"Šach-mat!" otec položil obě ruce na šachovnici a podíval se mi do očí.
Byly to jeho první slova za celé dvě hodiny hry. Nedíval se na mě naplněn pocitem vítězství, je těžké čekat radost od muže, který porážku nepoznal. Sám sebe jsem nejmíň stokrát přesvědčoval, že už s ním nikdy nebudu hrát. Nedokázal jsem ale přemoci svou touhu jednou jedinkrát usínat s pocitem vítězství. Nebo mi snad lichotilo, že si vybral právě mě za svého soupeře, byť jen proto, že jsem jeho prvorozený syn?
Upřeně se na mě díval a já věděl, že mi chce něco říct. Jeho tvář byla střídavě ozařovaná plamenem svíčky. Byla to tvář, kterou si on sám před více než 467 lety vybral. Stále tak mladý, plavé vlasy mu spadaly na ramena. Mohutná ústa, velké oči a ostře řezaný nos ještě umocňovaly mužnost jeho vzezření. Byl to pohledný mladý muž, kterému bych netipoval víc jak 28 pozemských let - a byl to můj otec.
Snad podvědomě jsem si vybral tělo, které by se tomu jeho podobalo co nejméně. Možná to věděl, možná cítil můj strach a možná právě z něj pramenila jeho síla.
Usmál se na mě. Často jsem ho podezříval, že dokáže číst mé myšlenky. Jak málo jsem svého otce znal!
"Kde jsou teď tví sourozenci, Scotte?"
Jeho otázka mě udivila. Bylo to poprvé, co se mě na ně ptal.
"Aaron prošel Okem před čtyřmi dny. Poslalo ho do roku 1865 k muži jménem Lincoln. Ten muž je autorem zákona, jehož jméno jsem zapomněl. Aaron ho má zabít dřív než ho pod tíhou okolností zničí."
"A co tvá sestra?"
"Leila žije s nějakým mužem asi v roce 1476. Převzala totožnost jeho ženy, která měla zanedlouho po jejím příchodu zemřít na mor."
"Jsem rád, že ani jeden z nich není ve Věži. Nechci, aby se dozvěděli to, co ti chci nyní říct ještě dřív než já sám uznám za vhodné!"
Děsil mě každým svým slovem, tím jak mi dával najevo svou převahu proti malému chlapci, kterým jsem pro něj vždy byl.
"Jsem už starý, příliš unaven životem i lidmi na to, abych mohl být nadále Pánem času. Je ta pravá chvíle zemřít!"
Teprve teď jsem si uvědomil, jak stará je jeho duše, když se sám rozhodne vzdát se života věčného ve prospěch klidu. Bohužel jsem nevěděl, co to znamená pro mě.
"Jsi můj prvorozený syn a je tvé právo i povinnost stát se novým Pánem času!"
"Já... nevím, co na to říct."
"Stačí, když budeš poslouchat mě!" naplnil si pohár vínem a labužnicky ho usrkával, "jaký rok se píše na Zemi?"
Byla to dost nečekaná otázka.
"Devatenáct set šestnáct, právě probíhá bitva u Verdunu..."
"Lidstvo stále stárne a zapomíná! Zapomíná na své předky, historii, na věci, jenž objevili před tisíci lety a dnes je hledají znovu. Lidstvo je staré milióny let, jeho historie je plná začátků a konců... a čas plyne dál. To my jsem jeho strážci! Naše rasa je stará jako lidstvo samo. Máme moc nad jejich životy, ale jeden bez druhého nemůžeme existovat. Zahynou-li lidé, zahyneme i my. Staráme se, aby nezničili sami sebe.
Každý člověk, kterého jsi zabil ty, já, tvůj bratr, sestra nebo naši předkové, měl moc zasáhnout do historie lidstva a přivést ho k záhubě. Žijeme vedle lidí, sdílíme jejich minulost i přítomnost, ale budoucnost zná jen Oko. Všechny naše zásahy mohou mít následky, které se projeví až o stovky let později.
My sami nemůžeme předvídat, co naše počínání způsobí a nemůžeme ani jednat pouze z vlastní vůle nebo na základě vlastního úsudku. Tak jako je silné spojení nás a lidí, tak silná je vazba, jenž nás připoutává k Oku. To jediné má moc rozhodnout o budoucnosti lidstva, neboť ono jediné ji zná. My jsme pouze jeho posly. Protislužbou nám je život věčný, život bez nemocí, bolesti, beze strachu ze smrti, neboť ta již nepřichází bez pozvání a je pouze naším posledním přáním.
Ty jsi se narodil proto, aby jsi převzal vládu ve Věži, abys spolu s ní plynul časem a naslouchal Oku jako doposud já!"
Musím uznat, že můj otec byl dokonalý řečník. Dokázal mě přinutit hltat každé jeho slovo a hledat smysl i tam, kde nebyl. Jaké napětí, hrdost a dokonalost dokázal vnést do slov, které opakoval už nejmíň tisíckrát a pokaždé, když jsem je slyšel, jsem byl znovu a znovu ohromen jejich významem! Večer, když jsem zavřel oči, jsem je dokázal tiše opakovat a nutil se je nenávidět, stejně jako jeho. Jak dobře jsem ta slova znal!
"Tohle všechno už dobře znáš..."
Nesnáším, když tohle dělá!
"... a není to zdaleka všechno, co ti chci říct. Před více než 200 lety se mnou můj otec mluvil stejně, jako já dnes s tebou. Ten den jsem učinil nejtěžší rozhodnutí svého života - byl jsem tehdy příliš mladý a nezkušený, než abych věděl, že existuje pouze jediná odpověď!" svíčka pomalu dohořívala.
Otec stále lpěl na starých zvycích. Jeho pokoj byla jediná místnost ve Věži, která byla oproštěna od jakýchkoliv vymožeností. Připevnil do stojanu novou svíci a pokračoval ve svém monologu.
"Tak jako ty, i já jsem měl bratra a sestru. Byl jsem prvorozený syn a jednoho dne nadešel čas, kdy se i můj otec rozhodl zemřít. Existuje zákon, tak starý jako je Oko samo. Dodržel ho můj otec, jeho otec, já a dodržíš ho i ty. V den, kdy se Pán času rozhodne pro své poslední přání, je řada na jeho prvorozeném synovi, aby zabil své sourozence a připravil své vlastní děti na cestu Oka!"
"Tohle po mě přece nemůžeš chtít!"
Nemohu uvěřit, že po mě žádá smrt vlastního bratra a sestry - jediné rodiny, co znám!
"Nepřerušuj mě, Scotte - ne dřív, než se dozvíš vše!"
Co horšího po mně může ještě chtít?
"I já jsem tehdy proklel svého otce, ale zákon je silnější než jakékoliv rodinné pouto! Tvoje povinnost je najít si tři ženy, jenž se stanou matkami tvých dětí! Ty ženy se nikdy nesmí setkat, vyber si je tak, aby je dělila bariera století.
Narodí se ti tři děti. Dva synové, nejmladší bude dcera. Přivedeš je do Věže a spolu s tvými sourozenci vstoupí do Oka. Během jediné hodiny děti dospějí a oni zemřou. Pak splním svou povinnost!
Budu moci zemřít klidný, s pocitem, že náš rod nikdy nevymře. Pak i já vyřknu své poslední přání a zemřu v den, kdy již vlastním žitím budu k smrti unaven. Staneš se pak novým Pánem času a já najdu svůj klid! Neexistuje jiná cesta..."
"Tohle nikdy neudělám!"
"Musíš! Nikdy jsem mezi tebou a sourozenci nepěstoval lásku. Byli jste vychováváni tak, aby vaše životy nebyly spojeny poutem, aby jste dokázali žít jeden bez druhého a neželet smrti ostatních. Tvůj bratr a sestra jsou pouze nástroji, jen další překážkou, kterou musíš překonat. Zemřou, aby se mohl narodit nový život - budoucí Pán času!"
"Jsi krutý, otče! Jsi schopen zaprodat vlastní děti ve prospěch Oku!"
"Oko je náš život a ty jsi jediné dítě, které uznávám. Přál bych si, aby prvorozeným byl tvůj bratr. Je silný, oddaný a poslušný- pravý opak tebe. Osud však rozhodl jinak..."
"Je mi líto, že neodpovídám tvým představám," vlastní síla mého hlasu mě překvapila - poprvé jsem se otci dokázal vzepřít.
"Vím, že toho nelituješ. Jsi ještě hrdý na svou vlastní vůli, na falešnou loajalitu, kterou cítíš ke svým sourozencům. Věř mi, že oni by neváhali vyměnit tvůj život za svůj!"
"Přál bych si, aby ta volba byla na nich!"
