Války jsou odedávna považovány za zajímavý druh sportu. Bohužel v nich dochází k újmám na zdraví ba na životech, a to jim ubírá na popularitě. Pokusy o minimalizaci rizika jsou stejně staré, jako války samy. Už na úsvitu dějin se člověk snažil mírnit svoji zranitelnost tím, že posiloval odolnost svého povrchu. Pokožka je málo odolná, hroch je na tom se svou kůží mnohem lépe než člověk. Proto vznikla zbroj nejrůznějších typů, od drátěných košil až po celotělní brnění. Dvacáté století zavedlo ve své druhé půlce neprůstřelné vesty - fakticky to byly vylepšené hrudní krunýře. Už na začátku jednadvacátého století byly zavedeny takzvané aktivní neprůstřelné vesty.
Tato technologie byla vyzkoušena už ve dvacátém století na tancích. Na povrchu moderního obrněnce byly rozmístěny speciální náboje, které vybuchovaly při dopadu protivníkovy střely a odmršťovaly ji. Nyní byly ve zminiaturizované podobě takové nálože vkládány do osobních neprůstřelných vest a přileb.
Přirozeně, že aktivní neprůstřelná vesta byla nesmírně nákladná. Objevila se nejdříve ve výzbroji americké armády a pak následovalo přezbrojení u dalších ozbrojených sborů - šlo o armády států sdružených v elitní skupině G7, sdružující nejbohatší státy světa. Vývoj technologie šel rychle kupředu a na konci první dekády jednadvacátého století byl voják vybaven celotělním, plně aktivním krunýřem s podporou pohybu. Svým vzhledem se takový voják podobal postavám z klasických filmů Hvězdné války. Běžnými pěchotními zbraněmi byl prakticky nezranitelný, proti těžším kalibrům ho chránily elektronické varovné systémy.
Takto vybavené armády se najednou ocitly v podobné situaci, jaká vládla v 19. století, kdy moderně vyzbrojené koloniální armády bez velkého rizika odplaty si mohly dovolit masakrovat primitivně vyzbrojené tlupy takzvaných domorodců. Důsledkem toho silně vzrostla válečnická aktivita těchto států, které se rychle vžívaly do role světového četníka.
To se nelíbilo pacifistickým a liberálním skupinám. Ty zahájily masovou kampaň za zákaz aktivní zbroje. Nejlepší duchové se spojili v úsilí ovlivnit veřejné mínění. Vojenské kruhy zprvu podcenily tyto snahy. Připadalo jim absurdní, že by veřejnost akceptovala zákaz technologie, která "chrání naše chlapce". Projevily hluboké nepochopení kolektivní psychiky davu i psychiky individuální.
Voják byl v úctě, dokud byl zranitelný a smrtelný. V tom byla jeho přitažlivost - tento vztah měl hluboké kořeny, sahající k animální prapodstatě lidského rodu. Smrtelný voják podstupoval zápas s jiným smrtelným vojákem a riskoval při tom zdraví a život. Ve věku aktivní zbroje zajišťující nezranitelnost už to nebyl bojovník v pravém slova smyslu, protože mu chyběl protivník jemu rovný. Byl to řezník, byl to exterminátor, byl to živý robot, dálkově ovládaný jako rádiem řízené autíčko.
Toto se ukázalo jako velmi účinná psychologická zbraň proti nové technologii poté, kdy selhaly pokusy postavit ji mimo zákon. Vojáci byli v bezpečí proti střelám, ovšem byli zranitelní v duši. Stávalo se, že vojáci okázale odkládali části zbroje, nebo šli do boje zcela bez ochrany. Rostl počet zraněných a zabitých v boji - a to posílilo argumentaci protivníků aktivní zbroje. Začali totiž tvrdit, že aktivní zbraň není stoprocentně spolehlivá a že vede vojáka k tomu, aby se vystavoval příliš velikému riziku. Politické špičky z toho všeho byly zoufalé: dokud vojáci byli zranitelní, veřejnost byla nespokojená. Jakmile začali být nezranitelní, byla také nespokojená. A když jsou opět zranitelní, nespokojenost kulminuje. To ovšem politici a vojenské špičky netušili, že nejtěžší zkouška je teprve čeká. O tom až příště.
Ondřej Neff