Posledně jsme se zabývali nezranitelností, tedy technologií původně vyvinutou pro armádní potřeby. Šlo o aktivní zbroj, která chránila vojáka před zásahem střel většiny ručních palných zbraní a nezřídka pomohla v případech zásahu střelou většího kalibru. Tyto krunýře, technicky vysoce sofistikované, byly tak nákladné na výrobu a údržbu a taky náročné na obsluhu, že takřka automaticky zajistily převahu armádám vyspělých států. Právě tato znovunabytá převaha vojáka náležejícího atlantické civilizaci nad bojovníky jiných států vyvolala nelibost pacifistických a humanistických kruhů. Právě ty iniciovaly hutí, jež si vzalo za cíl zákaz této nové technologie. Život, ostatně jako vždy, šel jinudy, než cestou vytýčenou aktivistickými předáky.
Aktivní krunýř byl stále jenom pouhý krunýř. Nicméně upoutal pozornost nejednoho badatele na podstatu věci. Jak je možné, že střela zabíjí? Vždyť kulka vystřelená z pistole nebo pušky vyvrtá do těla docela maličkou ránu! Odpověď na tuto primitivní otázku byla dávno známá.
Nejde jen o nějaký otvor, jde také o energii přenesenou do těla zasažené osoby. Nejenom střela sama, nýbrž i přenesená energie působí šok a omezení či dokonce zástavu životních funkcí. Už na přelomu dvacátého a jednadvacátého století byly objeveny speciální látky, jakési bioaktivní tmely, které značně zmírňovaly následky veškerých ran, nejen střelných. Pokud byly do postiženého místa vpraveny včas, působily jako jakési lepidlo, nebo obnovitel tkání.
Hned v prvním desetiletí jednadvacátého století došlo k prudkému rozvoji těchto nových medicinálních technik. A právě ty přinesly nečekaný následek: biotechnologie najednou stály jako prostředek obnovující rovnováhu. Voják-robot, dálkově řízený, vybavený špičkovou komunikační technikou a vybavený zbraněmi zdrcující palebné síly, stál proti lidem chráněným biotechnologiemi. Sám takřka nemohl být zraněn či zabit, ovšem byla značně omezena jeho schopnost působit zranění či smrt lidem, kteří chráněni nebyli. To ovšem mělo zdrcující morální a společenské následky - i v rozměrech vysoce vyspělých společností.
Přirozeně že nové biotechnologie byly nesmírně nákladné - a byly hned k dispozici společensky nesmírně nebezpečným skupinám, jimž se prostě říká organizovaný zločin. Drzost výrobců a pašeráků drog neznala mezí. Tito lidé se přestali bát policejního zásahu. Vybaveni rozmanitými terapeutickými pomůckami pohybovali se po skupinách a jakmile někdo z nich byl v přestřelce s policií zasažen, okamžitě jeho druh zasahoval. Došlo ovšem k tomu, že zločinci byli vybaveni lépe než policisté, což se stalo tradicí už ve dvacátém století.
Brzy však terapeutické biotechnologie byly zdokonalené natolik, aby se staly předmětem masové produkce. Jejich velkovýrobci se staly problematické státy třetího světa, jimž se na sklonku dvacátého století stal vzorem Husajnův Irák. Proti armádám složeným z lidí-robotů stály hordy divokých, prakticky nezranitelných bojovníků. Teď už i méně vnímaví pozorovatelé viděli, jak nebezpečný džin byl vypuštěn z láhve. Vyspělé armády rychle přezbrojovaly, střelné zbraně šly do výslužby, putovaly do muzeí, kde se připojily k mečům a kopím. Nastupovaly paprskomety a metače plamenů, nicméně i pak bylo zjevné, že se podaří vyvinout prostředky, které budou napravovat poškození tkání vyvolaná novými bojovými prostředky.
Zastavte ty nesmyslné závody, to bylo heslo, které se ozývalo zleva zprava. Docházelo k nočním přepadům farmaceutických továren, bez velkého výsledku. Technologie byla vypuštěna do světa a svět se musel naučit s ní žít.
Ondřej Neff