"Je to tvá povinnost a ty nemáš na výběr..."
"Dej mi alespoň více času!" sám jsem věděl, že nemohu nic změnit na řádu našich životů. Ani den či rok by nemohli zvrátit to, co je nevyhnutelné. Chci si však uspořádat vlastní myšlenky a být si úplně jist, že není jiné cesty.
"Nenechej mě čekat dlouho! Toužím po smrti, jsem už tak starý..." jako bych ho slyšel prosit, "a teď běž, jsem unaven!" sfoukl svíčku a otočil se ke mně zády.
Obrysy šachovnice mi připomínaly mou prohru - tisíce proher.
Ležel jsem na posteli a v duchu si přehrával náš společný rozhovor. Představoval jsem si otce v mých letech, když musel čelit tomuto rozhodnutí, jako dnes já. Nemyslím si, že by váhal dlouho.
Třeba měl pravdu. Existence našeho rodu závisela na umírání. Neumírali jen naši bratři a sestry, ale i nový Pán času zemřel spolu s nimi, v jediný den, kdy rozhodl o jejich smrti. Děsila mě představa, že budu jako můj otec. Vychovával mé sourozence s vědomím, že jednou zemřou a já, že budu muset čelit svému svědomí celá dlouhá staletí. Vybavovala se mi řada maličkostí. Jak si otec nepřál, abychom spolu trávili více času než bylo bezpodmínečně nutné, to jak Aaron trpěl otcovou lhostejností a Leila hledala raději rodinu na zemi, než aby zůstávala spolu s ním ve Věži.
Styděl jsem se tenkrát za pozornost, jenž mi otec věnoval. Proč jsem se jen nikdy nezeptal na svou matku, na to odkud přicházíme? Nepamatoval jsem si na svůj příchod do Věže, vzpomínky začínají v mém pokoji, jak ležím na posteli a vím vše. O Oku, o Pánu času, o své vlastní nesmrtelnosti...
Byl jsem tehdy šťasten, že nejsem sám, když jsem nalezl bratra, sestru a otce. Nemůže teď po mně chtít, abych rozhodl o jejich osudu - budou mě nenávidět!
Kdy jim asi otec řekne, že já mám být jejich soudcem a katem zároveň?
Zítra se vydám za Leilou! Chci ji vidět, poradit se s ní - ona jediná mě neodsoudí.
Byla mi zima, přehodil jsem přes sebe deku a zavřel oči. Chtěl jsem, aby moje noc byla bezesná.
Probudil jsem se časně ráno. Slunce matně prosvítalo skrze závěsy.
Líně jsem je roztáhnul a napodobeninou úsměvu pozdravil den. Ta tvář v zrcadle nebyla moje. Něčí unavená, opuchlá a stará tvář na mě zírala v mém vlastním odrazu. Stará - to slovo u mě začalo nabývat na významu. Oblékl jsem si kožené kalhoty a prošívaný kabátec, u pasu se mi houpal těžký meč.
V době, kam se chystám, nemají rádi cizince. Nerad bych, aby moje vzezření působilo zbytečné problémy.
Chci si nechat vlastní tvář. Ať mě Leila pozná hned, jakmile vstoupím do dveří. Toužím vidět radost v jejích očí. Alespoň naposledy ať mě vítá s láskou.
Děkoval jsem Oku, že má noc byla bezesná. Žádný sen - žádné poslání. Zatím jsem měl alespoň jeden den být s Leilou. Jak křehký je život člověka, když o něm rozhoduje jediná noc a sen, z kterého se nelze probudit!
Prošel jsem Okem a objevil se na kraji lese nedaleko Londýna. Chýše, kde žila moje sestra, byla na okraji města a já jsem nechtěl vyděsit jejího vypůjčeného manžela nečekaným zhmotněním.
Bylo 11. července 1476. Byl to slunný den a atmosféra venkova na mě dýchala romantickým puchem hnoje.
Brnění, které jsem cítil po každém zhmotnění, začalo pomalu ustupovat a já mohl konečně udělat první krok.
Z dálky jsem zahlédl její domek. Byl od mě méně než půl kilometru, po pár minutách volné chůze jsem stál před jeho prahem. Byl to typický domek chudiny tehdejší doby, ze střechy se sypala sláma a v polorozbořeném chlívku za domem mečela koza. Neslyšel jsem žádné hlasy.
Dvířka u chýše zaskřípala. Otočil jsem se a uviděl Leilu, vyděsila mě k smrti. Čekal jsem tvář ušlápnuté venkovanky, ale hleděly na mě tmavé oči vlastní sestry - bylo to její tělo.
Poznala mě a rozběhla se s napřaženou náručí.
"Scotte, co tady děláš?" její náruč příjemně hřála.
"Chtěl jsem tě vidět, sestřičko," styděl jsem se za tu lež, "máš vlastní tělo!"
Stála naproti mně, držel jsem ji za ramena a snažil se tu chvíli prodloužit navěky. Musel to být bizarní obrázek nás dvou...
"Myslíš si, že to nevím?" smála se na mě.
"Co na to říká tvůj manžel?"
"Zatím si nestěžoval."
Dokázala všechno tak krásně zlehčit.
"Pojď nebudeme si přece povídat tady venku!" držela mě za ruku a táhla do chýše.
Vnitřek domu byl skromně zařízený. Pouze dubový stůl a tři židle měly navodit jakousi atmosféru domova. Místnost byla čistá a uklizená. Pobavila mě představa Leily se smetákem v ruce.
Graham odjel do Londýna prodat letošní úrodu pšenice..."
Asi budou bohatší než jsem si původně myslel. Sedl jsem si na dřevěnou židli, Leila usedla naproti mně. Něco měkkého se mi otřelo o ruku.
"Grulle!" překvapila mě vlastní radost, s jakou jsem vítal jejího vlka. Nečekal jsem, že si ho ponechá v době, kdy hon na čarodějnice patřil mezi nejoblíbenější druh zábavy.
Vlk si lehl k jejím nohám a spokojeně vrněl. Leila potřebovala někoho, kdo jí bude oddaně naslouchat. Grull nahrazoval vše, čeho se jí od otce a koneckonců i od nás nikdy nedostávalo.
"Děsíš mě. Máš vlastní tvář a s sebou i vlka. Jak jsi tohle všechno mohla vysvětlit jemu?"
"Graham prošel Okem. Ví všechno..."
Tahle věta mě zvedla ze židle. Stál jsem napřímeně, před očima mžitky. Leila se ani nepohnula.
"Jak jsi jen mohla nechat člověka projít Okem? Proč jsi to, sakra, udělala?"
"I my jsme lidé, nezapomínej na to, bratříčku. Udělala jsem to proto, že ho miluji."
"Tomu nemůžu uvěřit! Kvůli nějakému dočasnému poblouznění jsi ho nechala projít Okem? Nenuť mě věřit, že jsi tak hloupá!"
"Je vidět, že jsi nikdy nemiloval! A posaď se, znervózňuješ mě!"
Poslechl jsem ji. Byla tak klidná.
"Graham je někdo, s kým chci strávit celý svůj život. Nechci ho vidět umírat!" hladila vlka a stále se mi dívala do očí.
"Nevím, co to bude znamenat pro nás. Ještě žádný obyčejný člověk neprošel Okem..."
"Pro nás to neznamená nic. Dala jsem mu jen věčný život a silně pochybuji, že by chtěl někdy využít své schopnosti projít Okem."
"Může se sám pohybovat v čase?"
"Ano. Oko ho přijalo."
"Jako posla?"
"Ne, jako mého muže. Graham nemá vůči Pánu času žádné povinnosti - žádné sny."
Do jisté míry mě to uklidnilo. Byla to v záplavě špatných zpráv ta jediná dobrá.
"A ty? Ví o tvých povinnostech."
"Ano, ale Oko si mě teď nežádá tak často jako dřív. Všechnu práci teď dělá hlavně Aaron."
Měla pravdu, ani já jsem teď Okem neprocházel tak často jako dřív.
"Co se stalo s jeho pravou ženou?"
"Zabila jsem ji."
Pokaždé mě překvapila její chladnost vůči lidem, jenž ji bránili v cestě. Stejně tak silně jako dokázala milovat, dokázala i nenávidět.
"Graham to ví?"
"Jistě, že ne. Řekla jsem mu, že ji v lese zabili lapkové."
"Neřikej mi, že ti tohle uvěřil!"
"Myslím, že tomu především uvěřit chtěl. Ty jsi neznal jeho ženu, byla jako pijavice. V jejím těle jsem se cítila jako ve vězení - a on to poznal. Znovu se do své ženy zamiloval jen proto, že to nebyla ona. Řekla jsem mu, že jsem si ho vybrala proto, abych ho udělala šťastným."
