.
Nedokázal jsme odpovědět.
Sebrala ze země meč a mávala mi s ním před nosem.
"Prosila tě přece o to, ne?"
Ten hlas byl cizí. Proplétala se kolem mě a čekala, až zaútočím.
"Potom, co jste se milovali. Vyspala se s tebou jenom proto, že nikdo jiný by s ní nešel. Je to jen zrůda, popsaný list papíru!"
"Mlč!" křičel jsem na ni.
Smála se. Udělal jsem výpad, odrazila ho. Bojovali jsme spolu a mně to připadalo jako celé hodiny. Cítila, že jí nechci ublížit.
"Nemůžeš mě zabít!" křičela, "já tebe ano. Jako svého otce..."
Chtěl jsem, aby zemřela. Styděl jsem se, že si přeji její smrt. Je to Dawn, žena, která se obětovala pro lidstvo, s kterou jsem se miloval a které mě prosila, abych jí zabil. Proč nedokážu splnit její prosbu, za to všechno, co pro mě udělala?
Přestal jsem vnímat všechno kolem sebe, její smích mi splýval s řinčením oceli. Byl jsem unavený, šaty na mě visely provlhlé potem. Ustupoval jsem před jejími útoky, byla mnohem silnější, než jsme čekal. Podařilo se jí povalit mě na zem. Stála nade mnou se zbraní napřaženou k poslední ráně.
Pevně jsem sevřel rukojeť svého meče a vší silou ho bodl do dívčina těla. Chladná čepel projela kůží, Dawn zasténala, kapičky krve kapaly na mou hruď. Rychle jsem vstal, její meč s řinčením spadl na zem a mrtvé tělo dopadlo na kamennou podlahu.
Zabil jsem jí, ne Dawn, ale jejího největšího nepřítele. Nečekal jsem, až se na mě ti ostatní vrhnou, musel jsem běžet asi pět metrů, než jsem se dostal k Rhylovi. Chytil jsem ho pod krkem, meč přitisknul na tepnu.
"Tys jí zabil! Zabil si holku, s kterou jsi ještě dneska chrápal!"
"Drž hubu!" přitlačil jsem čepel pevněji na hrdlo a donutil ho vstát ze židle, "řekni jim, ať odejdou!" kožešina spadla na zem, "řekni jim, ať vypadnou nebo tě zabiju!"
Démoni se začali srocovat kolem mě.
"Jestli okamžitě nezmizíte, zabiju vám vašeho Pána, brány se zavřou a vy tady všichni zůstanete mrtví!"
Z Rhylova krku se spustil pramínek krve.
"Co je? Copak mu nerozumíte, vy tupci?" křiknul na ně.
Démoni vycouvali z paláce.
Jakmile byli všichni venku, došoural jsem se s ním ke dveřím. Všechno se mi v těle svíralo, když jsem procházel kolem mrtvé Dawn. Podíval jsem se ven, zbýval poslední díl svíce. Zabouchl jsem dveře a pustil Rhyla.
"Proč to děláš?" zeptal se mě.
"Proč? Abych skončil tohle peklo!"
Začal se smát.
"Noci, má krásná milenko, jak tebe může někdo nenávidět? Copak necítíš jemné dotyky tmy, nevidíš každý její krok na noční obloze? Má sladká Marigold, povstala jsi z krve bojovníků a já jen pro tebe vystavěl svět z lidské bolesti!"
"Jsi blázen!"
"Každý máme nějaký názor," zasmál se. "Co ty? Ubohá figurko ve hře, které nerozumíš! Kdyby ses narodil o den nebo hodinu později, byl bys teď nejspíš chrápal spokojeně ve své posteli! Tady nejsou strany, žádné dobro nebo zlo! Oba světy jsou stvořené z lidské duše, můžeš ji proklínat, nenávidět nebo milovat, ale nikdy ji nezničíš ani nezměníš!"
"Já ten rozdíl vidím docela dobře!" nemohl jsem odtrhnout oči od kaluže krve, jež se pomalu zvětšovala pod tělem Dawn.
"V čem?" zeptal se.
"Podívej se na ty zrůdy, kterým vládneš! Mají srdce plné nenávisti, kvůli nim zbytečně umírají lidé. Kdo si myslíš že jsi? Vyvedl jsi z pekel tu nejhorší spodinu světa!"
"Takhle bys neměl mluvit, mohl bys ještě někoho urazit!"
"Koho?"
"No přece Marigold!" řekl udiveně nad mou nevědomostí.
Na chvilku mi ho bylo líto.
"Je čas jít!" chytil jsem ho do náručí, otevřel dveře a vyšel ven.
Svíce pomalu dohořívala. Zbývalo jen pár chvil do svítání, ulice už byly prázdné. Pořádně jsem se rozhlédl - nikdo tam nebyl, všichni už nejspíš prošli do svých těl. Pomalu jsem ho dostrkal k bráně. Nebránil se.
"Řekni mi," přerušil ticho, "jak jsi poznal, který ze světů má být zničen?"
Zaskočil mě a já nevěděl, co odpovědět. Vždyť bylo tak jednoduché najít ta správná slova!
Slabý plamen svíce zhasl, Slunce vycházelo.
"Sbohem má noci, krásná Marigold!" řekl tiše Pán noci, zavřel oči a oba jsme prošli branou.
Viděl jsem, jak se moje druhá část vrací zpátky do spícího těla, viděl jsem Rhylovo tělo, jak se rozpadlo v prach a čas si konečně vybral svou daň nad člověkem, jenž před ním po dlouhá staletí utíkal.
Posadil jsem se na postel a rozhlédl se po pokoji. Průvan vnikající do místnosti otevřeným oknem nadzdvihl hromádku popela na podlaze.
Dawn ležela vedle mě. Věděl jsem, že je mrtvá. Tvář měla bledou, rty byly studené, když jsem je líbal. Nechal jsem jí tam samotnou a vyšel ven z hradu.
Bylo ještě příliš brzo začít den. Procházel jsem se tichými ulicemi města, lidé spali a já jim záviděl jejich nevědomost....
Povídka je zveřejněna s písemným souhlasem autora (nebo jeho zástupce) a nakládání s ní podléhá platnému znění autorského zákona.
Dílo, které bodovalo v soutěži O cenu Jima Dollara.