Strejda Hubert mi to kdysi porpvé udělal několikrát za sebou. Byla jsem tenkrát ještě pod zákonem, ale jeho přitom nikdo stejně nemohl vidět, protože byl v té době neviditelný a vzrušením slabě pískal. Jako malá myška, která chce sýr či kousek slaniny a smrtící železo nastražené rukou zlovolného zákeřníka jí vzápětí přerazí vaz. A nebo jako čajník na atomovém sporáku. Takový byl můj první milenec a na něj nemůže žádná žena nikdy zapomenout, i kdyby přechod byl už na dohled.
Rozhlídla jsem se trochu zmateně kolem sebe. Po stropě se procházel muž s dlouhým plnovousem. Připomínal trochu Sigmunda Freuda, něčím Fridricha Nietzscheho a něčím také mého otce Oidipa, který mě v dětství tloukl holí z marťanského dřeva a škrtil šňůrou od naší holovize.
Nemůžu si ale pořád vymýšlet a pouštět se do těch svých romantických fantazií. Už jsem na to trochu velká a musím být pořádně praktická, jestli to chci v tomhle debilním světě někam dotáhnout. No dobrá, ten muž byl teda ve skutečnosti můj současný šéf. Už asi rok jsem mu dělala sekretářku, se vším, co k tomu dneska patří.
Vařila jsem mu kafe a mazala na veku sušený chaluhy z Uranu. No jasně, a pak ještě to jedno, když vás to teda zajímá.
"Jak ses vyspal, kreténe," povídám šéfovi. Jinak se jmenuje Bubeník, lord Bubeník, a pokud zrovna nesedí u terminálu, strašně chlastá a fetuje.
Slítnul ze stropu, vypnul antigravitační clonu, odkašlal si a odpověděl: "Děkuji, bylo to moc krásné. Zdálo se mi o tom, že jsem dostal dopis." Lehce si podrbal vázanku, pohladil příruční laserové dělo a povídá: "Myslím, že jsem nějaký dopis opravdu dostal. Napsala mi ho Eva Zelená, ta mistryně světa v těžké váze. Je prý zrovna v Albánii a moc se jí tam líbí. V horách tam prý ještě rostou poslední opravdové růže. Třeba mi ještě nějakou pošle. Nebo, co říkáš, kdybychom jeli do té Albánie sami?"
Bubeník je fuckt kretén, co? Vymejšlí si takový blbosti, na to mu přece nikdo neskočí! Nejsem včerejší...
Odkopla jsem prosklené víko své nové rakve, natáhla si oranžovou popelářskou kombinézu a pak si zapálila vodní dýmku. Po ránu musím vždycky kouřit vodní dýmku, jinak bych byla celej den úplně nemožná. Bubeníkovi to nevadí, ale někdy mi nadává za to, že jsem šlukovat marijánu naučila i svýho papouška. On je pak většinou zkouřenej, moc nemluví a jednou totálně sjetej trávou spadnul dokonce z bidýlka a zlomil si křídlo.
"Co v Albánii, dyť jsou to všechno jen kecy," povídám šéfovi unaveně. Z tý zmínky o dopise a růžích mě přece jenom trochu bolelo u srdce. "Podívej, terminál máš tady, kafe ti uvařim, ponožky vyperu, tak co ti chybí?"
Ano, co jemu chybí... Zato mně... Když jsem byla malá holčička, představovala jsem si svůj život jinak. Asi jsem místo sledování pornofilmů měla raději číst básně a pozorovat hvězdy. Říkal mi to Paul krátce před tím, než se nechal v depresi teleportovat do nejbližší černý díry.
"Dopis," vede lord Bubeník dál tu svojí písničku, "říkám ti to ještě jednou. Fakticky jsem ho dostal, i s růží. Sám tomu moc nerozumím a tak je zbytečné, aby ses mě teď na to vyptávala. Konspirace, chápeš? Kdo ví, zda zde nejsou odposlouchávací zařízení. Kéž bych měl čistou hlavu a mohl si to trochu promyslet."