Krásná pohádka. Nechtěl jsem zatěžovat její mysl zbytečnými otázkami o jejich společné budoucnosti. Co se asi stane až se Graham dozví pravdu o své ženě?
"Chtěla bych ti něco říct, Scotte!" Leila znervózněla, "něco se stalo, když jsem procházela Okem," vstala ze židle a přešla k oknu. Tmavé vlasy se ji leskly ve slunečním svitu. Objal jsem jí.
"Co se stalo?"
"Já rozumím Scotte, mám Moc rozumět," hlas se ji třásl. Nebylo to strachem ani nervozitou, bylo to, jako by vyslovovala slova, která mohou změnit svět.
Já jsem ta slova ale nechápal.
"Čemu rozumět? Já nevím, o čem mluvíš, sestřičko!"
"Rozumět Oku!"
Pustil jsem ji z náručí a zmateně se na ni podíval.
"To nemůže být pravda. Tu moc má jen Pán času!"
"Slyším hlasy prvních. Slyším hlasy všech Pánů času, jež zemřeli před dlouhými staletími. Rozmlouvají se mnou..."
"To je hloupost!"
"Ne, není! Věř mi, když jsem procházela spolu s Grahamem, oslovily mě hlasy prvních. Vybraly si mě, abych se stala Pánem času."
Její slova mě rozzlobila. Celý život jsem byl hrdý, že mám být otcovým nástupcem a i potom, co jsem se dozvěděl, co všechno to obnáší, jsem neztratil svou pýchu.
"Snad nečekáš, že tomu uvěřím?"
"Po pravdě řečeno, je mi úplně jedno, čemu věříš, bratře. Byla jsem vybrána a na tom ty ani někdo jiný nemůžete nic změnit!"
Urážela mě, ale moje zvědavost byla silnější než vrozená ješitnost.
"I kdyby to byla pravda, řekni mi, proč by si Oko vybralo tebe? Ženu a nejmladší ze všech potomků!"
"Ty ani Aaron jste toho nebyli hodni."
Číše mého hněvu byla naplněna až po okraj. Vymrštil jsem se ze židle a s rukou zaťatou v pěst jsem zamířil k Leile.
Grull se prudce napřímil. Zpod pysků se rýsovaly bílé zuby. Nemohl by mě zabít a rány, které by mi způsobil by se za dvě tři hodiny zahojily. Nedokázal jsem jí ale udeřit.
Styděl jsem se, že nemohu a zároveň za to, že jsem vůbec chtěl.
"Vím, že bys mi nikdy neublížil," hlas měla tichý, "odpusť, jestli jsem ti ublížila. Měla jsem vědět jak moc ti záleželo na tom, že jsi se měl stát příštím Pánem času."
"Ale já se jím stanu!" jako by všechno, proč jsem přišel, nyní zanikalo ve víru událostí, kterým jsem nerozuměl.
"Přesvědčuješ sám sebe!"
Možná. Neměla důvod mi lhát. Nevěděla nic o zákonu, nic o mém rozhodnutí, byl to jen obyčejný den, ničím zvláštní pro Leilu ani jejího manžela. Neměla proč mě přesvědčovat o něčem takovém, kdyby to nebyla pravda.
Byl jsem ale pevně rozhodnut nevzdát se toho, k čemu jsem byl vychován. Cítil jsem strach, že jí budu muset zabít jen proto, abych získal trůn.
"Dokážu ti, že já mám moc rozumět. Byla jsem vybrána!"
Neměl jsem ani ponětí, jaké schopnosti může mít.
Leila se napřímila a zavřela oči. Tělem mi přejelo tisíce jisker. Zmalátněl jsem a lapal po dechu, bolest přešla tak náhle, jako se objevila.
Stáli jsme pořád na stejném místě, kolem bylo ticho. Žádné hlasy ptáku ani ševelení trávy, jen hluboké ticho. Leila otevřela oči a usmála se.
"Čas stojí!"
"To nedokáže nikdo z našeho rodu!"
"Ale ano. Jako vybraná mám dočasnou moc. Moc, která mi má pomoci získat trůn!"
Rozhlédl jsem se po místnosti. Grull seděl na zemi, oči měl otevřené dokořán, ani nedýchal. Byl jako socha.
Popošel jsem k oknu. Venku se nepohnulo ani stéblo. Čas se na okamžik zastavil. Přesvědčila mě, v tom jediném zlomku vteřiny jsme stáli spolu a já doufal, že to vše je dobrým znamením. Nemusel jsem se rozhodovat mezi sourozenci a vlastní budoucností, teď se jednalo o můj život nebo smrt.
Trůn ještě nebyl obsazen, stále byl můj. Ztratil jsem jedinou jistotu. Byli jsme teď dva s právem na trůn a zdaleka jsem nevěděl, co všechno to může znamenat. Podlomila se mi kolena.
Probudil jsem se na tvrdé posteli. Leila měla židli přisunutou ke mně a držela mi ruku. Slyšel jsem zvuky, spoustu zvuků. Čas běžel dál.
"Omdlel jsi!" smála se a má mužnost utrpěla těžkou porážku.
Sestra naštěstí oplývala dostatkem taktu a nerozváděla tu trapnou situaci do detailů. Posadil jsem se na postel. Nemohl jsem najít ta správná slova.
"Měl bych se ti omluvit za to, že jsem ti nevěřil!"
Odbyla mě nesmělým úsměvem.
"Mám strach, Scotte!" nikdy jsem nic takového neslyšel z jejích úst, "mám strach z otce..."
"To máme svým způsobem všichni."
"Tohleto nemyslím. Otec ví, že jsem vyvolená. Ví o Grahamovi. Byl ve Věži, když procházel."
"Bojiš se jeho trestu? Nemyslím si, že by měl moc ti něco udělat."
"Asi máš pravdu. Jsem teď vyvolená, budoucí Pán času. Jsem ráda, že teď víš všechno."
"Je mi to líto, ani nevíš jak moc. Nechci se vzdát trůnu ve tvůj prospěch. Mám stále své právo prvozozeného a já ho hodlám využít!"
Podíval jsem se z okna. Venku už byla tma.
"Nechtěla jsem, aby to dopadlo takhle! Oko si mě vybralo a dalo tak najevo, že stojí při mně. Až otec zemře, stanu se já Pánem času."
"Otec nemůže zemřít, dokud nezemřeš ty!"
"Možná. Vím o zákonu, o tvých budoucích potomcích i o své vlastní smrti. Vím toho mnohem víc než ty. Oko mi pomohlo najít jinou cestu."
"Jiná cesta neexistuje!"
Neodpověděla. Otočila se ke mně zády. Znamenalo to konec rozhovoru.
"Graham se včera nevrátil," tiše na mě promluvila, aniž by se otočila.
"Asi ho něco zdrželo," vstal jsem z postele a mohutně zívnul. Dal jsem tak jasně najevo svůj nezájem.
"To těžko. Nikdy se takhle nezpozdil, mám o něj strach!" otočila se na mě. V očích měla slzy.
"Myslíš si snad, že by prošel Okem?" vlastní otázka mě udivila.
"To by nikdy neudělal!"
Po pravdě řečeno mi bylo úplně jedno, kde se ten buran poflakuje. Byla to její věc a já se do toho nechtěl plést.
"Musím jít," oblékl jsem si kabátec a zamířil ke dveřím.
"Vážně jsem nechtěla, aby to takhle dopadlo!"
Už jsem jí nechtěl poslouchat. Vyšel jsem před domek a pořádně se rozhlédl - nechtěl jsem poděsit vesničany svým zmizením.
Soustředil jsem se na průchod Okem, mysl se mi na chvíli zatemnila, udělal jsem krok a ocitl se ve Věži.
Byla chladná jako obvykle. Vešel jsem do svého pokoje a padnul na postel, bylo toho na mě trochu moc. V hlavě mi běhaly stovky myšlenek a já už byl moc unaven na to, abych je dokázal utřídit. Venkovský vzduch ani rozhovor se sestrou mi nijak zvlášť neprospěly.
Byl jsem unavený. Můj život se během několika dní změnil v noční můru. Všechny hodnoty, které jsem uznával, byly pryč a z lidí, jímž jsem věřil, se stali cizinci. Tolik jsem si přál na všechno zapomenout!
Zavřel jsem oči a vzpomínal na dny, kdy jsem byl tak šťastný ve své nevědomosti. Usnul jsem, přemožen únavou, ale Oko mi nedopřálo bezesnou noc. Probudil jsem se ještě za úsvitu.
