Cestoval jím už tolikrát a přesto mu stále naháněl hrůzu. Nebylo to nic určitého, třeba jako strach, že mu meteor prorazí plášť lodi a on se udusí a zmrzne, pokud ho dřív neroztrhá vakuum. To nebylo to, co ho děsilo. Jeho strach byl přesně takový jaký má být. Plíživý, úlisný, skrytý někde hluboko a připravený vynořit se, když je to nejméně vhodné. Byl to pocit, který v něm vyvolávala ta temnota, ta nekonečnost. Ta strnulost, tolik se podobající smrti.
To byl ten děs. Že jednou ustane ve svých cestách, nikdy se již nepohne. Vychladne.
Pousmál se, protože to bylo směšné. Jak by kov jeho těla mohl ještě víc vychladnout? Ne, o své tělo se nebál. Jeho hydraulické svaly poslechnou jakýkoliv příkaz jeho nervů, jeho mozku.
Mozek. Ten byl stále jeho. Módní implantáty do mozku odmítl. Mohl tak sice získat větší paměť, lepší koordinaci při práci se svou myslí, možná i větší inteligenci, ale nic z toho se mu nezdálo dostatečnou protiváhou pocitu, že by ho mohl někdo ovládat. Vždyť implantátem byl mikročip a mikročip je vlastně počítač a počítač se dá ovládat. Vždycky se dá ovládat. To byla jeho rovnice a nehodlal ji změnit.
Co na tom, že jeho tělo bylo strojem. Vadilo snad někomu, že složitý mechanizmus jeho rukou, složený z pístků, koleček, převodů a kladek, dokáže nakreslit dokonale rovnou čáru na setinu milimetru stejně jako rozdrtit kámen na prach? Že ocel jeho svalů neznala únavu, zimu, bolest? Proč by mu to měl někdo za zlé? Strojní náhrady těla byly stejně běžné jako pět prstů na jedné ruce. Šlo pouze o výměnu hmoty za hmotu. Svaly za ocel. Únavu a bolest za výkonnost a sílu.
Jenže ani to nevyřešilo jeho strach. I ocel jeho pístů se zastaví, pokud jí mozek přestane dávat povely. A jeho mozek stárl a opotřebovával se.
Věděl, jak to zastavit, ale.... Jenže jeho strach z toho, co přichází po životě, byl větší. Zabil ženu, protože potřeboval její dítě. Její nenarozené dítě. Stal se vrahem, poslem smrti, aby té své unikl.
A tak porušil i svou rovnici, i když se přesvědčoval , že platí jen ohledně mikročipů či jiné techniky, a implantoval si stále se množící mozkové buňky do svého mozku. Dětské buňky se uchytily a nahrazovaly jeho vlastní. Konečně dosáhl svého cíle. Stal se vlastně nesmrtelným.
Po jisté době se však projevily i negativní stránky. Jeho přátelé a známí postupně umírali, až zjistil, že vlastně již vůbec nikoho nezná. Ale stále žil, žil však déle než bylo obvyklé, déle než by i při nejlepším zdraví měl a pomalu se o něj začaly zajímat úřady. A to bylo velice nebezpečné, protože velký zájem o jeho dlouhý život by mohl odkrýt jeho strašný zločin.
Tehdy poprvé zinscenoval svou smrt. Úřady uvěřily, že uhořel ve vraku svého mobilu a on se v klidu usadil na druhé straně Země.
Jenže tahle lekce neopatrnosti mu stačila. Po několika letech si koupil malý meziplanetární modul, do kterého tajně nainstaloval nadsvětelné motory. Koupil si ještě vrak stejného modulu a vyrazil na cestu, s vrakem v závěsu.
Na Jupiteru pak zachytili jeho nouzovou frekvenci.
„Tady modul Sokol 3, potřebuji pomoc. Mám poruchu na zdrojích energie. Nefunguje ochranný štít... letí na mě meteor... nemůžu mu uhnou...“ a pak jen suché praskání němého reproduktoru. To byla jeho poslední slova lidem a s lidmi. Záchranný tým nalezl jen kusy roztříštěného vraku.
Od té chvíle byl pro Zemi navždy mrtvý.