To jsem mu ale neumožnila. Už toho na mě bylo trochu moc. Určitě si to všechno vymyslel, aby mě odrovnal. Zavolala jsem teda poldy, aby si pro něj přišli. Řekla jsem jim, že ukrad v místním Tuzexu černobílej televizor, zpronevěřil peníze určené na nákup bucharu specializovaného na drcení lněných semínek a... A jak jsme byla v ráži, dodala jsem ještě, že mě nutil poslouchat sprosté aneknoty a nadto se jim sám nepříčetně smál.
"Fakticky?" zeptal se strážní robot, "to je ale určitě tuze mazaný ptáček. Hned pro něj pošlu dva po zuby ozbrojené vrtulníky námořní pěchoty, však on ho ten smích přejde, prasáka!" Robot se rozesmál, až mu olej stříkal po hřídelích, a pak zavěsil.
Dělali jsme se šéfem oba, jako že se nic nestalo. Ale on to přece musel vědět! Věděl, ale uměl nedat nic najevo, zachoval se jako pravý šlechtic. Bylo to poprvé, kdy mně něčím imponoval. Objednala sem mu proto novou počítačovou hru jménem Polykač ohně. Byla v ASCII a všechno se to muselo speciálně kódovat, ale já nelitovala svejch vlastních kreditů, abych šéfovi udělala alespoň jednou radost. Ať mám klidně příští měsíc hlad!
Takové jsme my ženy, umíme v jednu chvíli tvrdě udeřit a hned nato přidáme trochu lásky. Proč tohle muži nikdy nepochopí?
Lord Bubeník zatím vypil dvě deci námořnického rumu a zase spustil o tom dopise. Prý mu jej donesl opravdový, živý poštovní doručovatel, který přijel až z Albánie na horském kole. Rozplýval se nad Evou Zelenou tak, že jsem začala žárlit. Ach bože, mluvil o celé záležitosti jako o něčem zásadním a co je nejhorší, měl asi pravdu.
Po chvíli se ožral a začal blábolit úplně z cesty. Vyprávěl o tom, že je velícím důstojníkem gardy čínských palácových psíků, členem anarchistického syndikátu, prodavačem zdravé výživy, důstojníkem Gestapa, milencem Caesara, agentem Mosadu a aktivistou Greenpeace.
Nevyvracela jsem mu to, i když mě to vůbec nezajímalo. Měl už to spočítaný a voba sme to věděli a tak jsem ho nechala, ať se ještě jednou pořádně vypovídá.
Když kukačka z antihmoty dvanáctapůlkrát zakukala, začli jsem se milovat. Divoce, vášnivě a přitom až překvapivě něžně. Vždycky ho vzrušovalo, když jsem přitom měla na sobě popelářskou kombinézu a křičela jsem: "Hoď už sakra ten hnusnej zkaženej zelenej párek do popelnice, jak dlouho mám ještě čekat?!"
Vrtule policejního letounu roztříštila bránu, zabila strážní roboty a vytrhla ze země kabel počítačové sítě. Papoušek leknutím opět spadl z bidýlka. Policejní roboti se rozběhli vzhůru po schodech, rychle zaměřili a bleskově vypálili. Šéf mě pustil, ještě naposledy pohladil klávesnici svýho nejmilejšího počítače a pak padl k zemi zasažen salvou smrtících výstřelů.
"Nezapomeň na mě, lásko," vydechl svá poslední slova a zemřel.
Ach bože, tak on mě miloval a já zatím... Ne, neměla jsem z toho všeho moc dobrý pocit a chvíli jsem i brečela. Vodní dýmku rozšlapali hoši od odtahové služby Nekromant a ani pornofilm mě nějak nemohl uklidnit. Chudák šéf. Je mi to moc líto, zvlášť když teď vidím, že i já jeho milovala. Může si za to ale sám, proč pořád mluvil o tom dopise, o té debilní Evě Zelené a o růžích. Musel přece vidět, že mě to rozdírá srdce, ne?
Milý deníčku, myslíš, že i já bych někdy mohla dostat opravdový dopis a nebo kytici rudých růží?
Povídka je zveřejněna s písemným souhlasem autora (nebo jeho zástupce) a nakládání s ní podléhá platnému znění autorského zákona.
Dílo, které bodovalo v soutěži O cenu Jima Dollara.