Měl jsem sen. Byl o muži, kterého jsem měl zabít. Jmenoval se John Edward Coopper, pocházel z Anglie, ze Southamptonu, byl to chudý šlechtic z nepříliš známého rodu a měl jsem se vrátit do roku 1644 a zabít ho ještě předtím, než ve stavu šílenství zabije svého bratra, budoucího hrdinu v bitvě u Naseby.
Naše neustálé zásahy do minulosti ve snaze zabránit lidem v sebedestruktivním chování měly za následek jen další vlny událostí, kterým bylo potřeba zabránit. Stávaly jsme se tak neustálými výrobci nových a nových konfliktů. Existovaly tísíce variant budoucnosti lidstva, každá z nich však byla ovlivněna více námi, než lidmi. Byli jsme jejich jistota, o které nevěděli, a zároveň hrozba pro každého z nich, protože nikdo si nemohl být jist, zdali právě naše zásahy do minulosti, nebudou mít za následek jeho smrt.
Našel jsem si vhodné oblečení a pořádně učesal vlasy. Nebylo potřeba, abych si změnil tělo, doufal jsem, že mi práce pomůže se odreagovat. Prošel jsem Okem a ocitl se v jedné ze zapadlých ulic Southamptonu.
"Jsem na tebe hrdý, synu!" otec křečovitě poplácal Aarona po ramenou, "Nezklamal jsi mě!"
Oba stáli v otcově pokoji. I když byl bílý den, v místnosti panovalo šero.
"Co s ním bude teď?"
"Zemře."
"Není to trochu moc kruté?" Aaronův hlas byl slabý stejně jako touha otci vzdorovat, "je to přece Leilin manžel."
"Nepropadej sentimentu, hochu. Je to pořád jen člověk a byla to její chyba, že ho nechala projít Okem! Musela vědět, že její opovážlivost nezůstane bez trestu."
"Máš pravdu, otče." Jak byl pyšný na důvěru, které se mu znenadání od otce dostalo! Byl tak zaslepen jeho zájmem, že ani nevnímal pohledy plné pohrdání. Byl to pořád jen druhorozený syn, jen posel, nic víc.
"Nemůže se ale pokusit projít Okem, aby se dostal zpátky na zem?"
"Nepřeceňuj ho, Aarone. Sám Okem nikdy neprošel a bez pomoci to nezvládne. Ostatně, sám jsi viděl jeho neschopnost zabránit ti, abys ho odvlekl do Věže."
"A co až se tohle všechno dozví Leila?"
"Nedozví... a přestaň už přede mnou mluvit o své sestře, mám na srdci mnohem důležitější věci!"
Jaké uspokojení pociťoval, když otec s nenávistí mluvil o jeho vlastní sestře!
Jakoby se na chvíli stal prvorozeným a všechna pozornost, která mu byla odepřena, se v této jediné vteřině stala něčím tak samozřejmým, že zapomněl na všechny dny samoty a zaplnil svou mysl tím jediným okamžikem, o který se nechtěl dělit s nikým, ani se svou sestrou.
"Težko se mi o té věci hovoří, ale jako Scottův bratr by jsi to vědět měl..."
Jak pomíjivé mohu být představy a jediné jméno má moc zničit sen!
"Jsem už unaven a chci zemřít. Pověřil jsem Scotta, aby si našel budoucí matky svých potomků!"
"Chceš se vzdát trůnu Pána času?"
"Ano, je načase ho předat mému prvorozenému synovi. Je mi líto, že budeš muset obětovat svůj živit pro budoucnost našeho rodu!"
"Já ti nerozumím, otče!"
Nebo spíše raději rozumět nechtěl.
"Brzo porozumíš! Zrození nového života a zároveň smrt starého Pána času je podmíněná smrtí všech jeho ostatních potomků. Až Scott zplodí tři děti, přivede je do Věže a spolu s tebou a Leilou vstoupí do Oka, vy zahynete a z dětí se stanou noví potomci Pána času."
"Nemůžu uvěřit, že Scott s něčím takovým vůbec souhlasil a už vůbec nepochopím, jak jsi mu ty- můj vlastní otec něco takového mohl vůbec navrhnout!" zmocnil se ho strach. Cítil se ještě tak mladý na to, aby umíral!
"Tohle je zákon. Scott se ještě nerozhodl, ale brzo tak učiní, stejně jako jsem to udělal já před mnohými staletími. Neexistuje jiná cesta jak zajistit budoucnost rodu!"
"A ode mně čekáš, že se nechám zabít?"
"Od tebe se nečeká vůbec nic, Aarone. Chtěl jsem ti to jen říct, nic víc. Nemůžeš na tom cokoliv změnit!"
V místnosti zhoustl vzduch, atmosféra byla nasycená pocitem strachu a beznaděje. Nikdo z obou mužů nevěděl, co říct.
Aaron si v duchu sestavil tolik odpovědí, ale ani jedinou nebyl schopen říct nahlas. Podle jeho mlčení otec usoudil, že rozhovor je ukončen.
"Možná to bude znít trochu bezcitně, Aarone," přerušil opatrně ticho, "ale ještě pořád dýcháš a je tvou povinností do poslední chvíle sloužit Oku!"
Kdokoliv jiný by se kvůli té poznámce urazil, ale Aaron spatřoval ve své práci určité naplnění smyslu svého života. Zároveň mu sloužila pro vybití vzteku na někom, kdo se nemůže bránit a, i přes poněkud neetické pohnutky, prospělo jeho vraždění světu nevyčíslitelnou hodnotou. Bylo pak zcela logické, že se k ní uchýlí i ve dnech, kdy každé nové ráno mohlo být tím posledním.
"Určitě tě dnes čeká ještě nějaké poslání," snažil se otec dosti křečovitě změnit téma.
"Vlastně ano. Mám ještě zabít nějakého Francouze Jean-Luc de Pitavela. Budu se kvůli němu muset vydat až do roku 1787 a zabiji ho dva dny předtím, než 28. dubna vydá svou knihu, která přispěje k rozpoutání revoluce, ve které přijde o život i Robespierre. "
"Nechci tě zbytečně zdržovat, určitě to chceš mít co nejdřív za sebou. Vím, jak nenávidíš Paříž!"
"Máš pravdu, měl bych už jít," překvapila ho jeho vlastní slova. Nikdy by si nepomyslel, že se dobrovolně vzdá chvil strávených s otcem! Teď už ale na ničem nezáleželo, smrt byla tak blízko, že zastínila život a všechny doposud tak důležité věci se ve srovnání s ní zdály malicherné. Otočil se a zamířil ke dveřím.
"Je mi to všechno moc líto, synu!" hlesl otec tiše do tmy.
Aaron dělal, že ho neslyší, aby se nemusel otočit a on nespatřil slzy v jeho očích. Věděl, že otec lže.
Aaron prošel Okem a objevil se ve východní části Paříže. Místo si nevybral příliš šťastně a poděsil tak mladičkou děvku hledající nové zákazníky.
Ulice byla jinak zcela opuštěná. Z putyky za rohem se ozývalo nesrozumitelné halekání opilců a hořká vůně levné pálenky se mísila s pachem moče. Aaronovi se zvedal žaludek.
Zastavil se na chvíli před hospodou. Naslouchal hlasům uvnitř a snažil se jim porozumět. Nebylo to pro něj nic těžkého, uvážíme-li, že měl 195 let na to, aby se naučil francouzsky. Po chvilce mu došla marnost jeho počínání a pokračoval v cestě.
Snažil se zapomenout na rozhovor s otcem, na Scotta a především na svou smrt, která se zdála být tak blízko. Postupoval dál pařížskými ulicemi, tou nechutnou stokou fekálií, jak je s oblibou nazýval. Bylo už šero a město bylo plné stínů.
Jean-Luc de Pitavel bydlel v podnájmu, v polorozpadlém domě na kraji města. Aaron se zastavil před vchodem, svíce v jeho okně pořád ještě svítila. Nejspíš pracoval na posledních řádcích své knihy, ani ve snu by ho jistě nenapadlo, že ho právě dnes přijde zabít nějaký cizinec.
Aaron zabil už stovky lidí a ve společnosti smrti pobýval často a rád, ale nyní, v blízkostí svého vlastního konce, cítil jakousi solidaritu s tím mužem v okně, jako by byli spjaty křehkým poutem neodvratitelné záhuby. To všechno bylo jako zlý sen, z něhož nelze procitnout. V dlani ho hřála nabitá pistole. Vystoupil po schodech do prvního patra. Dveře bytu byly pootevřené, zámek byl vylomený a postranní část dveří nedoléhala. Opatrně do nich strčil. Tiše zaskřípaly a Aaron uviděl shrbená záda muže u stolu.
Vešel dovnitř, boty zaskřípaly na dřevěné podlaze. Muž za stolem se otočil.
"Kdo jste a co tu děláte?" vykřikl muž zmateně.