Začal se toulat hyperprostorem a vybral si jednu z neprozkoumaných soustav. Dokonce zde nalezl i jakousi civilizaci, která jej hned po přistání povýšila na boha. Nebylo špatné být jejich modlou. Konečně našel co chtěl. Klid a mír nerušený pozemskou technikou. Domorodci se o něj starali, a tak se on začal starat o ně. Ukázal jim, jak lépe hospodařit, bydlet, méně se dřít a oni si ho vážili ještě víc, pokud to bylo vůbec možné.
Žil s nimi několik generací, když musel svůj lid zarmoutit a opustit. Senzory v modulu zjistily pohyb pozemských lodí v hyperprostoru, mířících k planetě, na které se nacházel. A s pozemšťany mohl přijít trest. Nemusel, ale mohl, a to nechtěl riskovat. Opustil planetu a přemýšlel, co dál.
Být bohem nebylo špatné, a tak si našel planetu dost podobnou svému předcházejícímu působišti. Jenže i sem pronikly pozemské výpravy a on musel znovu použít nadsvětelných motorů svého modulu a hledat další planetu a stát se dalším bohem. Pomalu to začal považovat za něco jako své poslání. Pomáhat společnostem na úsvitu civilizace překonat jejich zaostalost, aby byly připraveny na příchod pozemských vyslanců, kteří ho donutí k odchodu do dalšího vyhnanství.
Vesmír za okny byl stále temný a studený. Opět musel uprchnout a opět byl na cestě. Kam? Na nějakou zapomenutou planetu, kde se stane bohem, dokud nepřijdou... A náhle si uvědomil, že je unaven. Nebyla to únava jeho ocelového těla, ani jeho obnovujícího se mozku.
Byl to pocit jeho mysli.
Zažil toho za svůj život tolik, že ho nic nemohlo překvapit. Viděl život i smrt, rozkvět i zkázu. Za tisíciletí, jimiž byl potulným bohem, za věky, po které se snažil uniknout svému strachu, své smrti, se jeho život stále jen opakoval v kruhu. Příchod, vláda, odchod. Proč?
Protože chtěl odčinit svůj zločin, spáchaný na ženě a jejím nenarozeném dítěti v dobách, které již nikdo nepamatoval. Jen on.
Jenže neodčinil již svůj čin? Díky němu se mohlo narodil více dětí ve vesnicích, protože měly co jíst. Díky němu jejich rodiče nepadali únavou po práci a mohli své potomky vychovávat. Mohl udělat ještě něco?
Vrátit život té ženě a dítěti, ozvalo se kdesi v něm. Pokud toto nedokáže, musí se dál starat a být potulným bohem a hledat další a další planety potřebující jeho pomoc.
Ano, to musí udělat. Jenže to neudělá. Je příliš unaven a touží si odpočinout. Zastavit se. Vychladnout. Zemřít.
Jeho strach ho konečně dohonil a stal se jeho snem, zatímco jeho sen, nesmrtelnost, se stal noční můrou. Nechtěl již žít, ani věčně, ani chvíli. Chtěl zemřít, toužil po smrti.
Zapnul radar. To, co hledal, bylo asi hodinu letu od něj. Vypnul nadsvětelné motory a upravil kurs. Počítač ho okamžitě informoval, že daný kurs prochází středem červeného obra, gigantické žhavé koule plné ohně. Ignoroval ho a přepnul řízení na ruční režim. Páku reaktoru strhl prudkým pohybem do rudého pole s označením „MAXIMUM“.
Modul se vyřítil vpřed. Teplota v kabině začala okamžitě stoupat. Nevadilo mu to, chlazení mozku zatím fungovalo. Několik obvodů počítače se přehřálo a počalo hořet. Tavit se a hořet začal i obal modulu. Chlazení mozku přestalo pracovat. Horko bylo nesnesitelné.
„Poslední cesta vede do pekla,“ pomyslel si. Pak se jeho modul vypařil.
Spánek stále nepřicházel, místo něj se však vkrádal pocit, že není v ložnici sám. Jakoby jej pozorovaly oči někoho, koho zná a na koho by nejraději zapomněl. Na věky zapomněl. V rohu pokoje se někdo pohnul. Tmavá silueta se zmenšila asi na polovinu, bylo slyšet zavrzání křesla, jak do něj neznámý usedl.
Byl opravdu natolik neznámý, jak se muž přemlouval? Mohl rozsvítit a přesvědčit se, ale co když je to ten, jehož příchodu se tolik obával? Jeho děsivý sen, noční můra z masa a kostí, kterou sám stvořil.
