LOUTNA
Jitka Smutná
Stalo se to krátce po té strašné válce, co tak hodně změnila Středozem. Soused Haldir zrovna neměl co dělat, tak seděl ve stínu Minas Tirith, hleděl na Pelennor a na loutnu brnkal tu svou smutnou píseň:
"Ó Elbereth, ó Elbereth,
všech elfů bohyně...
mám tě rád, jen Tebe
Tebe jedině."
Povídám mu: "Koukám Haldire, že skončila válka."
"Jó skončila, skončila," přikývnul Haldir, "ale nebylo to snadný. Pamatuješ na dvacátej červen roku tři tisíce osumnáct? Sauron útočí na Osgiliath. Všude samá černota - černý vojsko. Všude skřeti. Támhle skřeti, támhle taky a támhle? Tam taky. Prostě všude.
Stojíme na hradbách a díváme se na ně - takhle malí byli. Vidíš támhle toho mravence?" kývl na psí výkal na rohu, "tak takhle malí byli. Možná ještě míň. Ale bylo jich hodně - strašně moc..."
Zmlknul. Chvíli sledoval výkal, pak se opřel o Stříbrný Strom a hrál dál svoji píseň:
"Ó Elbereth - elfů bohyně
chtěl bych tě vidět a poznat...
kdekoliv - třeba i v kravíně"
"Tu válku," přeruším ho, "tu válku jsme ale sousede vyhráli."
"Vyhráli děvče, vyhráli, ale nebylo to snadný. Šestadvacátej únor tři tisíce devatenáct. Rozbití Společenstva. Boromirova smrt, jeho roh je slyšet v Minas Tirith. Smělmír a Peregrin zajati. Frodo a Samvěd vstupují do východního Emyn Muilu. Aragorn se vydává za skřety. Eomér se dozvídá o sestupu skřetí tlupy z Emyn Muilu.
Pamatuju si to jako dnes. Stojíme na Minas Tirith v plný zbroji, vokolo nás dují větry, brnění v nich brní a cinká, v komíně fučí meluzína a najednou - túúú. Túúú. A ještě jednou - túúú. Boromirův roh.
Sakra, to je ten můj fracek, řekne Denethor a hned pokračuje: jak ho znám, určitě se mu něco stalo a teď sme v prdeli i s tim mym královstvím a s celou armádou.
A tenkrát, chlapče, tenkrát sem poznal, co je to beznaděj."
A dál si hrál tu svou píseň:
"Prsa máš jak kozí měchy
a když v noci z nebe prší
v komíně slyším tvé vzdechy."
"Byla to strašná válka," povídám.
"Byla děvče, byla. Patnáctej březen roku tři tisíce devatenáct. V časných hodinách rozbíjí Černokněžný král Bránu Města. Denethor se upaluje na hranici. Kohout kokrhá a je slyšet rohirské rohy. Bitva na Pelennoru. Theodén zabit. Aragorn pozvedá Arweninu zástavu.
Vidím to znovu před sebou. Bitva - veliká bitva. Támhle olifanti, hned vedle jízda, támhle varjagové, támhle skřeti, parta skurutů a támhle, tam i skalní obři. A mordorští. A nás bylo tak málo. Ale přijeli rohanští jezdci. A nakonec i Aragorn s posilama. A my - my jsme vyhráli.
Rozplakal se. Pak vytáhl loutnu a začal hrát.
"Ó Elbereth jsi krásná
však proč má bohyně spanilá
nejsi aspoň jednou povolná a opilá?"
Kdepak - Haldir je skvělý muž a výborný společník. Škoda jen, že je od narození slepý, trochu nedoslýchá a v mládí nešťastnou náhodou přišel o obě ruce.
Povídka je zveřejněna s písemným souhlasem autora (nebo jeho zástupce) a nakládání s ní podléhá platnému znění autorského zákona.
Dílo, které bodovalo v soutěži O cenu Jima Dollara.