"Jmenujete se Jean-Luc de Pitavel?" promluvil Aaron plynulou francouzštinou.
"Ano... ale..."
Rozhovor obou mužů přerušil výstřel.
Mrtvé tělo se svezlo na zem, Aaron se otočil zpátky a vyšel z domu.
Ulice byly stále tak tiché, nikdo se nevzrušoval náhlou střelbou. Poprvé v životě se Aaronovi nechtělo vrátit se zpátky do Věže. Pařížské ulice, které vždy tak nenáviděl, se znenadání staly mnohem přívětivější a on poprvé zatoužil bavit se jako člověk.
Vzpomněl si na putyku, kterou při své cestě míjel a vydal se směrem k ní. Nikdy se neopil, ale dnes mu připadalo, že je ta pravá chvíle to zkusit.
Celá staletí lidé utápěli svůj žal v alkoholu a na zemi se určitě nenašlo moc lidí, kteří by k pití měli tak dobrý důvod jako on. Chtěl jen přerušit slova znějící mu v uších jako kostelní zvony, slova otce, který ho zplodil a pro jehož smrt má zemřít.
Dorazil k hospodě. Slyšel ty samé hlasy i dialogy opilců se neposunuly kupředu. Vstoupil dovnitř. Vzduch byl nasáklý potem, podlaha špinavá, stoly polámané od častých rvaček. Hlasy utichly, jakmile Aaron vstoupil do dveří - byl cizincen ve světě spodiny.
Usedl na židli a podíval se na hospodskou. Byla to dobře rostlá žena v nejlepších letech, nebylo divu, že tahle putyka byla mezi místními tak oblíbená.
Hospodská přiskočila s milým úsměvem.
"Chtěl bych láhev toho nejlepšího vína, co máte!" opětoval Aaron úsměv a hodil na stůl pár mincí.
Nebyl si přesně jist z jakého období a země pocházejí. Žena je vzala do ruku a tvář se jí rozzářila - nejspíš se strefil.
"Jistě, pane," špitla a odběhla do kuchyně.
Aaron seděl u stolu a rozhlížel se kolem sebe. Ostatní ho už zřejmě přijali mezi sebe, neboť mu už žádný z opilců nevěnoval pozornost. Pouze muž, sedící v rohu místnosti ho upjatě sledoval očima.
Žena mu přinesla láhev vína. Bylo to to nejhorší víno, jaké kdy pil, v té chvíli mu to bylo ale úplně jedno. Hltal ho plnými doušky a snažil se nevnímat jeho chuť. Muž, co ho tak upřeně sledoval, vstal a přešel k jeho stolu.
"Myslím, že jste mě urazil, pane!" promluvil a v jeho hlase byla nenávist.
"Nejsem si toho vědom," cítil Aaron potíže. Vlastně mu ani nevadilo zabít o jednoho muže víc a tenhle zrovna nevypadal, že by smrt nějak výrazně ovlivnila budoucnost.
Nevadilo by mu, ani kdyby ji ovlivnil. Nebyla to už jeho starost, ať se o to postarají Scottovy děti.
"To vás ale neomlouvá, pane!" dával muž silný důraz na poslední slovo. Aaron spatřil v jeho očích touhu po krvi.
"Můžeme si o tom promluvit venku," napil se ještě vína a vstal.
Oba vyšli ven. Následovalo je pár nadšenců v víře, že jim bitka zpříjemní večer.
Aaron se ale neměl v úmyslu bít, nechtěl si znepříjemňovat pár posledních chvil bolestivými ranami, které by se mohly hojit až několik hodin. Jeho pistole byla nabitá, pečlivě ukrytá pod kabátem.
Muž se napřáhl a pečlivě mířenou ranou ho zasáhl do obličeje. Aaron se zapotácel, ale vzápětí úder opětoval s mnohem větší silou. Muž se svalil na zem a pomalu se drápal zpátky na nohy. Aaron vytáhl zbraň a vystřelil. Kulka zasáhla srdce. Hospodská strachy vykřikla a zaběhla zpátky do putyky, ostatní čumilové se rozběhli na všechny strany. Aaron zůstal sám s mrtvolou.
Pro jistotu znovu nabil, aby se mohl bránit, kdyby střelba přivolala nevítanou pozornost. Podíval se na muže na zemi a přemýšlel, čím ho mohl urazit. Z myšlenek ho vytrhl skřek.
Hledal jeho původce, ale na ulici byl sám. S hrůzou zjistil, že se muž, kterého zdánlivě považoval za mrtvého, žije. Pomalu vstával ze země.
Aaronova rána byla přesná, to jen ten muž nechtěl zemřít. Znovu zamířil a vystřelil. Zasáhl muže do hrudníku a ten se zapotácel. Podíval se na ránu, ta se začala pomalu zacelovat. Muž byl evidentně překvapen vlastní odolností, Aaron se vyděsil.
Ne zemi neexistoval člověk, který by přežil dva smrtelné výstřely, jen čtyři lidé měli moc obelstít smrt. Alespoň ve smyslu, jak jí chápali lidé na zemi.
Muž využil Aaronova zmateného chování a zapadl ve spletitých uličkách. Aaron osaměl. Zdálky uslyšel hlasy.
Neměl v úmyslu čekat, až se k němu horliví strážci zákona dostanou a soustředil se na průchod Okem.
Za pár vteřin se objevil ve Věži. Vběhl do svého pokoje a odhodil zbraň na postel. Zhluboka se nadechl a soustředil se na to, jak vysvětlí otci své setkání s "nesmrtelným".
Když si byl jist, že je připravený s klidnou tváří předstoupit před otce, vyšel z pokoje a zamířil k jeho pokoji. Zaklepal na dveře, ozvalo se zamručení a Aaron vstoupil.
"Co tady děláš, synu?" byl otec evidentně překvapen jeho návštěvou. Nebylo zvykem, aby kdokoliv přišel do jeho pokoje bez pozvání, "myslel jsem, že máš práci?"
"Už je hotová. Přišel jsem kvůli něčemu, co se stalo na Zemi," na chvilku se odmlčel a hledal ta správná slova, "potkal jsem "nesmrtelného"."
"Dost špatný žert, Aarone," odměnil ho nezúčastněným pohledem, ale jeho tělo se chvělo očekáváním, "jsi si jist, že to nebyl tvůj bratr?"
"Nedělej ze mě hlupáka, otče!"
S jakou vervou teď dokázal vzdorovat! Teď, když už na ničem nezáleželo.
"Scott by se ke mně takhle nechoval!"
Byla to dost nevhodná odpoveď, uvážíme-li, že v téhle době, době, kdy otec žádal vlastního syna, aby zabil bratra, bylo dosti odvážné usuzovat, jaké chování se dá od příbuzných očekávat.
"Byl to obyčejný člověk. Potkal jsem ho v jedné pařížské putyce. Napadnul mě a já se bránil. Dvě střely do srdce by žádný člověk nepřežil!"
Nastala chvíle ticha, nebyla to ta trapná pauza v konverzaci, spíše klid před bouří.
Ale žádná slova ani metafory by nedokázaly popsat dusno mezi nimi.
"Sakra, otče, můžeš mi to nějak vysvětlit?" zdálo se, že Aaron konečně překročil hranici, ale jeho otec se na něj jen podíval, usedl do židle a potichu promluvil.
"Nechtěl jsem ti to říct. Nikdy jsem nepočítal s tím, že tahle chvíle nastane. Byla tak malá pravděpodobnost, že se někdy setkáte..."
"Setkáme s kým?" přerušil ho.
"Se svým bratrem..."
Pohledy, které na sebe ti dva vrhaly, lze jen těžko popsat. Byl to přesně ten okamžik, kdy maté tisíce otázek, ale ani jedinou nedokážete říct nahlas.
"Ty nejsi druhorozený syn. Narodil jsi se spolu se svým bratrem v jediný rok, v tu samou hodinu. Sám jsem vás vyndal z matčina lůna, když jí v lese napadli vlci."
"Ale... to nemůže být pravda!"
"Bohužel je. Někde se stala chyba. Byl porušen řetězec potomků a narodili jste se vy. Našel jsem vaši matku v lese, umírala. Prosila mě, abych vás zachránil. Musel jsem dýkou rozříznout její břicho, abyste mohli žít. Ten muž, kterého jsi potkal, byl tvůj bratr, můj druhorozený syn!"
"Jakto, že jsem ho nemohl zabít? Vždyť neprošel Okem. Nemá právo být nesmrtelný!"
"To se mýlíš. On není nesmrtelný. Nemůžeš ho zabít, ale až dohoří jeho svíce, zemře stářím jako každý člověk."
"Proč jsi nám o tom nikdy nic neřekl?"
