Dvacátá léta jednadvacátého století byla poznamenána geniální osobností ekonoma jménem Tibo Isuzu. Nobelovu cenu za ekonomii získal v roce 2023 - a o sedm let později na něho podnikaly hony bojůvky rozezlených aktivistů.
Princip Isuzovy ekonomické reformy vycházel z analýzy, na níž pracoval profesor Isuzu od svých jinošských let. Ve svých pamětech se zmiňoval o době, kdy byl osvícen nápadem, na němž svoje učení založil. Vydělával si o prázdninách jako poslíček v jakémsi podniku, tedy v době dovolených. Podnik byl ze dvou třetin prázdný. Isuzu byl podnikavého ducha, nebyl zvyklý lelkovat a všímal si věcí kolem sebe. Uvědomil si, že podnik čile funguje, třebaže je v něm jen třetina zaměstnanců, to byl první krok k objevu. Pak ho napadlo srovnat výkon podniku z doby, kdy je na plných stavech zaměstnanců, s výkonem prázdninových - a ke svému úžasu zajistil, že s třetinovým obsazením podnik funguje lépe a rychleji a spolehlivěji.
Nezůstalo jen na povrchním povšimnutí. Mladý Isuzu zkoumal příčiny. Zjistil, že v práci zůstali workoholici, lidé posedlí prací, a také lidé, kteří si toužili vydělat, aby si splnili nějaký hmotný cíl. Neušlo mu, že tito lidé bezděky mnoho svých spolupracovníků podnítili k odchodu na dovolenou. A tehdy napadlo mladého génia: co kdyby ti lidé, kteří odešli na dovolenou, byli placeni za to, že se do práce nevrátí?
Tak prosté byly počátky Isuzova učení, které se během let rozrostlo do nesmírně důkladně vypracované nauky. Jeho dalším bezprostředním cílem byla vztahová analýza. Podnik v oslabeném počtu pracoval lépe než když byl na plných stavech, dobrá. Bude to však fungovat i interaktivně - když podniky budou spolu komunikovat - a budou všechny oslabeny? Matematické modely se zdály tuto hypotézu podporovat. Praktické pokusy podniknuté ve velkých městských aglomeracích skončily úspěchem. Vyspělé státy, jako bylo v té době Japonsko, USA a Slovensko, rychle akceptovaly Isuzovu ekonomickou reformu a po nich se váhavě přidávaly méně významné světové civilizace. V jednom okamžiku došlo ke kritickému stavu systému. Ti lidé, kteří v pracovním procesu zůstali, byli skutečně zatíženi na hranici lidských možností a hrozilo nebezpečí jejich zhroucení a tudíž likvidace samotného systému.
Jenže došlo k jevu, s nímž ani Isuzu jistě nepočítal (třebaže ve svých pamětech později tvrdil, že o něm věděl, už když tenkrát o prázdninách roznášel balíčky po městě). Přetížení workoholici vygenerovali doslova smršť technické a organizační kreativity. Tehdy byl učiněn krok ke skutečné umělé inteligenci, tehdy byly nanotechnologie dovedeny k dokonalosti - to vše díky tomu, že kreativním workoholikům se nikdo nepletl pod ruce, nikdo nic neschvaloval, nikdo nevytyčoval rozvojové plány.
Profesor Isuzu byl právem odměněn Nobelovou cenou za ekonomiku - a zároveň byl právem pronásledován a nenáviděn a jeho učení prohlašováno za ultimativní zvrhlost. Dočkal se osudu, který géniovi přísluší a jistě by neušel trestu, kdyby nedostal druhý geniální nápad svého života: svůj výzkumný ekonomický ústav prohlásil za enklávu, v níž Isuzovy zákony neplatí, a takto - obklopen davy neschopných nekňubů, v klidu dožil své dny, zapomenut v archivu Výzkumného ústavu profesora Isuzu, který nic neprodukoval, zato měl v době profesorovy smrti pětadvacet tisíc výzkumníků.
Ondřej Neff