"Mamí, proč je duha?" zeptala se čtyřletá Adélka.
"No," odpověděla maminka, "víš, tak se pěkně posaď a poslouchej. Když někdy prší a vysvitne i sluníčko, to je ta nejlepší chvíle pro duhové koně."
"Duhové koně?" zeptala se udiveně Adélka.
"Ano, duhové koně. Právě touto dobou seskočí z mraků."
"Mami, a oni si pak natlučou? Když skočili?"
"Ne, oni roztáhnou svá křídla. Každý kůň má totiž jiný odstín. Jeden má zelený odstín, druhý má zase žlutý, oranžový, červený a modrý."
"A fialový." dodala Adélka.
"Ano. A z těch křídel vyjde záře odstínu toho koně. Zbude po nich jen barva z křídel. Ta však brzy zmizí. Tak a teď už víš, proč je duha!"
"A mami, co se pak stane s těmi koňmi?"
"Oni se pak rozplynou a obarví vše na zemi."
"To je bezva. Koukni, přestalo pršet!" Adélka vyběhla ven a radostně volala: "Duha a duhoví koně!"
Maminka vyběhla za ní, aby jí řekla, že si to právě vymyslela, ale Adélka si hladila malého duhového koně, který právě skládal svá křídla...