"Chtěl jsem zabránit souboji mezi tebou a Scottem. To, že jsem vás z matčina lůna vyzvedl oba ve stejný okamžik, vám zajišťuje stejný nárok na trůn. Není mezi vámi rozdíl. Můj druhorozený syn, byl ten muž, kterého jsi potkal na zemi. Zanechal jsem ho tam, protože jsem vám chtěl zajistit alespoň částečně život, který prvorozeným náleží."
"Lžeš! Nikdy jsi nás nebral jako sobě rovné! Byl jsem vždy jen "ten druhý". Proč jsi všechnu svou přízeň, všechna privilegia a nakonec i právo na potomky dopřál Scottovi? Proč jsi mi nikdy nedal šanci?"
Aaron byl rozrušený. Hlas se mu třásl, ruce svíral v pěst. Ovládal se, aby otce neuhodil.
"Musel jsem se rozhodnout mezi vámi a vybral jsem Scotta. Copak nechápeš, že jsem nemohl dopustit, aby jste si oba činily nárok na trůn? Jak by asi dopadl váš vzájemný souboj o potomky? Zem by byla plná nezranitelných dětí... Tohle jsem nemohl dopustit!"
"Takže jsi mě raději hned odepsal?"
"Nemáš pravdu. Už jen to, že jsem se ti to všechno rozhodl říct, je důkaz, že uznávám svou chybu a chci ti dát šanci, která ti právem náleží!
Možná byla má volba nesprávná. Scott je slaboch.
Chci tím říct, že máš šanci vzít věci do svých rukou. Nic z toho, co jsem ti teď řekl, Scott neví. Využij své přesily a najdi si matky svých potomků. Tři ženy, které se nikdy nemohou setkat, protože mezi jejich životy uběhla staletí. Najdi je a zploď tři děti, které s tvými sourozenci vstoupí do Oka. "
"Je tvá touha po smrti opravdu tak velká, že kvůli ní zrazuješ i syna, kterého jsi tak dlouho miloval? Byl to on, kterému jsem záviděl tvou přízeň, to, jak jsi jemu jedinému dával najevo, že je tvůj syn!"
Díval se na svého otce s nenávistí a litoval jeho bezcitnost.
"Jednou mě pochopíš! Ano, toužím zemřít tak moc, že bych obětoval vše, vydechnout naposled..."
"Je mi tě líto, otče."
"To nemusí. Jestliže se ti podaří stát se Pánem času, jednou pocítíš, jak silná může být touha po smrti."
Aarona ta představa děsila.
"Promysli si to všechno. Pamatuj, že nezbývá moc času. rozhoduješ se mezi smrtí a trůnem Pána času! Vím, že se rozhodneš správně..."
Nijak zvlášť těžká volba to ostatně nebyla.
"Je teď Scott ve Věži?"
"Ano, myslím, že ano. Teď máte oba stejnou šanci. Poprvé a naposled v životě. Využij jí!"
"Už musím jít."
Kam jít? Nebylo kam utéct, kam se schovat. Otec měl pravdu.
Volil mezi životem a smrtí. Jenže zvolí-li život, bude to život potřísněn krví jeho bratra a sestry. Zdánlivě lehká volba se komplikovala stále více a slova "život" a "smrt" se drala do úst i těm, pro které byly donedávna jen prázdnou frází.
Aaron vyšel z otcova pokoje. Potřeboval se ještě převléci a oholit. Chtěl, aby působil charismaticky i se svou tváří.
Šel po chodbě a v duchu si představoval tvář svého prvorozeného syna.
Vrátil jsem se do Věže až pozdě večer.
Vlna tepla, kterou jsem pocítil po svém návratu byla dost zvláštní, vzhledem k tomu, že jsem "svůj domov" považoval za místo, kam slunce nikdy nesvítí. Sundal jsem si teplý svrchník. Vrátil jsem se z chladné Anglie a na mém kontě byla připsaná další vražda. Výčitky svědomí jsem neměl, v hlavě mi vrtaly mnohem důležitější věci než tragický osud nějakého šílence. Neměl jsem ani ponětí, co řeknu otci. A už vůbec jsem nevěděl , jestli mu něco říct vůbec chci.
Vešel jsem do svého pokoje. Moje šaty byly provlhlé od zimního deště. Hodil jsem je na zem a převlékl se do pohodlnějšího. Únavou jsem ani necítil nohy. Postel byla jako brána do nebe. Svalil jsem se do peřin a snažil se usnout.
Všechny problémy se automaticky přesunuly na zítřek. Bylo pohodlnější spát a doufat, že mě v noci navštíví sen a vykoupí mě z pocitu vlastní neschopnosti. Práce se tak stala záminkou k odkládání věcí, jenž odklad nesnesly. Modlil jsem se, abych usnul.
Tohle časté sebezpytování nesvědčí mému sebevědomí a jsem si jist, že jestli mě něco dokáže zabít, bude to tohle prokletý sebelitování. Otec mi dal čas na rozhodnutí a Leila mi ho vzala.
Rozum mi říkal, že neexistuje cesta jak zabít otce, ve skrytu duše jsem však cítil strach o trůn a především o svůj život. Bylo třeba jednat a já přese všechno, co mi sestra řekla, jsem nedokázal obětovat její a bratrův život. Vlastní podvědomí se nade mnou slitovalo a já konečně usnul.
Probudil mě skřípavý zvuk dveří. Ty se pomalu otevřely a dovnitř vstoupil můj otec.
Bylo to poprvé, co vešel do mého pokoje a ani v nejmenším se neobtěžoval klepat. Sedl jsem si na postel a čekal, co z něj vypadne. Kupodivu jsem z něj necítil strach. Jakoby všechna má úcta, pokora i víra v jeho dokonalost zmizela v tu jedinou vteřinu, kdy se čas na zemi zastavil a já poznal, že všechno v co jsem věřil, byl jen klam.
"Co mi chceš, otče?" snad poprvé jsem začal rozhovor já a můj úvod nebyl zdaleka tak tragický, jak by se na danou situaci hodilo.
"Přišel jsem se tě zeptat jak jsi se rozhodl."
"Ještě jsem se nerozmyslel."
"Jak dlouho ti bude ještě trvat, než poznáš, že smrt tvých sourozenců je nevyhnutelná?"
"Pořád ještě hledám jiné východisko..."
"Žádné jiné není. Přesvědčím tě, že to, co ty tak tragicky neseš, není zdaleka tak vážný problém, jak si myslíš."
Začal mne znervózňovat.
"Co tím chceš říct?"
"Naprosto nic. Chci ti jen něco ukázat. Něco, co tě utvrdí v tom, že mám pravdu."
Moje zvědavost byla silnější než touha říct otci všechno, co vím.
"Tvůj bratr ti řekne víc!"
"Aaron?" vstal jsem z postele a oblékl si košili.
"Ano. Teď je na Zemi. Pojď, projdeme spolu Okem!"
Spolu? Nikdy jsem neprocházel Okem spolu s někým. Tuhle prokletou módu zatáhla do Věže Leila.
"Najdeme tvého bratra a on už ti všechno vysvětlí!"
"Dobře, otče."
Šel jsem až těsně k němu. Zavřel jsem oči a soustředil se, abychom mohli projít oba. Otevřel jsem je teprve, až mravenčení přestalo.
Byli jsme v Anglii, v roce 1496. Zhmotnili jsme se pár metrů za vesnicí, kde byl Aaron. Po pravdě řečeno jsem neměl nejmenší ponětí, co tam dělá. Byl to Bohem zapomenutý kus země a mě se zvedal žaludek z pachu prasat.
"Támhle je Aaron!" křikl dost nervózně otec a ukazoval směrem k chýší na kraji vesnice.
Stál tam s nějakou ženou, podle mého názoru celkem přitažlivou.
"Kdo je ta žena?" zeptal jsem se a pobavil svého otce špatně skrývanou zvědavostí.
"Můžeš se ho zeptat sám!" popošli jsme oba do středu vesnice.
Aaron byl příliš zabraný do hovoru s tou dívkou, než aby si nás všimnul. Teprve, když jsme byli pár metrů od něj, otočil se s překvapeným výrazem ve tváři.
"Proč jste sem přišli?" zeptal se a kupodivu i já jsem měl nutkání vyslovit tu otázku, "slíbil jsi mi přece, že to Scottovi neprozradíš!"
"Co neprozradíš?" otočil jsem se na otce a připadal si jako úplný hlupák.
"Dnes jsme měli s tvým bratrem velmi podnětný rozhovor!" díval se mi do očí, "vidím, že neztrácel čas! Ostatně jak dlouho ti trvalo, Aarone, než jsi se rozhodl, že své sourozence zabiješ?"
