Málokterý vynález vyvolal tak rozporuplné reakce, jako deflátor. Ještě když byl ve stadiu teoretické možnosti a nikdo nevěděl, zda ho bude možno realizovat, býval přirovnáván k vynálezu ohně a kreditní karty. A když se ukázalo, že to není jen pouhý výmysl potrhlého univerzitního profesora, vypukly vášně nadšení i odporu.
Potrhlý profesor se jmenoval Vincent Nakuma. Za pomoci matematiky, které rozuměl jen on samojediný (a to ještě jen po několik minut božího osvícení denně, jak přiznával), odhalil doposud netušenou vlastnost hmoty. V populárních přednáškách přirovnával hmotu k nafouknutému gumovému balónku. Ovšem to není jeho přirozený stav. Většinu svého "života" balónek stráví v nenafouknutém stavu, takže jeho "nafouknutý" stav je nepřirozený, kdežto přirozenosti náleží stav vyfouknutý. Balónek lze opakovaně nafouknout a vyfouknout - a totéž platí o hmotě. Čtyři elementární síly jsou ve skutečnosti zcela podružné a nepodstatné, je to pouhá pomůcka, která drží balónek nafouknutý. Nakuma dokázal, že schopnost deflace, tedy "vyfouknutí hmoty" je z hlediska lidských smyslů nekonečná. Dokonce on sám, objevitel principů a nakonec i vynálezce technického řešení, proto navrhoval jakási omezení, tedy limity účinnosti deflačních zařízení.
"Představte si deflaci člověka," říkal Nakuma - ano, i živých organismů se jeho objev týkal. "Pokud dokážeme deflatovat lidi v poměru 1:10, bude to mít blahodárné důsledky kupříkladu pro městskou dopravu - tímto jednoduchým opatřením se dopravní zácpy odstraní jednou provždy. Pokud bychom však šli na poměr 1:100, 1:1000 a ještě dále, docházelo by ke ztrácení lidí - jak byste chtěli znovu inflatovat pana X.Y., který by nebyl prostým okem vidět?"
To byly potrhlé úvahy potrhlého profesora, a jako takové byly přijímány, dokud Nakuma skutečně svůj první deflátor nesestrojil. Protože to nebyl žádný malý duch, pustil se hned do "živé hmoty" a deflatoval svoji kočku Raisu. Pokus málem dopadl špatně, profesor zmenšil kočku na velikost myši a vpustil ji do myší díry. Tam se odehrál strašný zápas, který zmenšenou kočku málem stál život - profesor později přiznával, že málokdy osud lidstva závisel na jediné myši. Kdyby totiž tehdy myš zvítězila, profesor by v roztrpčení pravděpodobně zničil záznamy a asi by se už nedokázal k původním výpočtům vrátit.
Brzy se ukázalo, že deflace živých organismů nese mnohé problémy. Zmenšený tvor, ať už zvíře nebo člověk, měl samozřejmě stejné energetické nároky, protože jeho "hmoty" neubylo - byla jen deflatovaná. Navíc, přijatá potrava deflatovaná nebyla, lidé i zvířata zakoušeli potíže s vdechováním nedeflatovaného vzduchu. Nebylo tedy nutno zakazovat aplikaci této technologie na živé tvory - s výjimkou zcela mimořádných případů se neaplikovala, protože to nebylo praktické.
Kontroverze však nastaly s deflací neživé hmoty. První kdo vyrukoval s požadavkem nekompromisního zákazu byli přepravci čehokoli. Jejich protesty však trvaly jen do té doby, než pochopili, že deset tun písku zůstane deseti tunami písku, i když hromada bude deflatovaná do objemu dětského kyblíčku. Těžké náklaďáky zůstaly těžkými náklaďáky - jenom konstrukce jejich korby se změnila. Deflace se však stala vážnou hrozbou životnímu prostředí. Kdo by se obtěžoval s nákladným odvážením odpadu? Stačilo ho deflatovat a uložit prakticky kdekoli.
Ekologičtí aktivisté upozorňovali, že deflatovaný odpad je časovaná bomba, a na důkaz těchto slov vymysleli způsob, jak deflatovaný odpad na dálku inflatovat: docházelo ke škodám na budovách, a dokonce ke ztrátám na životech, když uprostřed továrních objektů doslova vybuchovaly hromady šrotu! (Pokračování příště)
Ondřej Neff