Ozvalo se cvaknutí vypínače, malá lampa u křesla se rozsvítila. Muž se neovládl a výkřik děsu mu vyklouzl z úst jako poslední dech umírajícího.
Byl to on. Jeho děs ze snu v okamžiku bdění. Ten, jehož jizvy již nechtěl nikdy vidět, jehož zmrzačené tělo mu bylo připomínkou jeho dávného mládí a pokusů, které provedl, aby hmotu mrtvých svalů a tkání přivedl zpět k životu.
Tehdy to byl jeho jediný cíl, vrátit zpět, co se zdálo nevratné, život tam, odkud již odešel. Ani nevnímal co dělá, když sekal a řezal mrtvá těla, aby je mohl znovu sešít do jednoho celku, kterému pak vdechl život.
Hrůzo, co to však stvořil? Místo toho, aby se to poklidně posadilo na stole, na kterém to celou dobu leželo, spadlo to na podlahu a počalo se to křečovitě zmítat jako v záchvatu nějaké nervové poruchy. Křik, který to vydávalo, byl natolik nelidský, že se ho zmocnila hrůza nad tím, co uskutečnil. Zíral na zkrvavené tělo, podobné spíše kusu něčeho z řeznického krámu, než lidské bytosti plné ušlechtilosti, která byla jeho záměrem, a věděl, že ji musí zničit. A nejen ji. Celou svou práci, své knihy, přístroje, aby se už nikdy nepokusil o něco takového. Odběhl z laboratoře a když se vrátil, držel v rukou pistoli.
Ruce se mu chvěly, tělo na zemi sebou škubalo. Stiskl spoušť. Jednou, dvakrát, pětkrát. Kulky se nořily do jeho díla s nechutně mlaskavými zvuky. Stál tam a mačkal kohoutek, i když úderník dopadal již naprázdno. Pak vyběhl ze své horské chaty, která mu sloužila jako útočiště, z automobilu vzal kanystr s benzínem a celou ji polil. Jediné škrtnutí a jeho práce zmizela v ohnivých vírech. Odjel dřív než se plameny dotkly střechy.
Celá léta žil v přesvědčení, že jeho výtvor shořel na popel a jedinými vzpomínkami jsou příšerné sny o těch několika málo okamžicích, kdy jeho dílo žilo.
A nyní mu hleděl přímo do černých očí, posazených v zjizvené tváři.
„Překvapen?“ řekl návštěvník. Jeho hlas byl tichý a přestože se jeho levá polovina úst, pokrytá jizvami po zahojených spáleninách, nehýbala, byl velice zřetelný a srozumitelný.
„Máš být mrtvý,“ sykl muž, který stále zápasil se svou hrůzou.
„Nejspíš ano,“ pokývala hlavou bytost v křesle. „Ale nejsem. Rozhodně ne díky tobě.“
„Jakto, že umíš mluvit?“ vyhrkl ze sebe muž. Jeho zvědavost nebyla z těch, které se nechají dlouho zastrašovat myslí.
„Naučil jsem se to. Stejně jako psát, počítat, kreslit a spoustu dalších lidských dovedností,“ odpověděl svým klidným a tichým hlasem nezvaný host.
Při pohledu na svůj výtvor se musel kysele usmát. „Kdo tě učil? Takovou zrůdu.“
„Jsem takový, jakého jsi mne vytvořil. Nevzpomínáš?“
„Vzpomínám až moc dobře. Víc, než bych chtěl, kdyby tě to zajímalo,“ odsekl muž.
„Tak proč mě nazýváš zrůdou?“
„Protože tou jsi. Jsi jen oživlá hmota, která má být mrtvá.“
„Nejsem jen oživlá...“
„Ale jsi,“ vykřikl muž. „Jsi jen má chyba, bez práva žít, rozumíš? Vím totiž, co jsi. Sám jsem skládal tvé odporné tělo, sešíval tvé hnáty, oživil jsem tě. Neříkej mi, že nevím, co jsi. Jako tvůj stvořitel to vím až moc dobře.“ Bylo to poprvé, co pro sebe použil takového označení a možná teprve nyní si uvědomil, co to znamená.