Dívka se polekala a s pláčem utekla. Bratr se za ní jen ohlédl. V očích měl zlost.
"Od našeho rozhovoru uplynuly necelé dvě hodiny. Těžké rozhodnutí to tedy nebylo!"
"Víš moc dobře, že jsem neměl na vybranou!" vyštěkl Aaron, "sám jsi mě prosil, abych to udělal!"
"Řekne mi už někdo, proč jsme tady?" zapojil jsem se konečně do debaty, ale odměnou mi byl jen bratrův nenávistný pohled.
Otec byl shovívavější.
"Jsme tu proto," pokračoval monotónním hlasem, "abys viděl, jakou hodnotu má tvůj život pro člověka, o jehož smrti jsi tak dlouho přemýšlel. Jen hodinu mu trvalo rozhodnutí, o kterém ty dumáš už dva dny!"
"Jak tohle můžeš říct!" ozval se Aaron, "mám na toto rozhodnutí stejné právo jako on! Jsem prvorozený, budoucí Pán času!"
"Hloupost!" okřikl ho otec, "jsi jen tupec, kterému nic nedochází!"
Musel jsem si přiznat, že mi taky nic nedochází, alespoň co se tohoto rozhovoru týče.
"O tebe tady vůbec nejde! Jsi jenom loutka ve hře, jejíž pravidla neznáš!"
"Využil jsi mě!" vykřikl bratr a já jen čekal, kdy se neudrží a otce uhodí.
Zatím jsem byl jen nezúčastněný divák tohoto dramatu, jehož hlavní postavou jsem měl být bezpochyby já.
"Máš pravdu! Chtěl jsem jen ukázat Scottovi, jakou cenu má jeho život pro tebe i Leilu! Nestál ti ani za dvě hodiny času. Pospíchal jsi, jen abys ho mohl zabít!" otec se obrátil na mě, "měl jsi takovou starost o své sourozence a oni se nad tvou smrtí ani nepozastavili! Mně jsi odepřel můj klid, protože jsi měl strach, že jim neprávem vezmeš jejich životy. Nenechal jsi mě zemřít pro někoho, kdo by tě v hrobě nejraději viděl už teď!"
"Sakra, otče, já oceňuji tvoji snahu, ale vážně nevím, o co se tu jedná!"
Moje momentální převaha mi dost zvedla sebevědomí. Role se obrátily a já s pobavením sledoval, kam je jejich vzájemné obviňování zavede.
"Chci zemřít!" vykřikl otec. Ve svých slovech se mi vehementně snažil vsugeroval, jak bolestné je pro něj prožít každý nový den.
"Máme stejné šance," promluvil Aaron, aniž by moje připomínka byla adresovaná jemu.
"Na co?"
"Stát se Pánem času!" otec na něj vrhl zoufalý pohled, z něhož jsem usoudil, že Aaron nic nepochopil, "jsme oba prvorození, oba se stejným nárokem na trůn!"
Tak to už jsme tři.
"No to je teda překvápko! Nezlob se, Aarone, ale snad nečekáš, že ti to uvěřím!"
Bratr se usmál a s výrazem, kterým se mě snažil přesvědčit, že ví něco, co já ne, promluvil.
"Musí tě jistě urážet moje slova. Dokážu si dost dobře představit, jak ponižující pro tebe musí být představa, že jsme si rovni!"
Už toho na mě začalo být moc. Každý si najednou začal z pochybných důvodů dělat nárok na trůn. Čekal jsem, jaké vysvětlení si pro mě bratříček připravil.
"Nedávno jsem byl v Paříži a setkal se tam s naším bratrem."
"A jak jsi poznal, že je to náš bratr?" pobaveně jsem zvedl obočí.
Aaron se podíval na otce a pokračoval: "přežil dvě střely do srdce."
Nevěděl jsem, co na to říct.
Bratr se pořád usmíval, ve tváři pocit vítězství.
"Řekl jsem to otci a on mi pověděl příběh, který před námi skrýval celá staletí!"
Čekal jsem, kdy se otec konečně vmísí do rozhovoru. Ten se však tvářil zcela nepřítomně, jakoby všechna ta slova plynula mimo něj.
"Oba jsme se narodily v jediný okamžik, jediné ženě - naší společné matce. Ten muž, kterého jsem potkal, byl náš mladší bratr. Otec ho zanechal na zemi, abychom oba mohli žít ve Věži. Máme mnoho společného, včetně práva na trůn!"
"A ty jsi toho práva bezpochyby využil! Ta hezká dívka, co jsi s ní mluvil, měla být budoucí matka tvého syna! No, všechna čest, moc dlouho ti to rozhodování netrvalo!"
"Musel jsem to udělat, jinak bych zemřel!"
Pocítil jsem vlnu solidarity, všichni jsme cítili to samé. Strach z vlastní smrti byl silnější než cokoliv jiného a život se v jedné vteřině změnil v boj o přežití.
Na opačné straně ale nebyli nepřátelé, byla to má krev, můj bratr a sestra, a já si přál, aby oni byli ti poražení.
"To ale nic nemění na tom, že jsi chtěl svého bratra zabít!" konečně promluvil otec.
"Chtěl jsem přežít!" vykřikl Aaron a já jen obdivoval způsob, jakým vystihl pocity nás všech, "děláš, jako bych neměl právo se bránit!"
"Nemáš. Jsi jen druhorozený, jen další krůček mezi Pánem času a jeho potomky..."
Opět jsem byl mimo obraz.
"A co ten muž, co jsem se s ním setkal v Paříži?"
"To jsem byl já!" ironicky se usmál otec a moje nenávist k němu rostla každou vteřinu.
"Proč?"
"Abych přesvědčil Scotta, jak malou hodnotu má pro tebe jeho život. Už jsem nedokázal donekonečna přežívat další nový den. Ty jsi mi dal šanci ukázat mu, jak by ses v jeho situaci rozhodl ty!"
Nezmohl jsem se na slovo. Musel jsem otci gratulovat, už jsem si myslel, že mě už nemůže ničím překvapit, ale tohle byla další rána z nebes. Podle toho, jak Aaron civěl, bylo vidět, že cítí to samé.
Styděl jsem se za pocit uvolnění, který jsem cítil. Bál jsem se o svůj trůn i život, bál jsem se, že už je po všem, že se Aaron stane novým Pánem času.
"Vidíš!" otočil se na mě otec a pokračoval ve svém monologu, "ty jsi měl strach, že není správné zabít své sourozence. Oni si to samé o tobě nemysleli. Kdyby byl Aaron opravdu tvé dvojče, byl bys teď nejspíš na nejlepší cestě do hrobu!"
Otec měl pravdu. Cloumal mnou záchvat vzteku. Celé ty dlouhé dny plné zoufalství jsem přemýšlel nad jejich životy a oni ten můj zaprodali bez rozmyslu, bez výčitek svědomí.
Urážela mě jejich troufalost, když měli tu odvahu dělat si nárok na trůn, i to, že můj život pro ně neměl žádnou cenu. Bylo mi jedno, že to všechno byly jen otcovy čachry. Bylo mi jedno, že to je jen další prohra. Chtěl jsem je zabít oba.
Svou sestru, která měla být vyvolená, svého bratra, jenž měl troufalost považovat se ze mě rovného.
Ať skončí v pekle! Je na čase oslavovat nového Pána času!
"Myslím, že to všechno je jen začátek!" z myšlenek mě vytrhl dobře známý hlas.
Otočil jsem se a spatřil Leilu. Podívala se na mě a pokračovala.
"Je ještě něco, co bys měl vědět, než nás oba pohřbíš!"
Všíchni tři jsme nehybně stáli. Otec na mě vrhal zoufalé pohledy - jeho plán se hroutil.
"Co tady chceš?" štěkl na ní otec, "do toho, co se tady děje, ti nic není!"
"To se pleteš, otče!" zdálo se mi, že atmosféra povážlivě houstne.
"Jestli si chcete udělat rodinnou seanci, můžeme se vrátit do Věže a nedělat tady těm vesničanům podívanou!" Otec byl rozrušený. Ruce se mu třásly, na čele se objevil pot.
Leila si jeho slabosti všimla a převaha, kterou z jakéhosi pochybného důvodu měla, ještě vzrostla.
"Máš strach o svůj život?"
Aaron se na mě zmateně podíval. Ani jeden z nás nevěděl o čem se ti dva baví.
"Hloupost! Myslíš si, že jako Pán času bych se měl smrti bát?"
"Jenže ty už nejsi Pánem času! Proč jim neprozradíš všechno?"
"Co všechno?"
Tuhle otázku vystihl otec dobře.
"Že jsi ztratil svůj trůn, svou nesmrtelnost, svou moc procházet Okem a především svou důstojnost!"
