Svět opouštěl písmo pozvolna. Na sklonku dvacátého století to dokonce vypadalo na jakousi renesanci, když začal internet a lidi si posílali písemné zprávy na mobilní telefony. Zraku bedlivých pozorovatelů však neušel úpadek gramatiky. Lidi totiž psali, jenže špatně, a četli jen to co museli, tedy krátké hutné texty pokud možno bohatě doprovázené obrazem.
První vážnou ranou psané komunikaci bylo všeobecné zavedení hlasové komunikace s počítačem, k níž došlo v druhé polovině prvního desetiletí jednadvacátého století. Samozřejmě že to byla firma Apple, která zavedla svůj v-Mac, přičemž litera "v" označovala "voice", tedy hlas. Byl to první domácí počítač bez klávesnice. Marně poukazovali kritici z řad antijablečné lobby, že jde o podvod, protože nový počítač písemnou komunikaci samozřejmě umožňoval pomocí myši a elektronického pera, nicméně cíl byl jasně stanoven a vytčeným směrem se vydali všichni výrobci.
Kolem tohoto procesu se rozvinuly prudké debaty. Vyznavači tradiční kultury bili na poplach a pokoušeli se prosadit povinnou písemnou komunikaci s počítačem. V některých státech, jako je Francie, se to dokonce na nějakou dobu podařilo. Francouzská akademie najímala špehy, kteří se plížili úřadovnami státních institucí, což při hypertrofii francouzské byrokracie bylo území značně rozlehlé, a kontrolovali, zda jsou všechny počítače vybaveny klávesnicí. V ohrožení byla podle jejich názoru literatura, vzdělanost a sám národní duch.
Propagátoři nových technologií poukazovali na to, že literatura nezaniká - že se jenom vrací ke svým kořenům, totiž k ústní tradici. Pomocí hlasového vstupu a hlasové editace nyní literáti vytvářeli důmyslné obdoby rozhlasových her, kdy se děj odehrával v dialozích, rozložených do libovolného počtu hlasů - všechny přirozeně byly syntetické. Ke zlomu došlo v roce 2036, kdy právě bašta konzervativizmu, totiž Francouzská akademie, přijala mezi Nesmrtelné věhlasného literáta Lasbo Kolchiho; bulvární hlasový večerník doslova roztroubil do světa, že akademik Kolchi je negramotný, neboť nedovede ani číst, ani psát! Pak už šlo vše ráz na ráz a v severských státech, kde odjakživa šli o krok před dobou, zrušili povinnou výuku písma na školách všech stupňů v roce 2038. Od toho roku se datuje "svět bez písma". Nostalgici poplakávali nad žloutnoucími stránkami knížek z dvacátého století ještě po desetiletích. Nedošlo k žádnému pronásledování, jaké předvídal Ray Bradbury ve svém románu 451 stupňů Fahrenheita. Literaturu po
stihlo něco horšího, než nenávist - postihl ji nezájem a láska přežívajích gramotů ho nedokázala překlenout. Když zemřel poslední z nich, reproduktor vsazený do náhrobního kamene šeptal kolemjdoucím: Zde leží poslední čtenář.
"Co je to čtenář, tatínku?" zeptalo se dítě, a to byl definitivní konec písemnictví.
Ondřej Neff