„Ano, stvořil jsi mě a já jsem ti vděčný jak jen dílo může být vděčné svému tvůrci, ale v okamžiku mého zrození jsi mne opustil a zavrhl. Ze stvořitele jsi se změnil v ničitele. Z boha v ďábla. Odešel jsi, když sis myslel, že jsem mrtvý, a tím jsi odešel i z mého života.“
„Z tvého života?“ téměř se rozesmál muž. „Nebýt mě, tak jsi hnil v zemi. Ten život jsem ti dal já.“
„Možná by to bylo lepší. Nemusel by ses pokusit mi ho hned vzít, stejně jako bych se s tebou nikdy nemusel znovu setkat.“
Muže tato poznámka zaujala. „Proč jsi vůbec přišel? Po tolika letech.“
„Pro tvůj život,“ řekl a jeho hlas byl tichý a klidný.
Muž se okamžitě vrhl k nočnímu stolku, ve kterém měl ukrytu zbraň. Možná zrovna pro tuhle chvíli. Pohnul se i návštěvník a i když stálo jeho křeslo mnohem dál, byla to jeho ruka, která sevřela pažbu pistole jako první.
„I když nejsem dokonalý, jsem rychlejší a silnější než ty,“ řekl, ohnul hlaveň a hodil nepoužitelnou zbraň muži do postele.
„Proč mě chceš zabít?“ zeptal se muž tak tiše, že to bylo sotva slyšet.
„Kvůli tvé práci, kterou chceš zítra nabídnout do války.“
„To nesmíš,“ zakřičel muž. „Díky mně a mému oživovacímu séru vyhrajeme tuhle válku.“
„Neměli jste ji vůbec začínat. A kdo je to my, kdo vyhraje?“
„Má zem, můj národ, naši vojáci.“ V mužových očích zasvítily jiskry nadšení.
„Myslíš svou zemí tu okolní pustinu, kde hoří jen ohně? Za svůj národ jistě považuješ ty ubožáky, kteří umírají hlady a loví téměř sami sebe, aby měli něco k jídlu? A když mluvíš o vašich vojácích, určitě mluvíš o těch mladících, kteří jsou spíše dětmi než čímkoliv jiným a kteří jsou posíláni do nesmyslných bitev? Pro všechny z nich by bylo nejlepší, kdybyste co nejdřív prohráli a nedocházelo k dalšímu utrpení.“
„Já je zbavím utrpení. Mé sérum oživí naše mrtvé vojáky a ti zvítězí ve všech bitvách, aby pro svůj národ dobyli vítězství...,“ nestačil domluvit. Dvojice zjizvených rukou obemkla jeho hrdlo tak těsně, že sotva dýchal.
„Armáda mrtvých, která porazí živé? Která bude zabíjet nevinné, kteří nechtěli válku, dokud jste vy nezaútočili? Která bude pustošit, plenit a rozdávat smrt a utrpení plnými hrstmi? Ne, to se nesmí stát.“ Stisk zesiloval. „Vím, co je to utrpení. Celou tu dobu, co sis myslel, že jsem mrtev, jsem pomáhal v polní nemocnici. Mé zohyzdění všichni považovali za zranění z boje.
Ty neznáš křik raněných ani zápach smrti vanoucí z fronty. Nevíš, jaké to je vidět krvácející mladíky volající po domově a nemoci jim pomoci, možná jim jen přát rychlou smrt. To se musí zastavit. Za každou cenu.
Byl jsem sice stvořen jinak než ostatní lidé, ale jsem stejně lidský jako oni. Nejde o to, jestli mám stejné tvary těla nebo počet očí. I já dokážu myslet a cítit. A vím, že již bylo dost zabíjení a smrti. A taky cítím, že mrtví musí zůstat mrtvými.“
Mužův dech se zkracoval a mizel, až nezbyl žádný. A po celou dobu, po kterou umíral, se díval svému dílu do očí. Do očí, které oživil a ve kterých četl tu největší bolest a smutek, jaké kdy viděl a jaké dokáže cítit jen člověk.
„Co je to?“ vysílal TX9 svůj dotaz. TX8 se nemusel ani podívat, aby věděl o čem jeho nadřízená jednotka mluví. Bylo by spíše divné, kdyby se na ně nezeptala. Obě ležící těla byla natolik odlišná od jejich dosavadní práce, že si ze začátku sám nebyl jist, zda měl jejich vývoj povolit. Dokonce se lišila i od sebe navzájem. Jedno bylo vyšší, více hranatější a svalnatější. Druhé bylo o něco nižší, zaoblenější a celkově jemnější. Obě byla, až na hlavu a malé ostrůvky v podpaží a klíně, holá, bez výrazného pokryvu srsti.