Nikdy bych se neopovážil takhle mluvit o otci. I potom všem, co mi kdy udělal, měl v mých očích navýsost vysoké postavení a já bych si nikdy nedovolil o něm pochyboval, alespoň ne na veřejnosti.
"O čem tu oba mluvíte?" vmísil se konečně do hovoru Aaron.
"Tvoje sestra tu plácá nesmysly! Neměli bychom tady ztrácet čas, už mě nudí vaše tlachy. Vrátíme se zpátky do Věže!"
"Ne!" vykřikla Leila, "už nikdy nebudeme mít takovou příležitost jako máme dnes. Jak velký musel být tvůj strach ze mě, když jsi opustil bezpečí a vydal se na pospas smrti! Proč jsi se rozhodl navštívit Zemi?"
"Jsi domýšlivá a neuvěřitelně hloupá a já se stydím za to, že jsem tvůj otec! Nikdy bych neudělal nic jen kvůli tobě. Jsem tu kvůli Scottovi a především kvůli vlastní smrti."
Leila se usmála a otočila se na mě.
"Co se tu stalo, Scotte?" překvapila mě snadnost, s jakou převzala kontrolu nad situací a i když se otec vehementně snažil dát najevo, že mu na ni nezáleží, byl zmatený stejně jako my.
Ze zakřiknuté, přecitlivělé dívky se stala sebevědomá žena, co ví, co chce. Jenže nikdo kromě ní nevěděl, co to vlastně je.
"Nejsem tem pravý, koho by ses měla ptát." odpověděl jsem dost nejistě a kývnul jsem hlavou k Aaronovi.
Podívala se na něj. Nečekal, až se ho zeptá.
"A kde bych měl podle tebe začít? Jak jsem byl svým otcem vychováván ke smrti? Jak mi řekl, že mým vrahem má být můj vlastní bratr nebo to, jak mě využil, abych sám svou smrt přivolal?" v jeho hlase byly stopy hysterie. Snažil se jí přesvědčit o vlastní nevině, ale já věděl, že to on sám se rozhodl prodat můj život.
"Vím o zákonu!" pokračovala Leila.
"Odkud?" vykřikl otec a dal tak jasně najevo, že o tom neměl ani ponětí.
Ignorovala ho.
"Co se stalo potom, co ti o něm otec řekl?"
"V Paříži jsem potkal muže, který přežil dvě rány do srdce, vstal a odešel. Otec mi řekl, že to byl můj mladší bratr, jeho druhorozený syn. Řekl, že já i Scott jsme se narodili jediné ženě, v jediný okamžik - a že jsem si rovni. Vybral si prý Scotta, aby se stal jeho nástupcem a mě přisoudil život druhorozeného, i když jsme oba měli stejný nárok na trůn.
Pak si ale svoje rozhodnutí rozmyslel a dopřál mi stejné volby, volby mezi vlastním životem a životem vás dvou. Vybral jsem si vlastní žití a vybral jsem si i budoucí matku svého prvorozeného syna.
Otec se Scottem přišli právě, když jsem s ní mluvil a řekl mi, že to všechno byla jen lež, aby přesvědčil Scotta o malosti našich životů a o tom, jak málo pro nás znamená on. Ten muž, kterého jsem potkal, byl otec. Proto jsme všichni tady, ale vůbec to nevysvětluje proč jsi tady ty!
Měl jsem sto chutí mu zatleskat. Výborný výkon, bratříčku!
"Já? Ví Bůh!"
"Bůh?" zasmál se otec, "to my jsme bohové!"
"Ne, mýlíš se! Jsme poslové Oka, my sloužíme lidem, ne oni nám. Jsi tak zaslepen vlastní dokonalostí, až jsi přestal vnímat, proč vlastně žiješ, proč jsi byl vybrán, aby si žil věčně. Jenže tvoje nesmrtelnost byla ohrožena. Bojíš se vlastního konce - bojíš se mě!"
"Tebe? Vlastního selhání? Ne, pořád jsi jen malá holčička, co si na něco hraje!"
"Na vyvolenou?"
Nastalo ticho. Pokaždé, když vyslovila tyhle slova, ucítil jsem chlad. Jako bych bránil vůli Oka, jako bych ani neměl právo na trůn. Tohle jsem ale nemohl dopustit!
Už jsem se rozhodl zabít je všechny, tak, jakoby to oni bez váhání udělali mě. Nenechám si své právo vzít, nikým!
"Ty nejsi vyvolená!" vykřikl otec a z jeho slov byl cítit strach.
"Bojíš se mě, protože o tobě všechno vím! Znám tvou posedlost životem. Ta byla tak velká, až zastínila všechno ostatní, všechny vznešené ideály, které mají být Pánu času vlastní. A tak tě Oko zbavilo všech tvých práv.
Ztratil jsi všechno, svou schopnost procházet Okem, svou moc s ním komunikovat a svou nesmrtelnost mimo Věž. Proto jsem se zrodila já - vyvolená stát se Pánem času!"
"Jen já mám právo nastoupit na trůn!" vykřikl jsem.
"Můj ubohý, ješitný bratříčku! Promrhal jsi svou šanci a já ti za to musím poděkovat."
"Myslím, že je na čase ukončit tu taškařici!" promluvil otec a já s ním musel souhlasit.
Leila mi začala lézt na nervy. Nebyla to už má sestra, dívka, kterou jsem měl rád.
"Ne!" vykřikla rezolutně a já měl sto chutí se na ní vykašlat, "ještě jsem vám neřekla vše! Proč vlastně tohle divadlo? Přesvědčování Scotta o touze po smrti a nakonec i ten zoufalý pokus využít Aarona? Ze strachu! Bál ses, že vyzradím tvoje tajemství, že tě já nebo tví synové zabijou.
Jen já jsem věděla to vše. Byla jsem vyvolená a ty ses bál mé pomsty za všechna ta století nenávisti! Existovala jediná možnost jak mě odstranit - ustanovit Scotta novým Pánem času a zabít tak mě - tvého jediného soupeře!"
Urážela mě její troufalost, s kterou mě označovala jen jako loutku v otcově hře.
"Kdybys měla pravdu," zasmál se otec, "a já ztratil svou moc, jak bych pak mohl projít Okem a přesvědčit Aarona, že jsem jeho bratr?"
Dokonalá otázka. Tak dokonalá, až se zdálo, že její autor už dlouhé hodiny čeká na její vyslovení.
"Graham!"
Otcův usměv rychle zmizel.
"Využil jsi ho, abys mohl projít Okem!"
"V tom se mýlíš!" vměstnal se do rozhovoru Aaron, "tvůj manžel je mrtvý. Sám jsem ho přivedl do Věže..."
"Viděl jsi snad jeho mrtvé tělo?"
"Ne."
"Graham prošel Okem. Nemůže ho zabít nikdo, ani Pán času. S otcovou pomocí dokázal projít Okem!
Graham by to nikdy nedokázal sám, ale se zkušenostmi našeho otce by to zvládl každý. Pak už měl otec volné pole působnosti, aby se mohl setkat s Aaronem a přesvědčit ho o nesmrtelnosti muže, jehož tělo si přivlastnil!"
Přál jsem si, aby to do sebe nezapadlo tak hladce. Jeho neustálý pobyt ve Věži, to jak se mě ptal na Aarona i Leilu, i když jako Pán času o jejich životech musel vědět vše a nakonec i jeho nečekaná prosba, abych spolu s ním prošel Okem, snad jen proto, že bez mé pomoci by to nedokázal!
Děsila mě představa, že by Leila měla pravdu. Nedokázal jsme si představit jaké následky by to mohlo mít.
"Už mě vážně unavujete. Mám dost všech těch tlachů. Vrátíme se do Věže - teď!"
"Ne!" vykřikla, "máš pravdu, je na čase to skončit!"
Vytáhla meč a probodla otcovu hruď.
Zpod jeho kabátce se řinula krev. Z úst se vydral nesrozumitelný skřek a mrtvé tělo se svezlo na zem.
Oba jsem udiveně zírali na Leilu. Čepel meče si utírala do cípu košile, vítězoslavný úsměv na tváří.
Kolem otcova těla se začal srocovat dav. Krev z jeho hrudi vytvářela kaluž, která si razila cestu pískem. Uskočil jsem dřív, než se dotkla mých bot.
"Je na čase odejít!" tiše promluvila Leila.
Nebylo proč ji neposlechnout.
Stala se novým Pánem času a já si teprve teď všiml, jak moc se podobá svému otci...
Povídka je zveřejněna s písemným souhlasem autora (nebo jeho zástupce) a nakládání s ní podléhá platnému znění autorského zákona.
Dílo, které bodovalo v soutěži O cenu Jima Dollara.