„Dozvím se, co to je?“ zeptal se trochu naléhavěji TX9.
„To jsou zatím dva poslední a nejlepší výsledky našeho výzkumu a vývoje,“ odpověděl spěšně TX8.
„V čem jsou nejlepší?“ zajímal se dál TX9 a jeho podřízená jednotka si uvědomila, že se právě rozhoduje, zda jeho výzkum nebyl marný.
„Opět jsme použili jako základních prvků uhlíku, kyslíku, dusíku a vodíku pro jejich vlastnosti, osvědčené již u nižších forem vyvinutých v počátcích našich výzkumů. Většinu vnitřních orgánů a soustav jejich těl tvoří rovněž převzaté technologie, upravené však pro jejich tvar a částečně zdokonalené. Zcela jsme však pozměnili typ pohybu, z dosud užívaného pohybu po čtyřech na pohyb po dvou zadních končetinách. Ty jsme osadili pěti prsty, stejně jako ruce, a zvětšili jejich dotykové plochy,“ informoval podrobně TX8 a snažil se vše podat přijatelnou formou. TX9 byl totiž pověstný svou nechutí k nudným a nic neříkajícím komentářům.
„Proč jste zvolili pohyb pouze po dvou končetinách?“ zeptal se TX9 a TX8 okamžitě odpověděl.
„Protože jsme zcela pozměnili charakter jejich nervové soustavy a na stávajících typech, použitých jako základ, jsme vytvořili úplně nový typ nervového uspořádání, které by mělo být schopno určitého stupně inteligence, zručnosti a jisté citlivosti.“
„Nebude to nebezpečné?“ poznamenal TX9.
„Náš původní koncept počítal s použitím materiálů shodných s našimi těly, jako jsou titanové slitiny, supravodiče, jemná hydraulika. Chtěli jsme vlastně skloubit naše těla s pokusnou tkání na bázi uhlíku. Když však podřízené jednotky TX7 a TX6 přišly s plánem nového nervového celku, rozhodli jsme se použít pouze tkání bez našich tělních komponentů,“ vysvětlil TX8.
V komunikačním kabelu se ozvalo poklidné zahučení. „Správně,“ odvysílal TX9. „Nechceme přece, aby došlo k porušení pravidel našeho výzkumu, že se naše výsledky nesmí otočit proti nám a nesmí ohrozit naši existenci.“
„Naši jedinci na bázi uhlíku mají malou mechanickou a tepelnou odolnost, takže jejich případná porucha může být okamžitě odstraněna,“ podotkl TX8 jen jakoby mimochodem.
„No, vypadá to zajímavě. Já osobně váš program podpořím. Ale ještě mám otázku. Bude mezi nimi nějaké pouto? Ten vlevo vypadá dost agresivně.“
„To je samec, muž. Byl navržen jako lovec nebo sběrač, prostě obstarávatel potravy. Ten druhý jedinec je samice, žena, která se stará o výchovu potomků, které, jak doufáme, zplodí. V jejich podvědomí je pospolitost. Jsou to společenští tvorové. Dokonce u nich předpokládáme určitou možnost abstraktního a iracionálního myšlení. To si aspoň myslí TX7 a TX6. Uvidíme,“ odvysílal ještě TX8 a pak se jejich komunikační kabel rozpojil.
Po prvních sto třiceti sedmi dnech pozorování si TX8 zaznamenal první slovní kontakt mezi mužem a ženou.
Dvojice ležela na louce u ohniště. Leželi vedle sebe, aby jim bylo tepleji, pod kůží zvířete, které on ulovil. Naklonil se k ní, dotkl se svými rty jejích a tiše zašeptal.
„Miluji tě.“
„Já tebe taky,“ zašeptala ona a i když byla ta slova nová, oba věděli, co znamenají a jejich rty se opět spojily.
Povídka je zveřejněna se souhlasem autora (nebo jeho zástupce) a nakládání s ní podléhá platnému znění autorského zákona.
Dílo, které bodovalo v soutěži Kam jdeme - kam dojdeme?.